Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 95/2000
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) E. N., 2) J. B., obou zastoupených JUDr. J. Ch., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 1999, čj. 9 Co 51/99-48, a usnesení Okresního soudu v Jablonci ze dne 14. 12. 1998, čj. D 349/98-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelky obsáhle dovozují, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřují stěžovatelky v tom, že obecné soudy se nevypořádaly s jejich námitkami a ani z rozhodnutí odvolacího soudu nelze zjistit, jaké důvody vedly tento soud k neprovedení navržených důkazů. Stěžovatelky v tomto směru obsáhle poukazují na již konstantní judikaturu Ústavního soudu a z těchto, jakož i dalších, důvodů, domáhají se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu D 349/98 Okresního soudu v Jablonci nad Nisou Ústavní soud zjistil, že v rámci dědického řízení po zemřelé B. K., zemřelé dne 3. 4. 1998, uzavřeli dědicové zemřelé, a to obě stěžovatelky jako její dcery, J. K., jako její syn, dne 26. 11. 1998 dohodu, podle které mimo jiné stěžovatelka J. B. přijala jednu ideální šestinu nemovitostí zapsaných na LV 1547 k. ú. Ž., jednu ideální dvanáctinu nemovitostí zapsaných na LV 1473 k. ú. B. zatímco J. K. ideálních pět dvanáctin nemovitostí zapsaných na LV 1473 k.
ú. B. a ideálních pět šestin nemovitostí zapsaných na LV 1547 k. ú. Ž. Protokol byl sepsán soudním komisařem JUDr. E. B. a jak patrno z jeho závěru, byla protokolace hlasitě diktována, schválena a všemi účastnými dědici podepsána. Napadeným usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou rozhodl tento soud tak, že dohodu dědiců o vypořádání dědictví shora uvedeného obsahu schválil. K odvolání obou stěžovatelek proti napadenému usnesení rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rovněž napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně ve výroku o vypořádání dědictví a v dalších výrocích potvrdil.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že obsah uzavřené dohody není v rozporu se zákonem ani s dobrými mravy, že uzavřená dohoda nezanechává pochybnosti o tom, jaký majetek a který z dědiců dědí a že byla všemi zúčastněnými dědici také podepsána.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelky pomíjí tu základní skutečnost, že ve svém odvolání proti usnesení soudu prvého stupně pouze souhlasně tvrdí, že jim nebyla poskytnuta lhůta na přečtení a k promyšlení toho, co dne 26. 11. 1998 bylo předmětem jednání, výslovně se však provedení konkrétního důkazu nedomáhají. Faktu, že stěžovatelky se ve věci dostatečně orientovaly nasvědčuje však mimo jiné to, že zatímco stěžovatelka E.N. prohlásila, že nevznáší námitku proti závěti jako neopominutelný dědic, stěžovatelka J. B. tuto námitku vznesla. Za tohoto stavu, dospěl-li i krajský soud v napadeném usnesení k již konstatovaným závěrům, aniž by považoval vzhledem k uvedenému provádět jakékoli dokazování, lze těmto závěrům i jeho postupu stěží z ústavně právního hlediska cokoli vytknout. I když Ústavní soud považuje za pochopitelné, že stěžovatelky vidí věci v současné době jinak, nemůže tato okolnost sama o sobě představovat důvod posunující věc do ústavně právní roviny.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 27. března 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu