Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Plačkova, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Jaselská 23, směřující proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby KRPV č. j. OKFK-4-886/TČ-2010-251201 ze dne 9. prosince 2013 a proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 9/2014 ze dne 20. ledna 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným usnesením zajistil policejní orgán po předchozím souhlasu státního zástupce podle ust. § 79f tr. řádu za použití ust. § 79d odst. 1 tr. řádu jako náhradní hodnotu rodinný dům č. p. X1 v obci Bukovina, okres Blansko na pozemku parc. č. st. X2, a pozemky parc.č. st. X2 a parc. č. X3, vše zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Blansko, na LV č. X4, pro katastrální území a obec Bukovina (dále jen "nemovité věci"), ve spoluvlastnictví rodičů stěžovatele MVDr. Konstadina Plačkova a Eleny Plačkovové, kterým nemovité věci převedl stěžovatel darovací smlouvou ze dne 19. srpna 2013, a okamžikem doručení usnesení zakázal jakoukoliv dispozici s nemovitými věcmi, s výjimkou výkonu rozhodnutí, vlastníkovi nemovitých věcí zejména zakázal, aby po oznámení usnesení tyto převedl na někoho jiného nebo zatížil a dále mu uložil, aby předsedovi senátu a v přípravném řízení státnímu zástupci do 15 dnů od oznámení usnesení sdělil, kde a kdo má k nemovitým věcem předkupní nebo jiné právo, jinak vlastník nemovitých věcí odpovídá za škodu tím způsobenou. Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení policejního orgánu Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením zamítl. Stěžovatel napadená rozhodnutí považuje za nezákonná, protože u něj neexistují žádné majetkové hodnoty, které byly určeny nebo použity ke spáchání trestného činu nebo které představují výnos z trestné činnosti. Poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích je řeč toliko o tom, že stíhaným činem měl společně s dalšími osobami zkrácením daně z přidané hodnoty způsobit škodu České republice nejméně ve výši 200.000.000,- Kč (resp. podle rozhodnutí Městského soudu v Praze škodu ve výši 421.970.639,- Kč). Na základě toho pak dovozuje, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro zajištění nemovitostí předpokládané ustanoveními § 79d a § 79f tr. řádu. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")].
Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ust. § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 267/03
,
,
I. ÚS 155/06
,
I. ÚS 105/07
,
,
,
IV. ÚS 1054/12
a další).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení tr. řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Výše uvedená argumentace stěžovatele směřuje proti zákonnosti napadených rozhodnutí o zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty, Ústavní soud se s ní však nemůže ztotožnit. Předně je třeba uvést, že nelze-li zajistit peněžní prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, pak ust. § 79f tr. řádu umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jakýkoliv jiný majetek pachatele způsobilý zajištění, aniž se vyžaduje, aby tento majetek měl vztah ke spáchané trestné činnosti (srov. rozhodnutí 19/2011 Sb. rozh. tr. a rovněž viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1088-1090).
Zkrácením daně vzniká na jedné straně majetková škoda státu, na druhé straně však pachatel tohoto činu získává majetkový prospěch v podobě nezmenšení vlastního majetku. Tento prospěch je třeba proto považovat za výnos z trestné činnosti, takže může být předmětem zajištění podle ust. § 79a a násl. tr. řádu.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí lze proto ve světle judikaturou vymezených tezí považovat za ústavně konformní, respektující zákonem stanovené požadavky. Ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud za srovnatelných okolností též v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 941/14
ze dne 4. června 2014.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odůvodňující kasační zásah do ústavní stížností napadených rozhodnutí, nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2014
Vladimír Sládeček v.r.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu