Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vratislava Appela, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016 č. j. 34 Ad 41/2013-68 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 7 Ads 182/2015-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 8. 2011 rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též jen "žalovaná"), ve znění rozhodnutí ze dne 10. 10. 2011, byl žalobci za službu u pomocných technických praporů (PTP) od 1. 10. 1951 do 10. 1. 1954 přiznán příplatek k důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 405 Kč měsíčně.
K návrhu žalobce žalovaná přepočetla výši příplatku k důchodu, a rozhodnutím ze dne 19. 6. 2013 č. j. X měsíční příplatek zvýšila z částky 405 Kč na částku 410 Kč. S takto nově stanovenou výší příplatku žalobce nesouhlasil a byl toho názoru, že by správně měla činit částku 417 Kč, což dle stěžovatele plyne též z dohody uzavřené v roce 1993 mezi žalovanou, žalovaným a Svazem PTP, a vnitřní instrukce žalované. Námitky žalobce žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 8. 2013 č. j. X-LT zamítla a napadené rozhodnutí ze dne 19. 6. 2013 č. j. X potvrdila.
Dne 31. 3. 2015 rozsudkem č. j. 34 Ad 41/2013-41 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") žalobě vyhověl, věc vrátil žalované k novému projednání a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 627 Kč.
Dne 10. 12. 2015 rozsudkem č. j. 7 Ads 182/2015-46 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") o kasační stížnosti žalované rozhodl tak, že rozsudek správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 34 Ad 41/2013-41 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle právního názoru kasačního soudu, shodného s právním názorem žalované, správní soud nesprávně vyložil ustanovení § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Podle kasačního soudu žalovaná postupovala v souladu se zákonem a skutečnost, že v určitém období aplikovala jinou metodiku, kterou následně interním předpisem změnila, na zákonnost postupu v dané věci nic nemění. Kasační soud dále konstatoval, že z judikatury nelze dovodit, že by měl pojem "měsíc" ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 věta prvá zákona o mimosoudních rehabilitacích vykládat způsobem, který zastává správní soud, a výklad zastávaný správním soudem nevyplývá ani z judikatury Ústavního soudu.
Dne 28. 1. 2016 rozsudkem č. j. 34 Ad 41/2013-68 správní soud, vázán právním názorem kasačního soudu, žalobu o úpravu výše starobního důchodu zamítl (výrok I) a žalobci uložil podle § 60 odst. 1 s. ř. s. povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11 627 Kč (výrok II). Náhradu nákladů řízení přiznal žalované, neboť šlo o částku, kterou zaplatila žalobci na základě rozsudku správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 34 Ad 41/2013-41 a účetním dokladem prokázala, že uvedená částka byla poukázána na účet zástupce žalobce dne 15. 6. 2015.
Stěžovatel dále uvedl, že podstatou sporu byla otázka výkladu slova "měsíc", a že novým přístupem k výkladu tohoto pojmu žalovaná ve skutečnosti krátí důchod i mnoha dalším osobám ve shodném právním postavení; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 , ve věci Rudolfa Oprendeka. Dále stěžovatel namítl, že byl správním soudem zavázán k náhradě nákladů řízení v rozporu s ustanovením § 118d zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění.
Stěžovatel tvrdil, že kasační soud a následně i správní soud v napadených rozhodnutích nesprávně vyložily pojem "měsíc", ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 věty prvé zákona o mimosoudních rehabilitacích, v důsledku čehož došlo k tvrzenému zásahu do jeho základních práv a svobod.
Kasační soud v napadeném rozhodnutí, jímž se následně řídil i správní soud, tvrdil, že pojem "měsíc" obsažený v citovaném ustanovení § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nelze vykládat jako "30 dnů služby", ale jako "běžný měsíc", stejně jak to činí žalovaná při aplikaci relevantních ustanovení všech tří druhů odškodnění, tj. podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.
Důvody, pro které kasační soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 6. 1. 2016 č. j. 8 As 109/2015-38 kasační stížnost stěžovatele proti usnesení správního soudu ze dne 29. 6. 2015 č. j. 19 A 21/2014-32 zamítl jako nedůvodnou, jsou v rozhodnutí kasačního soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry kasačního soudu a z nich odvozenými právními závěry správního soudu, ohledně výkladu a aplikace pojmu "měsíc" v ustanovení § 24 odst. 4 věty prvé zákona o mimosoudních rehabilitacích, takže stěžovatelova tvrzení důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohla.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu a následně i správního soudu, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, znaky svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Aniž by Ústavní soud jakkoliv snižoval význam a dopad doby stěžovatelem strávené ve vojenském táboře nucených prací na jeho rodinný a soukromý život, je kromě již uvedených důvodů zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní výší 7 Kč rozdílu mezi požadovanou a přiznanou měsíční částkou příplatku k důchodu.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11 , dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). V projednávaném případě neshledal Ústavní soud žádný důvod ke zrušení napadených rozhodnutí.
Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud neakceptoval ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy správním soudem uložením povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 11 627 Kč. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že jde o částku, která byla žalovanou prokazatelně poukázána na účet zástupce stěžovatele dne 15. 6. 2015. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu