Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Jadlovského, Ph.D., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2018 č. j. 17 Co 478/2017-217 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. srpna 2017 č. j. 18 C 284/2011-200, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Teresy Panizo Lobato, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle stěžovatele došlo k porušení čl. 95 Ústavy a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 8. 2017 č. j. 18 C 284/2011-200 bylo manželství stěžovatele a vedlejší účastnice rozvedeno (výrok I), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 1. 2018 č. j. 17 Co 478/2017-217 rozhodnuto tak, že se odvolání odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel neměl právo odvolání podat, protože není účastníkem řízení, u něhož by rozhodnutím došlo k újmě na právech, pročež odvolání odmítl (jelikož bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn) podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.").
4. Stěžovatel uvádí, že postupem městského soudu došlo k hrubému porušení práva, neboť stěžovatel je nejen rozvádějícím se manželem, ale rovněž otcem nezletilého manželského dítěte a zákon zapovídá soudu rozvést dětné manželství bez porozvodové úpravy dítěte. Městský soud postupoval v rozporu s platnou českou právní úpravou i unijním právem. Pakliže domácí zákonodárce vytvořil zákon zapovídající rozvod bez úpravy poměrů dětí a evropský zákonodárce vytvořil normu, že se má cizí právo v různých zemích EU vykládat vždy stejně, došlo napadenými rozhodnutími obou soudů k právně nepřípustné libovůli, kdy shodným postojem účastníků řízení k projednávané věci může dojít k porušení psaného práva, což popírá smysl existence zákonů a unijního práva.
9. Ústavní soud následně posoudil skutečnosti plynoucí z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
10. S ohledem na výše uvedené (srov. sub 6 až 8 tohoto usnesení) Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že jeho přezkumná pravomoc je velmi zúžena, a koncentruje se pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, přičemž ani skutečně závažná pochybení (zejména procesní povahy), neporušují-li ústavní principy řádného soudního procesu, nemusí danou podmínku "automaticky" naplňovat, což lze ostatně vyvodit i ze skutečnosti, že k nápravě vad, jež se dotýkají samotné ústavnosti soudních rozhodnutí, zpravidla (a ve vztahu k ústavní stížnosti primárně) slouží mimořádné opravné prostředky, které však ve věci rozvodu manželství ze zřejmých důvodů nejsou přípustné [srov. § 230 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, jakož i § 30 a 398 zákona o zvláštních řízeních soudních]. Vzhledem k tomu Ústavní soud nemůže posuzovat toliko opodstatněnost vznesených námitek, ale také eventuálně to, zda zjištěné vady ve svém souhrnu dosahují značné intenzity (porušení ústavních principů soudního řízení), s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení. K takovému závěru však v souzené věci nedospěl.
11. Ústavní soud musí úvodem zdůraznit, že námitkami stěžovatele stran úpravy poměrů k nezletilému synovi stěžovatele a směřujícími do otázky příslušnosti španělských soudů dle čl. 15 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, se již Ústavní soud zabýval, a to ve svém usnesení ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3072/16
, kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 5311/2015-1046, usnesení městského soudu ze dne 18. 9. 2015 č. j. 64 Co 200/2015-954 a usnesení obvodního soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 50 P 146/2014-919, přičemž na závěry tam vyslovené Ústavní soud i v nyní posuzované věci zcela odkazuje.
12. Předmětem této ústavní stížnosti je pak toliko otázka ústavnosti postupu městského soudu, kterým bylo napadeným usnesením odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 18 C 284/2011-200, kterým bylo manželství stěžovatele a vedlejší účastnice rozvedeno. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá (a stěžovatel ostatně ani netvrdí opak), že sám stěžovatel se žalobou podanou k obvodnímu soudu dne 9. 9. 2011 domáhal rozvodu manželství s vedlejší účastnicí. Tomuto návrhu bylo rozsudkem obvodního soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j.
18 C 284/2011-200 zcela vyhověno. Za této procesní situace pak nelze na právním závěru městského soudu vysloveném v napadeném usnesení, že stěžovatel nemá subjektivní legitimaci k podání odvolání, jelikož odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně vyhověno, případně ten, kterému byla rozhodnutím způsobena újma na jeho právech, shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, naopak tento závěr městského soudu o nutnosti odmítnutí odvolání stěžovatele podle § 218 písm. b) o. s. ř. je řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)], přičemž se správně opírá o závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 20 Cdo 922/2011 či v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3208/2014.
13. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu