Oprávněné osobě náleží podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, příplatek k důchodu ve výši 15 Kč za každý měsíc služby ve smyslu § 18 odst. 1 téhož zákona. Měsícem se rozumí běžný kalendářní měsíc.
Oprávněné osobě náleží podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, příplatek k důchodu ve výši 15 Kč za každý měsíc služby ve smyslu § 18 odst. 1 téhož zákona. Měsícem se rozumí běžný kalendářní měsíc.
Mimosoudní rehabilitace: příplatek k důchodu
zákonů č . 267/1992 Sb . a č . 78/1998 Sb .
o kasační stížnosti žalované .
Žalovaná stanovila rozhodnutím ze dne
19 . 6 . 2013 podle § 24 odst . 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích a podle § 68
zákona č . 155/1995 Sb ., o důchodovém pojištění, ve spojení s § 95 zákona č . 100/1988
Sb ., o sociálním zabezpečení*), že starobní
důchod žalobce se od 18 . 4 . 1991 zvyšuje na
částku 2 983 Kč měsíčně v důsledku zvýšení příplatku k důchodu o tzv . deniny za službu ve vojenském táboře nucených prací od
1 . 10 . 1951 do 10 . 1 . 1954, a to z částky
405 Kč na částku 410 Kč měsíčně odpovídající konání této služby v rozsahu 27,32 měsíce
(rozhodnutí I . stupně) .
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce
námitky, jež žalovaná rozhodnutím ze dne
26 . 8 . 2013 zamítla .
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, který
rozhodnutí žalované zrušil rozsudkem ze
dne 31 . 3 . 2015, čj . 34 Ad 41/2013–41 . Krajský soud se v odůvodnění rozsudku zabýval
námitkou žalobce, že žalovaná při výpočtu
výše příplatku k důchodu podle § 24 odst . 4
zákona o mimosoudních rehabilitacích pochybila, když dospěla k závěru, že příplatek
s ohledem na deniny činí pouze 410 Kč,
a nikoliv 417 Kč . Podle krajského soudu žalovaná pochybila, pokud při výpočtu postupovala tak, že dobu služby ve vojenském tá-
postižením a o změně souvisejících zákonů.
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
boře nucených prací rozdělila na období od
1 . 10 . 1951 do 31 . 12 . 1953, které pro účely výpočtu započítala jako 27 měsíců, a na deniny
pak přepočetla pouze dobu od 1 . 1 . 1954 do
10 . 1 . 1954, tj . deset dnů . Krajský soud se s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního
soudu ztotožnil s žalobcem v tom, že celkovou
dobu služby ve vojenském táboře nucených
prací v trvání 833 dní byla žalovaná povinna
vydělit číslem 30, čímž by získala 27 měsíců
a 23 dnů . Za těchto zbývajících 23 dnů služby
měl být příplatek stanoven v poměru původního dělitele, tedy ve zlomku 23/30 . Žalobci
měl být přiznán příplatek za konání služby
v rozsahu 27,77 měsíce . Výše příplatku k důchodu žalobce podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nebyla s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a na
metodický pokyn žalované ze dne 4 . 6 . 1993
stanovena správně, jelikož žalovaná přiznala
žalobci příplatek ve výši odpovídající délce
služby pouze v rozsahu 27,32 měsíce .
Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost .
V kasační stížnosti uvedla, že řadu let vycházela z právního názoru, že za situace, kdy
odškodňovací právní norma spojuje nárok
na odškodnění s měsícem věznění, náleží
odškodnění vždy pouze za celý měsíc . S ohledem na následující judikaturu Nejvyššího
ikož žalovaná přiznala
žalobci příplatek ve výši odpovídající délce
služby pouze v rozsahu 27,32 měsíce .
Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost .
V kasační stížnosti uvedla, že řadu let vycházela z právního názoru, že za situace, kdy
odškodňovací právní norma spojuje nárok
na odškodnění s měsícem věznění, náleží
odškodnění vždy pouze za celý měsíc . S ohledem na následující judikaturu Nejvyššího
správního soudu, podle které za každý den
trvání vazby nad dobu ukončených měsíců
je třeba poskytnout alikvotní část z měsíční
částky příplatku, změnila stěžovatelka svou
praxi a nově přiznávala příplatek k důchodu
i za dny nad dobu ukončených měsíců . Žádný ze zákonů týkajících se dané problematiky
však nedefinoval pojem měsíc . Proto přiznávala příplatek k důchodu tak, že za období
měsíce považovala celý „běžný měsíc“ . Ani
Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích
týkajících se poskytování tzv . denin (rozsudky ze dne 25 . 10 . 2006, čj . 3 Ads 15/2006-49,
č . 1052/2007 Sb ., a ze dne 24 . 10 . 2007, čj . 3
Ads 59/2007-36) nevyslovil, co je třeba rozumět pod pojmem měsíc . Rovněž nevyslovil,
že by pro účely stanovení výše příplatku bylo
třeba měsícem rozumět období 30 dnů, jak
vyplývá z rozsudku krajského soudu . V metodickém pokynu ze dne 4 . 6 . 1993 sice bylo
ve vztahu k zákonu o mimosoudních rehabilitacích stanoveno, že celým měsícem služby
se rozumí 30 dnů, avšak následně bylo v interním dokumentu čj . 31-4000-9 .6 .2011/1429
uvedeno, že se při výpočtu příplatku podle
zákona o mimosoudních rehabilitacích uplatní stejná pravidla jako pro výpočet příplatku
podle zákona č . 119/1990 Sb ., o soudní rehabilitaci, a zákona č . 261/2001 Sb ., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům
národního boje za osvobození, politickým
vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona
č . 39/2000 Sb ., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád
v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky“) . Uvedeným interním dokumentem byl metodický
pokyn ze dne 4 . 6 . 1993 nahrazen, a krajský
soud tak svůj závěr o tom, že je pod pojmem
měsíc nutno rozumět období 30 dnů, učinil
na podkladě již neplatného interního dokumentu stěžovatelky, ačkoliv ta na tuto skutečnost poukazovala v řízení o žalobě .
Praxe, kterou
stěžovatelka
aplikuje
u všech tří druhů odškodnění (podle zákona
o soudní rehabilitaci, zákona o mimosoud-
í jednorázové peněžní částky“) . Uvedeným interním dokumentem byl metodický
pokyn ze dne 4 . 6 . 1993 nahrazen, a krajský
soud tak svůj závěr o tom, že je pod pojmem
měsíc nutno rozumět období 30 dnů, učinil
na podkladě již neplatného interního dokumentu stěžovatelky, ačkoliv ta na tuto skutečnost poukazovala v řízení o žalobě .
Praxe, kterou
stěžovatelka
aplikuje
u všech tří druhů odškodnění (podle zákona
o soudní rehabilitaci, zákona o mimosoud-
ních rehabilitacích a zákona o poskytnutí
jednorázové peněžní částky), spočívá v tom,
že z celkové doby věznění se nejprve vyčlení počet celých běžných měsíců, přičemž
běžným měsícem se rozumí doba počínající
dnem, v němž věznění započalo, a končící
dnem předcházejícím dni, který se v následujícím měsíci číselně shoduje s číslem dne
počátku věznění . V případech, kdy počátek
věznění připadá na první kalendářní den měsíce a v němž věznění trvalo po celý kalendářní měsíc, se za celý běžný měsíc věznění
považuje tento kalendářní měsíc . Popsaným
způsobem postupuje stěžovatelka v případě zákona o mimosoudních rehabilitacích
již od roku 2011 a za celou dobu nebyla tato
metodika, kterou aplikuje také v rámci odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci
a zákona o poskytnutí jednorázové peněžní
částky, nikým zpochybněna . Podle stěžovatelky by bylo nešťastné, kdyby byly její ustálené postupy opětovně změněny . Zástupce
žalobce je s touto dlouhodobou metodikou
dobře srozuměn a jeho pokus o další změnu
představuje obstrukční jednání mající za následek zbytečné zatěžování správního orgánu
a správních soudů .
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný . Krajský soud zcela zřetelně
dospěl k závěru, že se má příplatek k důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích počítat tak, že se celkový počet dní
služby ve vojenském táboře nucených prací
vydělí 30, přičemž za každý třicetidenní úsek
náleží příplatek ve výši 15 Kč . Pokud počet
dní není dělitelný 30 a zůstane nějaký zbytek, oprávněné osobě se ve zbytku přizná alikvotní část a výsledek se zaokrouhlí na celé
koruny nahoru . Jelikož se v případě žalobce
jednalo o 833 dnů služby, pak výše příplatku
měla činit 417 Kč, a to na základě výpočtu
(833 : 30) x 15, s následným zaokrouhlením
na celé koruny nahoru . K argumentaci stěžovatelky, že metodika, podle které se za měsíc
nepokládá třicetidenní období, ale běžný
měsíc, byla sjednocena pro tři zákony, které
upravují přiznávání odškodnění, žalobce uvedl, že k žádnému sjednocení nedošlo, jelikož
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
Jelikož se v případě žalobce
jednalo o 833 dnů služby, pak výše příplatku
měla činit 417 Kč, a to na základě výpočtu
(833 : 30) x 15, s následným zaokrouhlením
na celé koruny nahoru . K argumentaci stěžovatelky, že metodika, podle které se za měsíc
nepokládá třicetidenní období, ale běžný
měsíc, byla sjednocena pro tři zákony, které
upravují přiznávání odškodnění, žalobce uvedl, že k žádnému sjednocení nedošlo, jelikož
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
existují dvě skupiny oprávněných osob ve
shodném právním postavení, přičemž každé
je příplatek vypočítáván jinou metodikou .
První skupinu tvoří osoby, kterým byl příplatek spočítán a nadále je i vyplácen v souladu
s metodikou ze dne 4 . 6 . 1993, podle které se
za měsíc pokládá 30 dnů . Druhou skupinu
tvoří osoby, které nově požádaly o příplatek
anebo o přepočet příplatku s ohledem na
možnost zohlednit tzv . deniny . Stěžovatelka
v těchto případech sice přiznala příplatek za
jednotlivé dny, ale místo třicetidenního období zohlednila běžné měsíce . Dále žalobce odkázal na § 2 odst . 5 nařízení č . 622/2004 Sb .,
o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, podle
kterého se měsícem rozumí 30 dnů . K námitce stěžovatelky, že interním dokumentem
č . 31-4000-9 .6 .2011/1429 byla změněna metodika ve vztahu k zákonu o mimosoudních
rehabilitacích, žalobce uvedl, že v průběhu
řízení o žalobě tento dokument ani jednou
nezmínila . Navíc vyslovil nesouhlas s jejím
postupem spočívajícím v tom, že vydala interní dokument takové povahy, že nově vykládá zákon v neprospěch osob, které byly
za minulého režimu nezákonně postiženy .
K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu
ze dne 12 . 3 . 2001, sp . zn . II . ÚS 187/2000,
č . 40/2001 Sb . ÚS, ze dne 2 . 6 . 2005, sp . zn .
I . ÚS 605/03, č . 114/2005 Sb . ÚS, ze dne
1 . 12 . 2005, sp . zn .
II . ÚS 290/05,
č . 221/2005 Sb . ÚS, ze dne 6 . 12 . 2005, sp . zn .
I . ÚS 565/03, č . 222/2005 Sb . ÚS, a ze dne 15 .
4 . 2015, sp . zn . I . ÚS 819/15 . Podle žalobce by
§ 24 odst . 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích měl být vykládán tak, jak to učinil krajský soud v napadeném rozsudku .
Stěžovatelka v replice k vyjádření žalobce vyjádřila nesouhlas s jeho názorem, že
nedošlo ke sjednocení praxe, jelikož existují
dvě skupiny, kterým se příplatek vypočítává
jiným způsobem . Podle jejího názoru nastává taková situace běžně i v jiných případech,
a to nejen z důvodu přijaté změny interního výkladu, ale například i z důvodu změny
výkladu právního předpisu soudem . Stěžovatelka sjednotila svůj postup pouze v těch
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
k vyjádření žalobce vyjádřila nesouhlas s jeho názorem, že
nedošlo ke sjednocení praxe, jelikož existují
dvě skupiny, kterým se příplatek vypočítává
jiným způsobem . Podle jejího názoru nastává taková situace běžně i v jiných případech,
a to nejen z důvodu přijaté změny interního výkladu, ale například i z důvodu změny
výkladu právního předpisu soudem . Stěžovatelka sjednotila svůj postup pouze v těch
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
odškodňovacích agendách, ve kterých není
pojem měsíc a vlastní způsob výpočtu upraven zákonem . Jelikož zákon o soudní rehabilitaci, zákon o mimosoudních rehabilitacích
ani zákon o poskytnutí jednorázové peněžní
částky nestanoví postup a způsob výpočtu,
byla nucena vytvořit si vlastní pracovní postup . Jiným případem je odškodnění podle
nařízení č . 622/2004 Sb ., které upravuje, jak
postupovat při výpočtu příplatku a jakým časovým obdobím se rozumí měsíc . Dále uvedla, že její výklad nelze považovat za výklad
v neprospěch odškodňovaných osob . Jedná
se o výklad, který nejlépe vystihuje účel poskytování denin a současně je pokud možno
neutrální ve vztahu ke všem žadatelům, bez
ohledu na to, zda a za kolik dílčích dob věznění se deniny přiznávají .
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení .
Z odůvodnění:
(…) Nejvyšší správní soud se dále zabýval
stížní námitkou, v níž stěžovatelka namítla nesprávné právní hodnocení spočívající v tom,
že krajský soud nesprávně vyložil pojem měsíc ve smyslu § 24 odst . 4 věty první zákona
o mimosoudních rehabilitacích .
Podle § 24 odst . 4 věty prvé zákona o mimosoudních rehabilitacích „[z]a účelem
zmírnění křivd způsobených osobám uvedeným v § 18 odst. 1 se k důchodu poskytuje
příplatek 15 Kčs za každý měsíc této služby“.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že podle preambule zákona o mimosoudních rehabilitacích přijalo
Federální shromáždění České a Slovenské
Federativní Republiky tento zákon ve snaze
zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až
1989, i když si je vědomo toho, že tyto křivdy
nelze nikdy zcela napravit . Podle § 1 odst . 1
zákona o mimosoudních rehabilitacích se
tento zákon „vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd
vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 […]
v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená
Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských,
politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech“.
tahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd
vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 […]
v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená
Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských,
politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech“.
Problematikou odškodňování osob dotčených křivdami způsobenými v uvedeném období se opakovaně zabýval Ústavní
soud, např . v citovaných nálezech sp . zn .
II . ÚS 187/2000 a sp . zn . I . ÚS 605/03, v nálezu pléna ze dne 29 . 5 . 2013, sp . zn . Pl . ÚS
10/13, č . 177/2013 Sb ., a citovaném nálezu
sp . zn . I . ÚS 819/15 . Z posledně citovaného
nálezu vyplývá, že jako se při rozhodování
ve věcech restitucí uplatňuje princip favoris
restitutionis, tedy povinnost výkladu zákona
ve prospěch restituujících, má se v rozhodování o rehabilitacích osob pronásledovaných
nedemokratickým režimem uplatňovat obdobný princip favoris rehabilitationis, tedy
povinnost postupovat ve prospěch rehabilitovaných osob . Z citovaných nálezů však
nevyplývá, že by se měl § 24 odst . 4 zákona
o mimosoudních rehabilitacích vykládat tak,
jak ho vykládá krajský soud a žalobce, resp . že
by nemělo být respektováno výslovné znění
zákona . Podle Nejvyššího správního soudu je
vždy na zákonodárci, aby stanovil, za jakých
podmínek a v jakém rozsahu má být přiznáváno odškodnění .
V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16 . 8 . 2007, čj . 4 Ads 23/2007-37, který se
sice týkal poskytnutí zvláštního příplatku
k důchodu podle zákona č . 357/2005 Sb .,
ale závěry v něm vyslovené lze aplikovat
i v případě žalobce . V citovaném rozsudku
Nejvyšší správní soud uvedl, že „je na vůli
zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky pro odstraňování
křivd spáchaných v minulosti, přičemž z povahy věci je bohužel jasné, že není možné
odškodnit veškeré napáchané křivdy. Nejvyšší správní soud si je podobně jako krajský soud vědom celé řady silně negativních
a bolestivých zážitků, které stěžovatel prožil,
avšak striktní vymezení podmínek nároku
V citovaném rozsudku
Nejvyšší správní soud uvedl, že „je na vůli
zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky pro odstraňování
křivd spáchaných v minulosti, přičemž z povahy věci je bohužel jasné, že není možné
odškodnit veškeré napáchané křivdy. Nejvyšší správní soud si je podobně jako krajský soud vědom celé řady silně negativních
a bolestivých zážitků, které stěžovatel prožil,
avšak striktní vymezení podmínek nároku
zákonem neumožňuje ani soudu v rámci
jeho rozhodovací pravomoci se od podmínek nároku stanovených zákonem jakkoliv
odchýlit. Soudu nepřísluší vůli zákonodárce
podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.“ Poukázat
lze rovněž na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 7 . 11 . 2012, čj . 6 Ads 76/2012-
63, č . 2751/2013 Sb . NSS, který se sice týkal
primárně otázky, zda má správní soud pravomoc neaplikovat podzákonný předpis, je-
-li v rozporu se zákonem, ale některé závěry
jsou aplikovatelné i v tomto případě . Nejvyšší správní soud totiž v citovaném rozsudku
uvedl, že „[v] případech odškodnění obětí
komunistického režimu formou nařízení
vlády se rozhodnutím vlády určují skupiny osob, které budou odškodněny, rozsah
finančních prostředků, které na to budou
užity z veřejných rozpočtů, dochází tedy
k volbě, kdo bude odškodněn, v jakém rozsahu a kdy. Tento přístup se do značné míry
vymyká dalšímu důležitému principu demokratického právního státu, a to principu
dělby mocí, podle nějž takovéto důležité politické a ekonomické otázky má rozhodovat
zastupitelský orgán se zákonodárnou pravomocí, tedy parlament, nikoli výkonný orgán, jímž je vláda.“ Rovněž lze zmínit nález
Ústavního soudu ze dne 20 . 1 . 2015, sp . zn . II .
ÚS 2610/14, který se sice týkal restitučního
nároku podle zákona č . 212/2009 Sb ., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům
České republiky za nemovitý majetek, který
zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu
sovětských socialistických republik, ale ve
věcech restitucí a rehabilitací se uplatňují
stejné principy . V citovaném nálezu Ústavní
soud uvedl, že „[v] obecné rovině platí, že
k přijetí restitučních zákonů dochází tehdy, vznikla-li v minulosti v důsledku určité
skutečnosti újma na právech jednotlivců,
jejíž odstranění nebylo na základě tehdy
platné právní úpravy možné, případně bylo
ze strany státu fakticky znemožněno, nebo
sice (alespoň v určitém rozsahu) možné
bylo (nebo stále je), avšak s ohledem na celkový rozsah vzniklé újmy a s ní spojené požadavky na její odstranění, existuje veřejný
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
přijetí restitučních zákonů dochází tehdy, vznikla-li v minulosti v důsledku určité
skutečnosti újma na právech jednotlivců,
jejíž odstranění nebylo na základě tehdy
platné právní úpravy možné, případně bylo
ze strany státu fakticky znemožněno, nebo
sice (alespoň v určitém rozsahu) možné
bylo (nebo stále je), avšak s ohledem na celkový rozsah vzniklé újmy a s ní spojené požadavky na její odstranění, existuje veřejný
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
zájem na přijetí zvláštního způsobu jejího
vypořádání. Jeho prostřednictvím by měly
být jednak vytvořeny efektivní podmínky
pro dosažení tohoto cíle, jednak zohledněna
existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež
odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k tomuto vypořádání dojde (rozsah náhrad by
např. neměl být ekonomicky neúnosný a nepředstavovat tak pro společnost jako celek
nepřiměřenou zátěž). Restituční zákonodárství, jehož účelem je zmírnění některých
v minulosti vzniklých křivd, tak umožňuje
dosažení rozumného a spravedlivého řešení, pokud jde o vyvážení těchto zájmů. Jeho
konkrétní rozsah a podmínky jsou přitom
věcí politického rozhodnutí zákonodárce,
jehož prostřednictvím je projevena vůle
státu k restituci.“ Obdobně vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 10 . 5 . 2012, sp . zn .
III . ÚS 3069/10, č . 100/2012 Sb . ÚS, že „pro
konkrétní kontext ‚rehabilitační‘, resp. ‚restituční‘ totiž platí, že ‚je věcí státu, aby určil,
za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny‘, a jak konstatoval Ústavní
soud v [usnesení ze dne 26 . 5 . 2011,] sp. zn.
II. ÚS 3241/10 [ . . .], ‚zákonodárce tak může
stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale
i rozsah majetku a časové limity restitucí‘“ .
S účinností od 1 . 1 . 1993 byl zákon o mimosoudních rehabilitacích novelizován zákonem č . 267/1992 Sb ., kterým se mění a doplňuje zákon č . 87/1991 Sb ., o mimosoudních
rehabilitacích, mimo jiné tak, že v § 24 odst . 4
větě první explicitně stanovil, že oprávněným osobám náleží za službu ve vojenském
táboře nucených prací příplatek k důchodu
za každý „měsíc této služby“ . Z důvodové
zprávy k zákonu č . 267/1992 Sb . přitom není
zřejmé, jak má být pojem měsíc vykládán .
Zákonodárce tak zřejmě nepovažoval pojem
měsíc za sporný, z čehož lze dovodit, že tento pojem má být vykládán jako běžný měsíc .
Pokud by zákonodárce zamýšlel poskytnout
příplatek k důchodu oprávněným osobám
za každých „30 dnů“ služby, pak by takový
úmysl vyjádřil v právním předpisu . Tento
závěr je ostatně podpořen tím, že v § 2 nařízení č . 622/2004 Sb . je explicitně stanoveno,
že příplatek ke starobnímu nebo plnému in-
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
tak zřejmě nepovažoval pojem
měsíc za sporný, z čehož lze dovodit, že tento pojem má být vykládán jako běžný měsíc .
Pokud by zákonodárce zamýšlel poskytnout
příplatek k důchodu oprávněným osobám
za každých „30 dnů“ služby, pak by takový
úmysl vyjádřil v právním předpisu . Tento
závěr je ostatně podpořen tím, že v § 2 nařízení č . 622/2004 Sb . je explicitně stanoveno,
že příplatek ke starobnímu nebo plnému in-
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
validnímu důchodu podle tohoto nařízení se
stanoví ve výši 50 Kč za každý započatý měsíc výkonu trestu odnětí svobody, jeho části
nebo výkonu vazby, přičemž celková doba
vazby se sčítá a měsícem se rozumí 30 dnů .
Z uvedeného je zřejmé, že v případě citovaného nařízení byl vyjádřen úmysl, aby se měsícem rozumělo 30 dnů . Takový úmysl však
zákonodárce v zákoně o mimosoudních rehabilitacích nevyjádřil .
Pokud tedy zákonodárce v zákoně o mimosoudních rehabilitacích nestanovil, že měsícem se rozumí doba 30 dnů, pak je nutné
tento pojem vykládat jako běžný měsíc tak,
jak v kasační stížnosti uvedla stěžovatelka .
Nejvyšší správní soud si je plně vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou
žalobce ve svých podáních odkázal, jakož i judikatury aplikované krajským soudem . Z této
judikatury však nelze dovodit, že by se měl
pojem měsíc ve smyslu § 24 odst . 4 věty první
zákona o mimosoudních rehabilitacích vykládat způsobem zastávaným krajským soudem .
Nejvyšší správní soud se v ní zabýval otázkou
příplatku podle zákona o soudní rehabilitaci
za dny, které strávily dotčené osoby ve vazbě
nad rámec ukončených měsíců (tzv . deniny) .
Stejně tak si je Nejvyšší správní soud vědom
judikatury Ústavního soudu ve věcech odškodnění, ale ani z ní nevyplývá, že by měl být
měsíc ve smyslu § 24 odst . 4 věty první zákona
o mimosoudních rehabilitacích vykládán způsobem zastávaným krajským soudem . V této
souvislosti je třeba poukázat i na absurdní
důsledky výkladu zastávaného krajským soudem, resp . žalobcem . Pokud by se totiž měly
vykládat pojmy v zákoně o mimosoudních
rehabilitacích bez dalšího ve prospěch dotčených osob, mohly by oprávněné osoby nakonec požadovat, aby se přepočet provedl tak,
že se celkový počet dnů strávených ve vojenském táboře nucených prací bude dělit číslem
28, neboť to je počet dnů v nejkratším měsíci
v roce . V takovém případě by pak rok neměl
dvanáct měsíců, ale více než třináct měsíců .
Otázkou by navíc bylo, jak vypočítat příplatek
u osob, které vykonávaly službu ve vojenském
táboře nucených prací v přestupném roce .
Takový nejednoznačný výklad by nemohl vést
JUDr . Vratislav A . proti České správě sociálního zabezpečení o příplatek k důchodu, *) S účinností od 1. 1. 2012 zrušen zákonem č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním