USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce SILMET Příbram a. s. se sídlem v Příbrami III č. 168, IČO 26210428, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října č. 184, o 1 383 945,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 207/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2024, č. j. 23 Co 3/2024-373, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 133,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dagmar Říhové, advokátky se sídlem v Příbrami, 28. října č. 184.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
3. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, č. j. 23 Co 3/2024-373, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
4. Přestože dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že žalobce neprokázal úmyslné zavinění žalovaného na vzniku škody způsobené záměnou nafty za benzín a naopak při stáčení pohonných hmot, neboť neprokázal jím „tvrzený průběh přečerpání pohonných hmot“ (kdy úmyslné zavinění spatřoval v tom, že „již v průběhu stáčení pohonných hmot si žalovaný měl toto pochybení uvědomit a hadice s pohonnými hmotami v průběhu stáčení zaměnit do správné pozice“), a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl, zejména zápisu z jednání ze dne 18. 2. 2022, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že „zaměstnanec na tuto chybu neupozornil ani osoby přítomné na ČS, ani svého zaměstnavatele, ani žádnou jinou třetí osobu, ačkoli si tohoto pochybení byl vědom, neboť v průběhu stáčení zaměnil stáčení PHM do správného rozložení“).
5. K závěru, že žalobce neprokázal zavinění žalovaného ve formě úmyslu, nedospěl odvolací soud pouze na základě hodnocení jediného důkazu (zápisu z jednání ze dne 18. 2. 2022), ale – jak je zřejmé z odst. 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – na základě výsledků dokazování, které vyplynuly i z jiných listinných důkazů (zejména z písemného vyúčtování náhrady škody ze dne 26. 4. 2022 a hlášení pojistné události pojišťovně Generali Česká pojišťovna a. s. ze dne 23. 2. 2022).
6. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
7. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
8. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
9. Hodnocení zápisu z jednání ze dne 18. 2. 2022 jako listinného důkazu odvolacím soudem (podle něhož s přihlédnutím k okolnostem vzniku tohoto zápisu formulovaného a sepsaného žalobcem nelze z formulace, že „žalovaný jako zaměstnanec na pochybení neupozornil, ačkoliv si pochybení byl vědom, neboť v průběhu stáčení zaměnil stáčení pohonných hmot do správného rozložení“, uzavřít, že by takový průběh škodné události skutečně nastal a žalovaný ho uznal) nebylo výkladem právního jednání, při kterém se postupuje podle pravidel stanovených v § 555 a násl. občanského zákoníku [právním jednáním je – jak vyplývá např. z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 863/2021 – projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z právních předpisů), dobrých mravů a zvyklostí (srov. § 545 občanského zákoníku); takový projev vůle uvedený text zápisu neobsahuje]. Odvolací soud se proto při hodnocení zápisu z jednání ze dne 18. 2. 2022 nemohl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněného pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2313/2005, na které dovolatel poukazuje a které se týkají pravidel pro výklad právních jednání) tím, že „nesprávně vyložil právní jednání žalovaného v rozporu s jím skutečně projevenou vůlí“.
10. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i v části výroku, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobě co do částky 113 711,23 Kč s úrokem z prodlení vyhověno. Ve vztahu k této části výroku rozsudku odvolacího soudu však žalobce není osobou oprávněnou k podání dovolání, a jeho dovolání proto není v této části (subjektivně) přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura).
11. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
12. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. (v části, ve které k jeho podání žalobce nebyl subjektivně oprávněn) a podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve zbývající části) odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu