Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2024 č. j. 21 Cdo 1991/2024-398, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2024 č. j. 23 Co 3/2024-373, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. října 2023 č. j. 5 C 207/2022-337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Martina Skalického, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 193 711,23 Kč s úrokem z prodlení, a to ve stanovených splátkách (I. výrok), zamítl žalobu stěžovatelky v části, kterou se domáhala zaplacení částky 1 190 233,91 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Předmětem řízení byl nárok stěžovatelky na náhradu škody, která jí měla vzniknout porušením pracovních povinností vedlejšího účastníka, jako jejího zaměstnance, který při stáčení pohonných hmot zaměnil naftu za benzín a naopak, přičemž na základě této chyby došlo na příslušné čerpací stanici u mnoha zákazníků k poškození jejich automobilů. Stěžovatelce vznikla škoda v celkové výši 1 463 945,14 Kč, kterou musela uhradit poškozené obchodní společnosti provozující čerpací stanici. Okresní soud uzavřel, že je dána odpovědnost vedlejšího účastníka podle § 250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, neboť shledal jeho zavinění ve formě nedbalosti. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by jí vedlejší účastník škodu způsobil úmyslně, v opilosti nebo po zneužití návykových látek nebo že by vedlejší účastník nesplnil povinnosti k odvracení škody, proto okresní soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost k náhradě škody ve výši rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinností, kterým byla škoda způsobena.
3. Na základě odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek změnil I. výrok rozsudku okresního soudu tak, že do částky 80 000 Kč s úrokem z prodlení se žaloba zamítá; jinak tento výrok, jakož i II. výrok rozsudku okresního soudu potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů (II. a III. výrok). V odůvodnění se krajský soud ztotožnil se skutkovými stavem, jak jej zjistil okresní soud, částečně také s jeho hodnocením věci.
I podle krajského soudu vedlejší účastník porušil své pracovní povinnosti tím, že při přečerpávání pohonných hmot zaměnil naftu za benzín a naopak, čímž došlo ke vzniku škody na vozidlech třetích osob, které čerpaly chybné pohonné hmoty. Vedlejší účastník byl přitom k uvedenému přečerpávání dostatečně proškolen, přičemž na dané pracovní pozici byl zaměstnán téměř po dobu 10 let, měl tedy i dostatečné praktické zkušenosti. Dále krajský soud přihlédl k tomu, že vedlejší účastník svoji odpovědnost uznal a v souladu s pokyny stěžovatelky se snažil důsledky škodné události eliminovat.
Stěžovatelka však neprokázala tvrzený průběh vzniku škodné události, z něhož dovozovala úmyslné zavinění vedlejšího účastníka spočívajícího v tom, že již v průběhu stáčení pohonných hmot si měl své pochybení uvědomit, přesto na svoje pochybení nikoho neupozornil, ač se tím značně mohl snížit rozsah způsobené škody. Opak podle krajského soudu nelze dovodit ani ze zápisu, který byl pořízen při jednání za účasti zástupců stěžovatelky, byť vedlejší účastník řízení tento zápis nakonec podepsal. V této souvislosti krajský soud vysvětlil, proč z uvedeného zápisu nelze dovozovat, že by vedlejší účastník o svém pochybení věděl a přesto na to nikoho neupozornil.
Bylo tedy povinností stěžovatelky, aby v souladu s § 250 odst. 3 zákoníku práce prokázala zavinění vedlejšího účastníka ve formě úmyslu, což nesplnila. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti však nesmí přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku před porušením povinností, kterým zaměstnanec škodu způsobil. V souladu s uvedeným vedlejší účastník řízení byl povinen na náhradě škody zaplatit částku ve výši 193 711,23 Kč, avšak okresní soud pochybil, pokud nepřihlédl k výši vyplaceného pojistného plnění ve výši 80 000 Kč, resp. pokud se ztotožnil s postupem stěžovatelky, která o výši takto vyplaceného pojistného plnění snížila celou skutečnou výši škody.
Protože bylo pojistné plnění vyplaceno na základě smlouvy, kterou měl uzavřenou vedlejší účastník jako zaměstnanec, bylo uvedené pojistné plnění nutno odečíst od částky, kterou byl povinen platit (tedy od náhrady ve výši čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku).
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud neshledal přípustným, neboť stěžovatelka v něm uplatňovala jiný dovolací důvod než ten, který jako jediný předpokládá zákon. Navíc z dovolání nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by rozhodnutí krajského soudu záviselo a kterými by se Nejvyšší soud mohl opět v souladu s podmínkami stanovenými zákonem zabývat.
Podstatou dovolání byl podle Nejvyššího soudu nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž krajský soud založil svůj závěr, že stěžovatelka neprokázala úmyslné zavinění vedlejšího účastníka na vzniku škody. Takový skutkový závěr Nejvyšší soud akceptoval a v návaznosti na dovolací argumentaci stěžovatelky upozornil, že hodnocení zavinění vedlejšího účastníka nebylo provedeno toliko na základě hodnocení jediného důkazu (zápisu z jednání), ale forma zavinění vedlejšího účastníka byla dovozena z výsledků dokazování, které vyplynuly i z jiných listinných důkazů (zejména z písemného vyúčtování náhrady škody a z hlášení pojistné události příslušné pojišťovně).
Nadto Nejvyšší soud - opět v návaznosti na dovolací argumentaci stěžovatelky - ještě doplnil, že uvedený zápis z jednání nelze vykládat pravidly podle § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, proto neobstojí tvrzení stěžovatelky, že krajský soud nesprávně vyložil právní jednání vedlejšího účastníka v rozporu s jím projevenou vůlí [vedlejší účastník měl podpisem zápisu z jednání mimo jiné potvrdit (podle názoru stěžovatelky), že si již v průběhu přečerpávání pohonných hmot uvědomil své pochybení].
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zcela nedůvodně, nesprávně a v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení nepřihlédly k písemnému doznání vedlejšího účastníka, že stěžovatelce způsobil škodu a neučinil nic, aby této škodě zabránil. Tuto skutečnost vedlejší účastník potvrdil svým svobodným podpisem zápisu z jednání ze dne 18. 2. 2022. Obecné soudy i přes tuto jednoznačnou deklaraci a prohlášení viny vedlejšího účastníka uzavřely, že nebylo prokázáno úmyslné způsobení škody a tedy, že vedlejší účastník škodu způsobil toliko z nedbalosti. Obecné soudy měly podle stěžovatelky u vedlejšího účastníka dovodit zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Tím obecné soudy porušily mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 2337/21 (N 87/113 SbNU 58), v němž Ústavní soud jednoznačně upřednostňuje skutečnou vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem takové vůle. Opačným výkladem obecné soudy porušily i závěry nálezu ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. I. ÚS 357/24 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), podle něhož veřejná moc musí respektovat autonomní projevy osobnosti jedince. Na základě uvedeného se stěžovatelka domnívá, že u vedlejšího účastníka nemůže obstát závěr obecných soudů limitující jeho povinnost k náhradě způsobené škody pouze do výše čtyřapůlnásobku hrubého výdělku.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Napadá-li stěžovatelka I. a III. výrok rozsudku okresního soudu změněné (I. výrok jen částečně) rozsudkem krajského soudu, není k rozhodování o ústavnosti takových částí výroků Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
9. Stěžovatelčina argumentace podle zjištění Ústavního soudu toliko opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, výslovně a akceptovatelným způsobem vypořádaly. Proto Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Konkrétně upozorňuje na bod 12. odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž se soud podrobně zabýval tím, že uvedený zápis sice obsahuje některé rozhodné skutečnosti, které vedlejší účastník svým podpisem potvrdil, ovšem obsahuje i pasáže, které nutno považovat toliko za pouhá konstatování; navíc celý zápis připravila stěžovatelka a předložila jej vedlejšímu účastníkovi k seznámení se s ním a k jeho podpisu. V návaznosti na to Nejvyšší soud zdůraznil, že závěr o formě zavinění krajský soud učinil v souladu s písemným vyúčtováním náhrady škody a hlášením pojistné události, které byly předloženy příslušné pojišťovně. Nadto se Nejvyšší soud zabýval i povahou stěžovatelkou koncipovaného zápisu.
10. Závěry formulované v napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně konformní, a proto nemohou obstát stěžovatelčiny blanketní odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu o výkladu vůle smluvních stran smlouvy s tím, že veřejná moc musí respektovat - zjednodušeně řečeno - skutečný obsah konkrétního smluvního ujednání a nesmí jej vykládat toliko na základě formálního výkladu jeho textu. Žádného takového pochybení se však obecné soudy v posuzované věci nedopustily, neboť smluvní ujednání ve smyslu, jak jej měly na mysli stěžovatelkou odkazované nálezy, ani neinterpretovaly.
11. Pro úplnost zbývá dodat, že stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá též výroky rozsudku krajského soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a to - zjednodušeně řečeno - na základě kritéria úspěchu ve věci. Proti tomuto závěru stěžovatelka nepředkládá žádnou hlubší argumentaci a Ústavní soud - s ohledem na výsledek řízení ve věci samé - rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení akceptuje.
12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbývající části, protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu