21 Cdo 863/2021-330
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně PLAKOR CZECH s. r. o. se sídlem v Mošnově, Průmyslová
č. 367, IČO 27566005, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se
sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 767/62, proti žalovanému Odborovému svazu
KOVO se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 49276832,
zastoupenému JUDr. Jiřím Podhajským, advokátem se sídlem v Ostravě, U Tiskárny
č. 578/1, o určení, že odborová organizace nepůsobí u zaměstnavatele, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 368/2018, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020 č. j. 62 Co
194/2020-261, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 18. 5. 2018 žalovaný oznámil žalobkyni, že u ní působí jako
odborová organizace, neboť splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 286 odst. 3
zákoníku práce, protože členy žalovaného jsou alespoň 3 zaměstnanci žalobkyně a
žalovaný je podle stanov oprávněn „zastupovat zaměstnance podle zvláštního
zákona“. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 8. 6. 2018
domáhala určení, že žalovaný u žalobkyně nepůsobí jako odborová organizace. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je právnickou osobou zaměstnávající v
pracovním poměru více než 1 000 zaměstnanců, že předmět jejího podnikání
spočívá „výhradně v oblasti výroby plastových součástí automobilů montovaných
do nově vyráběných vozidel“, že ve stanovách žalovaného je v § 2 odst. 2
uvedeno, že „OS KOVO a organizační jednotky OS KOVO zastupují zaměstnance jako
zástupci zaměstnanců podle zvláštního zákona. OS KOVO a jeho organizační
jednotky působí u každého zaměstnavatele, u kterého jsou v pracovním poměru
alespoň 3 členové OS KOVO evidovaní v OS KOVO nebo v jeho organizačních
jednotkách“, a že v § 13 stanov je stanoveno, že „OS KOVO je jednotnou
organizací kováků v České republice“. Uvedla, že žalovaný nesplnil „zákonnou
podmínku působení coby odborové organizace“ u žalobkyně, jelikož k tomu není
oprávněn podle svých stanov, které neuvádějí obor (a to ani obor „příbuzný“)
nebo odvětví, ve kterém působí odborová organizace a v němž zároveň žalobkyně
podniká. Žalobkyně dále v řízení uvedla, že k oznámení žalovaného ze dne 18. 5. 2018 nebylo „nic přiloženo“. Žalovaný zejména namítal, že podle stanov je odborovou organizací působící na
území celé České republiky, že označení „kovák“ je výraz pro každého jeho člena
a nejedná se o „oborové nebo jiné vymezení působení OS KOVO“ a že z Listiny
základních práv a svobod a z občanského zákoníku nevyplývá, že ve stanovách
odborové organizace musí být uveden obor či odvětví působnosti odborové
organizace. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 3. 2020 č. j. 7 C 368/2018-201
žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 27 787,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože, MJur. Poté,
co shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na žalovaném určení, dovodil, že
oznámení žalovaného ze dne 18. 5. 2018 „neobsahuje doložení skutečností v něm
uvedených“ a „není možné, aby si zaměstnavatel ověřil, zda u něj odborová
organizace působí“, a že přestože je možné informace o obsahu stanov „získat z
veřejných zdrojů“, skutečnosti týkající se zaměstnanců a zároveň členů odborové
organizace jsou pro zaměstnavatele získatelné obtížně, a to zvláště tehdy, když
oznámení neobsahuje jména tří zaměstnanců. Soud prvního stupně dále uvedl, že
ze zákona „nevyplývá, že nezbytnou součástí stanov je určení odvětví, ve kterém
odborová organizace působí“, že ze „stanov žalovaného je zřejmé, co je jeho
účelem a předmětem činnosti“, přestože se „k odvětví, ve kterém má žalovaný
působit nevyjadřují“, a že by se dalo „uvažovat s ohledem na název žalovaného“,
že jeho členové se mohou nazývat „kováci“, i když „si tuto zkratku stanovy
nedefinují“.
K odvolání žalobkyně (směřujícímu jen proti výroku rozsudku soudu prvního
stupně o nákladech řízení) a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
7. 10. 2020 č. j. 62 Co 194/2020-261 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 24 203,50 Kč k rukám advokáta
JUDr. Jiřího Podhajského. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací
soud k závěru, že zákoník práce v ustanovení § 286 odst. 4 „nevyžaduje, aby
odborová organizace splnění podmínek podle odst. 3 tohoto zákonného ustanovení
též prokázala“. Uvedl, že „je třeba vyjít nejen z gramatického výkladu této
právní normy, ale především z postavení odborové organizace jako právnické
osoby“, zdůraznil, že „zakládání odborových organizací a členství v nich je
projevem práva svobodně se sdružovat s jinými subjekty na ochranu hospodářských
a sociálních zájmů“ a že jde o právo zaručené Listinou základních práv a
svobod, a poukázal na ustanovení § 316 odst. 4 písm. e) zákoníku práce, podle
něhož zaměstnavatel nesmí vyžadovat od zaměstnance informace o jeho členství v
odborové organizaci. Odvolací soud naopak shledal správným závěr soudu prvního
stupně, že stanovy žalovaného vymezují, co je účelem a předmětem jeho činnosti,
a že „je naprosto zřejmé“, že se jedná o odborovou organizaci a že označení
„kovák“ je synonymem pro člena této odborové organizace. Uzavřel, že oznámení
žalovaného ze dne 18. 5. 2018 „zcela splňuje všechny náležitosti stanovené v §
286 odst. 3 a 4 zákoníku práce“ a že žalovaný splnil všechny podmínky pro to,
aby u žalobkyně působil jako odborová organizace. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým
toto rozhodnutí „napadá v celém rozsahu“. Dovolatelka má za to, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované
rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje, a namítá, že odvolací soud
nesprávně posoudil právní otázky, „zda je nutné, aby odborová organizace
splnění podmínek pro působení odborové organizace u zaměstnavatele uvedených v
oznámení dle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce také doložila“ (podle
dovolatelky to nutné je), a „jakým způsobem je nutné ve stanovách odborové
organizace zakotvit oprávnění odborové organizace působit u zaměstnavatele ve
smyslu ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce“ (podle dovolatelky postačuje
uvést ve stanovách odvětví, ve kterém odborová organizace působí).
Dovolatelka
dále uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, a to „zda
je možno oprávnění odborové organizace působit u zaměstnavatele zakotvit ve
stanovách i jiným způsobem“ než uvedením „konkrétního zaměstnavatele“ či
uvedením „odvětví“, v němž zaměstnavatel působí, a „pro případ, že dovolací
soud nesetrvá na závěrech o tom, že doložení splnění podmínek je nutné k
naplnění obsahu samotného oznámení zaměstnavateli o zahájení působení odborové
organizace“, předkládá dovolacímu soudu dosud neřešenou otázku, zda nemá „k
doložení splnění podmínek pro působení u zaměstnavatele“ dojít „nejpozději u
soudu při řízení, v němž je nutno odpovědět na otázku, zda je odborová
organizace oprávněna působit u zaměstnavatele … neboť pokud k takovému doložení
splnění podmínek v řízení před soudem nedojde, nemohou soudy učinit relevantní
závěr o tom, zda tyto podmínky splněny jsou a nemohou tak ani uzavřít, zda
odborová organizace je či není u zaměstnavatele oprávněna působit.“ Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek dovolacího soudu tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně potvrzuje. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedl, že s
námitkami dovolatelky nesouhlasí a že považuje napadený rozsudek odvolacího
soudu za „věcně i právně správný“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve
které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.]. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobkyně je výrobcem plastových dílů a že jí žalovaný zaslal oznámení ze dne
18. 5. 2018, k němuž nepřiložil žádné další dokumenty a v němž uvedl, že u
žalobkyně působí jako odborová organizace, neboť splňuje podmínky uvedené v
ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce, protože členy žalovaného jsou alespoň
3 zaměstnanci žalobkyně a žalovaný je podle stanov oprávněn „zastupovat
zaměstnance podle zvláštního zákona“. Z osob označených žalovaným v oznámení
jako členové jeho orgánu pouze jedna z nich byla zaměstnancem žalobkyně. Ve
stanovách žalovaného je uvedeno, že žalovaný a jeho organizační jednotky působí
u každého zaměstnavatele, u kterého jsou v pracovním poměru alespoň tři členové
žalovaného. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázek hmotného práva, jakým způsobem může být ve stanovách odborové
organizace vyjádřeno její právo jednat a působit u zaměstnavatele ve smyslu
ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce a jaké náležitosti musí obsahovat
oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce,
jímž zaměstnavateli sděluje splnění podmínek podle ustanovení § 286 odst. 3
zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky dosud nebyly v
rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný sdělil
žalobkyni splnění podmínek pro jeho působení jako odborové organizace u
žalobkyně dopisem ze dne 18. 5. 2018 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2018 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Zakládání odborových organizací a členství v nich je výkonem práva svobodně se
sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Toto
právo je spolu s ostatními hospodářskými, sociálními a kulturními právy
zaručeno v hlavě čtvrté Listiny základních práv a svobod, která byla jako
součást ústavního pořádku České republiky vyhlášena usnesením předsednictva
České národní rady pod č. 2/1993 Sb. Odborové organizace, které jsou v České
republice nejvýznamnějším „zástupcem zaměstnanců“, jsou právnickými osobami.
Na
odborovou organizaci (a její organizační jednotky – pobočné organizace) je
nahlíženo jako na specifickou formu spolku (a pobočných spolků). Ustanovení
občanského zákoníku o právnických osobách a spolku se použijí na odborové
organizace jen v tom rozsahu, v jakém to neodporuje jejich povaze zástupců
zaměstnanců podle mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a
které upravují svobodu sdružování a ochranu práva svobodně se sdružovat (srov. § 3025 odst. 1 o. z.) Odborové organizace vznikají dnem následujícím po dni, v
němž bylo doručeno příslušnému orgánu veřejné moci oznámení o jejich založení
(srov. § 3025 odst. 2 o. z.). Oproti tomu ostatní spolky (i ostatní pobočné
spolky) vznikají teprve dnem zápisu do veřejného rejstříku (srov. § 226 odst. 1, § 229 odst. 1 o. z.). Vznik odborových organizací je – jak vyplývá z výše uvedeného – administrativně
jednodušší než u ostatních spolků. Tento zjednodušený způsob vzniku odborových
organizací je bezpochyby projevem výše zmíněných práv garantujících svobodu
sdružování a práv, která omezují zásahy orgánů veřejné moci. Je však mimo
pochybnost, že teprve odborová organizace, která „působí u
zaměstnavatele“ (srov. § 276, § 286 zák. práce), se může (za účelem ochrany
zájmů zaměstnanců) účastnit pracovněprávních vztahů a spolu s tím požívat
oprávnění, která jí ve vztahu k zaměstnavateli dávají obecně závazné
pracovněprávní předpisy. Podmínky, za jakých se odborové organizaci dostane
těchto oprávnění a výsad, upravuje ustanovení § 286 odst. 3 a 4 zák. práce. Podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce odborová organizace působí u
zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov
a alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně
vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová
organizace nebo její pobočná organizace, jestliže ji k tomu opravňují stanovy
odborové organizace. Podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce oprávnění odborové organizace u
zaměstnavatele vznikají dnem následujícím po dni, kdy zaměstnavateli oznámila,
že splňuje podmínky podle odstavce 3; přestane-li odborová organizace tyto
podmínky splňovat, je povinna to zaměstnavateli bez zbytečného odkladu oznámit. Z citovaných ustanovení vyplývá, že první ze zákonných podmínek, za nichž může
odborová organizace působit u zaměstnavatele a má právo jednat, je požadavek,
aby její oprávnění působit jako odborová organizace u zaměstnavatele a jednat
bylo zakotveno v jejích stanovách. Stanovy odborové organizace proto musí
obsahovat též údaj (údaje), z něhož (z nichž) lze dovodit její oprávnění
působit jako odborová organizace u zaměstnavatele a jednat. Tak je tomu nejen v
případě, kdy je ve stanovách výslovně uveden konkrétní zaměstnavatel, ale také
tehdy, jestliže zaměstnavatel podniká v určitém oboru či odvětví, ve kterém
odborová organizace podle stanov působí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2622/2017). Působení odborových
organizací však nelze omezovat jen na určité zaměstnavatele nebo na určité
obory či odvětví.
Vyplývá-li to z jejích stanov, může odborová organizace
působit též u zaměstnavatelů, kteří vyvíjejí svou činnost v odlišných oborech
či odvětvích; množství oborů (odvětví), ve kterých se může odborová organizace
uplatnit, není nijak omezeno. Tito zaměstnavatelé nemusí být identifikovatelní
jen tím, že ve stanovách odborové organizace jsou uvedeny obory či odvětví, ve
kterých podnikají nebo vyvíjejí jinou činnost, ale i jiným způsobem, který vede
k jejich nepochybnému určení. Právo odborové organizace jednat a působit u
zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce proto může být v
jejích stanovách vyjádřeno i tak, že – jak tomu bylo v případě žalovaného –
odborová organizace (a její organizační jednotky) působí u každého
zaměstnavatele (bez ohledu na obor či odvětví, ve kterých vyvíjí svou činnost),
u kterého jsou v pracovním poměru alespoň tři její členové, a u kterého je tedy
splněna i druhá ze zákonných podmínek, za nichž může odborová organizace
působit u zaměstnavatele a má právo jednat, jež spočívá ve stanoveném
minimálním počtu 3 členů odborové organizace, kteří musí být u zaměstnavatele v
pracovním poměru (zákon zde nepočítá se zaměstnanci působícími u zaměstnavatele
na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr ani s jeho bývalými
zaměstnanci). Se samotným splněním uvedených podmínek však zákon vznik uvedených oprávnění
odborové organizace u zaměstnavatele nespojuje. Oprávnění odborové organizace u
konkrétního zaměstnavatele vznikají až dnem následujícím po dni, kdy tomuto
zaměstnavateli oznámila, že tyto podmínky splňuje; teprve od tohoto okamžiku se
odborová organizace stává účastníkem (kolektivních) pracovněprávních vztahů a
zaměstnavatel je vůči ní povinen plnit své povinnosti a jednat s ní. Zaměstnavatel může plnit povinnosti vůči odborové organizaci stanovené mu
zákonem jen tehdy, má-li vědomost o tom, že u něj odborová organizace
(splňující podmínky podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce) působí. Smyslem
a účelem právní úpravy postavení odborové organizace v pracovněprávních
vztazích přitom není, aby zaměstnavatel po tom, zda u něj taková odborová
organizace působí, pátral a skutečnosti o jejím působení investigativně
zjišťoval. Naopak, jak v zájmu zaměstnavatele, tak i v zájmu samotného naplnění
postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích jako nejvýznamnějšího
zástupce zaměstnanců je, aby ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bylo
postaveno najisto, od kdy odborová organizace u zaměstnavatele působí. Tak tomu
nepochybně nemůže být dříve, než zaměstnavatel získá informace o tom, že
odborová organizace splňuje podmínky podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce
a hodlá u něj působit. Odborová organizace je proto povinna tyto informace
zaměstnavateli oznámit. Zákonná úprava tímto způsobem sleduje odstranění právní
nejistoty v otázce působení odborové organizace u zaměstnavatele tak, aby
nedocházelo k situacím, kdy se zaměstnavatel až následně dozví o tom, že u něj
odborová organizace působí, a kdy jen z tohoto důvodu vůči ní neplnil dané
povinnosti (např.
nerespektoval zvýšenou ochranu odborových funkcionářů podle
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce). Obsahovými náležitostmi oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286
odst. 4 zák. práce, jak z tohoto zákonného ustanovení vyplývá, je sdělení
(údaje o tom), že stanovy odborové organizace upravují její působení u
zaměstnavatele a oprávnění jednat (z logiky věci vyplývá, že součástí těchto
údajů má být i informace o orgánu odborové organizace, který je podle stanov
oprávněn se zaměstnavatelem jednat) a že minimálně 3 její členové jsou u
zaměstnavatele v pracovním poměru. Současně je třeba mít na zřeteli, že shora
uvedený smysl a účel právní úpravy obsažené v ustanoveních § 286 odst. 3 a 4
zák. práce by nemohl být naplněn, pokud by zaměstnavatel neměl možnost se
přesvědčit o pravdivosti údajů uvedených v oznámení a musel by vycházet jen z
nepodložených informací, které v něm odborová organizace uvedla. Takový stav by
zakládal ničím neopodstatněnou nerovnováhu účastníků pracovněprávního vztahu,
která nemůže být odůvodněna výkonem práva svobodně se sdružovat s jinými na
ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů a pro kterou nelze nacházet
oporu ani v základní zásadě pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní
zákonné ochraně postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]. Je
totiž třeba vzít v úvahu, že následující den po oznámení odborová organizace
nabývá ve vztahu k zaměstnavateli řadu oprávnění, jako je právo uzavřít se
zaměstnavatelem kolektivní smlouvu (§ 22 zák. práce), právo na projednávání a
informování (§ 276 a § 278 až 280 zák. práce), a to včetně práva na poskytnutí
důvěrných informací (§ 276 odst. 3 zák. práce), právo jednat za zaměstnance v
pracovněprávních vztazích ve vztahu k jednotlivým zaměstnancům (§ 286 odst. 6
zák. práce), právo vykonávat kontrolu nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci u jednotlivých zaměstnavatelů (§ 322 zák. práce) nebo právo na
vytvoření podmínek pro řádný výkon činnosti na náklad zaměstnavatele (§ 277
zák. práce). Dovolací soud proto v uvedené právní úpravě shledává dostatečnou
oporu pro závěr, že součástí oznámení odborové organizace podle ustanovení §
286 odst. 4 zák. práce je též doložení sdělovaných údajů. Tento výklad ostatně
odpovídá i záměru zákonodárce vyjádřenému v důvodové zprávě k zákonu č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony (k bodům 257 a 258), podle níž
„se navrhuje podrobněji upravit, kdy odborová organizace u zaměstnavatele
působí, a stanovit, že oprávnění odborové organizace vznikají, až když
zaměstnavateli prokáže, že splňuje stanovené podmínky“. Splnění podmínky spočívající v tom, že stanovy odborové organizace upravují
její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat, odborová organizace
zpravidla doloží tím, že k oznámení přiloží své stanovy, popř. zaměstnavatele
informuje o možnosti se s nimi seznámit na veřejně přístupných internetových
(webových) stránkách, na nichž stanovy zveřejnila.
Zákoník práce nestanoví, jakým způsobem má odborová organizace prokázat, že
alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru. Nepochybně
však doložení této podmínky nelze vykládat tak, že by odborová organizace byla
povinna předložit zaměstnavateli jmenovitý seznam svých členů. Členství v
odborové organizaci je považováno za citlivý údaj [§ 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 23. 4. 2019], o kterém by odborová organizace
mohla zaměstnavatele informovat jen tehdy, pokud by k tomu zaměstnanec (její
člen) dal v souladu s ustanovením § 9 písm. a) uvedeného zákona výslovný
souhlas [za právní úpravy účinné v době vydání rozsudku odvolacího soudu srov. čl. 9 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o
ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném
pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně
osobních údajů - GDPR)]; zaměstnavatel podle ustanovení § 316 odst. 4 písm. e)
zák. práce ani nesmí od zaměstnance informace o jeho členství v odborové
organizaci vyžadovat. I když lze předpokládat, že v praxi se v převážné většině
případů minimálně 3 členové odborové organizace otevřeně ke svému členství
přihlásí (zpravidla to budou odboroví funkcionáři, kteří budou za odborovou
organizaci jednat se zaměstnavatelem), nelze vyloučit případy, ve kterých
minimální počet 3 členů odborové organizace výslovný souhlas se zveřejněním
svého členství neudělí. To však neznamená, že by v těchto případech na
požadavek doložení zákonem stanoveného minimálního počtu členů odborové
organizace z řad zaměstnanců, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru,
bylo možné rezignovat. Je totiž třeba mít na zřeteli, že nezbytnost doložení
splnění dané podmínky představuje pojistku minimální reprezentativnosti
požadované zákonem, která má zajistit, aby práva jiných zástupců zaměstnanců
působících u zaměstnavatele (např. již u zaměstnavatele fungujících odborových
organizací v rámci kolektivního vyjednávání aj.), ale ve svém důsledku i práva
odborově neorganizovaných zaměstnanců, nebyla porušována, resp. negativně
dotčena tím, že by zaměstnavatel plnil příslušné povinnosti (také) vůči
subjektu, který požadavky minimální reprezentativnosti nesplňuje (např. umožnil
by účastnit se kolektivního vyjednávání, či dokonce uzavírat kolektivní smlouvu
za všechny zaměstnance odborové organizaci, u které by neměl prokázáno, že tyto
minimální požadavky splnila). Bude tedy na odborové organizaci, aby v takovém
případě zvolila takový způsob doložení splnění dané podmínky, s nímž nebude
spojeno zveřejnění členství v odborové organizaci u konkrétních osob; v úvahu
například připadá v odborné literatuře zmiňované osvědčení jiných skutkových
dějů podle ustanovení § 79 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, provedené formou notářského
zápisu (srov. Vozábová, E. Působnost odborové organizace u zaměstnavatele. Práce a mzda, 2014, č. 11, s. 10).
Pracovněprávním jednáním je projev vůle směřující k právním následkům
(vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení
nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo
které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů a zvyklostí
(srov. § 545 o. z.). Naproti tomu tzv. faktické jednání představuje projev
vůle, která sama o sobě nesměřuje ke vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a
povinností v pracovněprávních vztazích, a je právně relevantní jen tehdy,
jestliže to právní předpisy výslovně stanoví. Na tzv. faktické jednání
nedopadají důvody neplatnosti; vznikne-li o něm pochybnost, lze ho posoudit
pouze z pohledu, zda k němu vůbec došlo a zda byl učiněn tím, kdo byl k němu
oprávněn. Ze shora uvedeného vyplývá, že oznámení odborové organizace podle
ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce představuje projev vůle směřující ke vzniku
oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele, tj. ke vzniku pracovněprávního
vztahu, jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti odborové organizace a
zaměstnavatele. Z hlediska své povahy se tedy jedná o (jednostranné)
pracovněprávní jednání ve smyslu ustanovení § 545o. z., které lze přezkoumávat
z hlediska platnosti (§ 574 až 588 o. z. a § 18 až 20 zák. práce). Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že oznámení odborové
organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce je pracovněprávním
jednáním ve smyslu ustanovení § 545 o. z., na které dopadají důvody
neplatnosti. Obsahovými náležitostmi tohoto oznámení jsou jednak sdělení (údaje
o tom), že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele
a oprávnění jednat (včetně údajů o orgánu odborové organizace, který je podle
stanov oprávněn jednat se zaměstnavatelem) a že alespoň 3 její členové jsou u
zaměstnavatele v pracovním poměru, jednak doložení sdělovaných údajů. Oznámení,
které tyto náležitosti nesplňuje, odporuje zákonu a je – vzhledem k tomu, že to
vyžaduje smysl a účel zákona – neplatným právním jednáním (§ 580 odst. 1 o. z.). Na základě takového právního jednání oprávnění odborové organizace u
zaměstnavatele nevznikají. Protože platnost právních jednání (včetně právních jednání učiněných podle
pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na
okolnosti, kdy bylo právní jednání učiněno (srov. též právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl
uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998),
musí být obsahové náležitosti oznámení odborové organizace podle ustanovení §
286 odst. 4 zák. práce splněny v době jeho doručení zaměstnavateli; k jejich
dodatečnému splnění (např. k dodatečnému doložení sdělovaných údajů) proto
nelze při posuzování platnosti oznámení přihlédnout. K závěru, že obsahovými náležitostmi oznámení odborové organizace podle
ustanovení § 286 odst. 4 zák.
práce jsou nejen sdělení (údaje o tom), že
stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění
jednat (včetně údajů o orgánu odborové organizace, který je podle stanov
oprávněn jednat se zaměstnavatelem) a že alespoň 3 její členové jsou u
zaměstnavatele v pracovním poměru, ale též doložení sdělovaných údajů, dovolací
soud dospěl již v rozsudku ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 21 Cdo 641/2018 a
neshledává důvod k tomu, aby na tomto právním názoru nesetrval. Ani Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. 6 Ads
207/2019 nenalezl důvod k tomu, aby vyložil ustanovení § 286 odst. 3 a 4
zákoníku práce jinak než Nejvyšší soud. Uvedl, že „úmyslem zákonodárce bylo
zakotvit povinnost odborových organizací prokázat, že nejméně tři její členové
jsou zaměstnáni v pracovním poměru u zaměstnavatele, u něhož má odborová
organizace působit. Důvodem přijetí § 286 odst. 3 a 4 totiž byl bezpochyby
dřívější stav, kdy měl zaměstnavatel povinnost jednat i s jednočlennými
odborovými organizacemi (viz bod 290 nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008
sp. zn. Pl. ÚS 83/06, vyhlášený pod č. 55/2008 Sb.), o nichž ani nemusel vědět,
neboť odborové organizace neměly povinnost jej o své existenci informovat (jak
vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1599/2001)
– což měla nová právní úprava odstranit. Bylo by v rozporu s cílem sledovaným
novelizací zákoníku práce, aby odborovým organizacím nadále stačilo
zaměstnavateli pouze jednoduše oznámit, že u něj mají zaměstnané tři členy v
pracovním poměru a že jsou dle stanov oprávněny u něj působit, aniž by bylo
možné tuto skutečnost ověřit. Odborová organizace by totiž v takovém případě
nemusela zákonné podmínky pro působení u zaměstnavatele splňovat, stačilo by jí
tvrdit, že tomu tak je.“
Ke stejnému závěru se ostatně kloní i odborná literatura, která nemá
pochybnosti o tom, že skutečnost, že alespoň 3 členové odborové organizace jsou
u zaměstnavatele v pracovním poměru, „je třeba ze strany odborové organizace
zaměstnavateli prokázat“ (srov. BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1122), a která rozebírá
způsob, jakým odborová organizace prokazuje, že alespoň tři její členové jsou u
zaměstnavatele v pracovním poměru (srov. PICHRT, J. a kol. Zákoník práce. Zákon
o kolektivním vyjednávání. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017,
s. 834-835). Také E. Vozábová ve výše citovaném článku dospívá k závěru, že
úmyslem zákonodárce bylo, aby odborová organizace svoje působení u
zaměstnavatele řádně prokázala, a že „celkový výklad by tedy měl spíše převážit
tímto směrem, i s ohledem na to, že z hlediska dalšího působení u
zaměstnavatele by odborová organizace měla mít zájem na nastolení pokud možno
nekonfliktní atmosféry“. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož zákoník práce v
ustanovení § 286 odst. 4 „nevyžaduje, aby odborová organizace splnění podmínek
podle odst. 3 tohoto zákonného ustanovení též prokázala“, a podle něhož
oznámení žalovaného ze dne 18. 5.
2018 „zcela splňuje všechny náležitosti
stanovené v § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce“ (přestože žalovaný nedoložil
žalobkyni sdělené údaje o tom, že stanovy žalovaného upravují jeho působení u
žalobkyně a oprávnění jednat a že u žalobkyně jsou v pracovním poměru alespoň 3
členové žalovaného), není správný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek,
který je na tomto závěru založen. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – ve věci
samé správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorického
výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.