21 Cdo 641/2018-918
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce Z. L, narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Matějem
Harantou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1246/1, proti žalované
Správě majetkového portfolia Praha 3 a. s. se sídlem v Praze 3, Olšanská č.
2666/7, IČO 28954866, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v
Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 20 C 31/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. října 2017 č. j. 23 Co 250/2017-861, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu o potvrzení
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ve výroku o náhradě nákladů řízení a proti
výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze
dne 22. února 2017 č. j. 20 C 31/2013-810 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 7. 12. 2012 zaměstnavatel Investiční a rozvojová Praha 3 a. s.
sdělil žalobci, že mu „v důsledku zrušení útvaru 1005 Kontrola“ dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce „z důvodu
nadbytečnosti“.
Dopisem ze dne 18. 12. 2012 stejný zaměstnavatel žalobci sdělil, že mu dává
okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce. Porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem
zaměstnavatel spatřoval v tom, že žalobce dne 7. 12. 2012 při předávání
výpovědi z pracovního poměru „vulgárně slovně napadl členy představenstva, a to
bez jakéhokoli důvodu“.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 4. 2. 2013 proti
žalované Investiční a rozvojové Praha 3 a. s. domáhal, aby bylo určeno, že
výpověď z pracovního poměru ze dne 7. 12. 2012 a okamžité zrušení pracovního
poměru ze dne 18. 12. 2012 jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
organizační opatření žalované, na základě něhož bylo zrušeno pracovní místo
žalobce a žalobce se stal nadbytečným, bylo pouze předstírané a „ve skutečnosti
nesledovalo deklarovaný cíl“. Výpověď následovala bezprostředně poté, co
žalobce oznámil žalované, že u něj působí Odborová organizace zaměstnanců
Investiční a rozvojové Praha 3 a. s., jejímž je předsedou. Účelem organizační
změny žalované bylo podle žalobce „konstruovat“ důvod pro ukončení pracovního
poměru s žalobcem. Žalobce považuje jednání žalované za diskriminující z důvodu
jeho členství a činnosti v odborové organizaci a dále z důvodu jeho členství v
politické straně (ODS). Výpověď z pracovního poměru, jakož i okamžité zrušení
pracovního poměru považuje žalobce za neplatné i z toho důvodu, že žalovaná
nepožádala uvedenou odborovou organizaci o předchozí souhlas s jejich učiněním.
Namítal rovněž, že okamžité zrušení pracovního poměru mu nebylo doručeno a že
„slovní výměna názorů, ke které došlo při prezentování výpovědi“, nemůže
dosahovat intenzity porušení pracovních povinností pro okamžité zrušení
pracovního poměru.
Obvodní soud pro Prahu 3 (poté, co usnesením ze dne 19. 9. 2013 č. j. 20 C
31/2013-329 rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno na straně žalované se
společností Správa majetkového portfolia Praha 3 a. s. se sídlem v Praze 3,
Olšanská č. 2666/7, IČO 28954866, neboť dosavadní žalovaná v průběhu řízení ke
dni 1. 8. 2013 zanikla bez likvidace z důvodu fúze sloučením s nástupnickou
společností) rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 č. j. 20 C 31/2013-391 žalobě v plném
rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k
závěru o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, neboť zaměstnavatel
nepožádal o předchozí souhlas s výpovědí odborovou organizaci, jež (na základě
oznámení ze dne 5. 12. 2012) u zaměstnavatele začala působit 6. 12. 2012 a ve
které žalobce působil jako člen jejího orgánu. Navíc shledal, že „rozhodnutí
představenstva o zrušení útvaru 1005 Kontrola bylo účelové s cílem nikoliv
zvýšit efektivitu společnosti a snížit náklady, ale ukončit pracovní poměr s
žalobcem“. Z důvodu nepožádání o udělení předchozího souhlasu s tímto opatřením
dospěl k závěru též o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, ve
kterém nebylo ani náležitě vymezeno jednání, jímž měl žalobce porušit pracovní
povinnosti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2014 č. j. 23 Co 391/2014-519
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru potvrdil a ve výroku o neplatnosti výpovědi z pracovního
poměru a nákladech řízení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že jak k výpovědi z pracovního poměru, tak k okamžitému
zrušení pracovního poměru žalovaná přistoupila, i když „nepožádala odborovou
organizaci o souhlas s těmito právními úkony“, ač tak učinit měla; vyšel ze
zjištění, že žalované bylo dne 5. 12. 2012 oznámeno působení Odborové
organizace zaměstnanců Investiční a rozvojové Praha 3 a. s., jejímž předsedou
byl žalobce, a při posouzení oprávnění odborové organizace jednat zohlednil, že
„zákoník práce nestanoví odborové organizaci povinnost své právo jednat
prokazovat, ale oznamovat“. Pro „absenci souhlasu odborové organizace“ a pro
nedostatečné skutkové vymezení jeho důvodu proto okamžité zrušení pracovního
poměru shledal neplatným právním úkonem. Vzhledem k tomu, že závěry soudu
prvního stupně o nenaplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru jsou
nepřezkoumatelné, uložil mu, aby se znovu zabýval tím, zda byly splněny
podmínky výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, případně tím,
zda na žalované lze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 2. 2017 č. j. 20 C 31/2013-810
určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 7. 12. 2012 doručená žalobci dne
7. 12. 2012 je neplatná a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 116 886 Kč k rukám advokáta Mgr. Matěje
Haranty. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl v pracovním
poměru u právní předchůdkyně žalované (Investiční a rozvojová Praha 3 a. s.), u
které od 1. 9. 2012 pracoval jako vedoucí útvaru 1005 Kontrola, že
představenstvo zaměstnavatele na svém mimořádném zasedání dne 5. 12. 2012
přijalo usnesení o změně organizačního řádu a o zrušení útvaru 1005 Kontrola,
že téhož dne byla „připravena“ výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost,
kterou žalobce dne 7. 12. 2012 odmítl od zaměstnavatele převzít, a že dne 5.
12. 2012 žalobce e-mailovou zprávou oznámil předsedovi představenstva
zaměstnavatele a řediteli zaměstnavatele založení Odborové organizace
zaměstnanců Investiční a rozvojové Praha 3 a. s. a zahájení působení této
odborové organizace u zaměstnavatele (oznámení bylo zasláno i „prostřednictvím
České pošty s. p.“); návrh na evidenci uvedené odborové organizace byl
Ministerstvu vnitra doručen dne 26. 10. 2012 a na její ustavující schůzi konané
dne 23. 11. 2012 byl předsedou odborové organizace zvolen žalobce,
místopředsedou J. J. a členem výboru Z. K. (oba rovněž zaměstnanci Investiční a
rozvojové Praha 3 a. s.). Na tomto základě dospěl k závěru, že zaměstnavatel
byl povinen postupovat podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce a požádat
odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí z pracovního poměru, a
pokud tak neučinil, je výpověď neplatná; s odkazem na judikaturu dovolacího
soudu rovněž uzavřel, že tuto neplatnost nelze „zhojit“ postupem podle
ustanovení § 61 odst. 4 věty za středníkem zákoníku práce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 23
Co 250/2017-861 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci k rukám advokáta Mgr. Matěje Haranty náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč. Odvolací soud (který vyšel ze skutkových
zjištění sodu prvního stupně) dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru
je „podle § 19 písm. d) zákoníku práce neplatným právním úkonem, protože
odporuje zákonu a zároveň není naplněna základní zásada pracovněprávních vztahů
podle § 1a písm. a) zákoníku práce, a to zvláštní zákonná ochrana postavení
zaměstnance, v daném případě člena orgánu odborové organizace“; s ohledem na
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu „korigoval“ svůj názor ohledně potřeby
postupu podle ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce. Námitky žalované
zpochybňující účel založení odborové organizace a její působení u žalované
neshledal odvolací soud opodstatněnými. Vyšel ze zjištění, že žalobce a další
dva zaměstnanci žalované (její právní předchůdkyně) založili odborovou
organizaci a žalobce byl zvolen jejím předsedou, že žalobce oznámil dne 5. 12.
2012 zahájení činnosti odborové organizace žalované (její právní předchůdkyni)
a že žádným z provedených důkazů nebyl zpochybněn účel založení odborové
organizace, kterým byla ochrana a prosazování hospodářských a sociálních zájmů
jejích členů. Současně vzal v úvahu, že podle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku
práce odborová organizace své oprávnění jednat v pracovněprávních vztazích
zaměstnavateli pouze oznamuje (zákoník práce nestanoví odborové organizaci
povinnost prokazovat své oprávnění jednat v pracovněprávních vztazích).
Oznámení odborové organizace přitom považoval za faktický úkon, na který
nedopadají důvody neplatnosti, a námitky žalované o neplatnosti oznámení pro
rozpor s dobrými mravy jsou tak podle odvolacího soudu bezpředmětné. Ostatní
námitky a úvahy žalované odvolací soud považoval za „spekulativní“, neboť
rozhodující je pouze skutečnost, že žalovaná (její právní předchůdkyně) o
předchozí souhlas s výpovědí odborovou organizaci nepožádala, a výpověď z
pracovního poměru daná žalobci dne 7. 12. 2012 je tak neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání směřující proti
oběma jeho výrokům. Dovolatelka namítala, že odborová organizace v souvislosti
s oznámením ze dne 5. 12. 2012 nikterak neprokázala splnění podmínek „pro
zahájení působení“ u žalovaného zaměstnavatele podle ustanovení § 286 odst. 4
zákoníku práce, tj. že je k tomu oprávněna podle stanov a alespoň 3 její
členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru. Nesouhlasí s argumentací
odvolacího soudu, podle které zákoník práce nestanoví odborové organizaci
povinnost prokazovat své oprávnění jednat v pracovněprávních vztazích, a
dovolává se přitom důvodové zprávy k zákonu č. 365/2011 Sb., která s takovou
povinností odborové organizace počítá (z níž vycházeli zákonodárci, jak vyplývá
z textu ústavní stížnosti 54 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a
nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 10/12 ze dne 23. 5. 2017). Dovolatelka proto
zastává názor, že „podmínkou pro zahájení působení odborové organizace je
prokázání zaměstnavateli, že splňuje zákonné podmínky pro její působení u
zaměstnavatele“. Splnění těchto podmínek žalobce prokázal až v průběhu řízení
dne 4. 3. 2014 tím, že soudu dne 4. 2. 2013 předložil částečný výpis z
ustavující schůze odborové organizace ze dne 23. 11. 2012 a dne 4. 3. 2014 plné
znění tohoto zápisu a prezenční listiny z ustavující schůze odborové organizace
ze dne 23. 11. 2012. Dovolatelka je současně přesvědčena, že zákonnou podmínkou
„pro zahájení působení odborové organizace u zaměstnavatele“ též je, že
oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce
obsahuje údaje o splnění podmínek pro působení u zaměstnavatele a vzniku práva
jednat podle ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce. Tyto náležitosti však
emailová zpráva žalobce ze dne 5. 12. 2012 ani přiložená kopie dopisu ze
stejného dne neobsahovala. Odborová organizace proto od 6. 12. 2012 u žalované
ve smyslu ustanovení § 286 zákoníku práce působit nezačala a nebyl proto ani
nezbytný její předchozí souhlas s výpovědí z pracovního poměru ze dne 7. 12. 2012 danou žalobci. Náležitosti oznámení podle ustanovení § 286 odst. 4
zákoníku práce a prokazování splnění podmínek podle ustanovení § 286 odst. 3
zákoníku práce odborovou organizací zaměstnavateli považuje dovolatelka za
právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Dovolatelka
dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě za
situace, kdy zaměstnavatel nepožádal odborovou organizaci o předchozí souhlas s
výpovědí z pracovního poměru, nelze postupovat podle ustanovení § 61 odst. 4
zákoníku práce. Vytýká mu nesprávné posouzení věci, jestliže nepřihlédl ke
skutečnosti, že na jednání 7. 12.
2012 odborová organizace před tím, než byla
žalobci doručena výpověď, ústy svého předsedy s výpovědí vyslovila nesouhlas,
ani ke skutečnosti, že s ohledem na všechny ostatní zjištěné skutečnosti
(dovolatelka zejména poukazovala na účelové založení odborové organizace poté,
co ve známost vešla připravovaná organizační změna) odborová organizace souhlas
neudělí; soudy nepřihlédly ani k tomu, že jinak byly splněny podmínky pro
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. S
ohledem na tyto konkrétní okolnosti projednávané věci je dovolatelka
přesvědčena, že otázka postupu podle ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce má
být posouzena dovolacím soudem jinak, než jak byla posouzena v rozhodnutích
Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4423/2011 nebo ze dne 26. 9. 2016 sp. zn. 4013/2015. Oznámení odborové organizace o jejím působení u
zaměstnavatele ze dne 5. 12. 2012 dovolatelka považuje za neplatný právní úkon
pro jeho rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 19 písm. e) zákoníku
práce (k neplatnosti měl soud přihlédnout bez návrhu), neboť žalobce založením
odborové organizace účelově zneužil zákonné ochrany členů orgánů odborové
organizace výlučně ve svůj prospěch a takové zneužití práva nepožívá soudní
ochrany; důvodem, proč žalobce oznámil založení odborové organizace, bylo
jednání představenstva žalované dne 5. 12. 2012, na kterém bylo přijato
rozhodnutí o organizační změně. To potvrzuje i skutečnost, že odborová
organizace (mimo vyslovení požadavků na vytvoření podmínek k výkonu své
činnosti) žádnou činnost ve prospěch zaměstnanců žalované nikdy nevykonávala. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je oznámení
odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce nikoli
právním, ale jen faktickým úkonem, neboť teprve tímto oznámením vznikají
oprávnění vůči zaměstnavateli podle ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce. Ani otázka povahy a platnosti oznámení odborové organizace podle ustanovení §
286 odst. 4 zákoníku práce nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dovolatelka vytýká též překvapivost rozhodnutí soudu prvního stupně, který
účastníky neinformoval o změně svého právního názoru (a o tom, že je připraven
se odchýlit od právního názoru odvolacího soudu) na možnost postupu podle
ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce. Tímto postupem soudu byla dovolatelka
zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat, navrhovat důkazy (zejména
ohledně působení odborové organizace a jejího jednání v rozporu s dobrými
mravy). V této souvislosti proto také klade otázku procesního práva, zda je
soud prvního stupně při změně svého právního názoru a odklonu od právního
názoru odvolacího soudu povinen opětovně poučit účastníky řízení ve smyslu
ustanovení § 118a občanského soudního řádu, kterou považuje v rozhodování
dovolacího soudu za dosud neřešenou. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Má za to, že
dovolatelka „překrucuje“ skutková zjištění soudů ohledně zahájení působení
odborové organizace a o vyslovení jejího souhlasu s výpovědí z pracovního
poměru (které soudy neučinily), jakož i právní závěry uvedené v rozhodnutí, na
které odkazuje (Ústavní soud např. v nálezu Pl. ÚS 10/12 nevyložil ustanovení §
286 odst. 4 zákoníku práce tak, že odborová organizace je povinna splnění
podmínek podle ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce nikoli oznámit, ale
prokázat). Za použití výkladových metod je třeba podle žalobce dospět k závěru,
že slovním spojením „oznámila, že splňuje podmínky“ se rozumí dát zprávu,
ohlásit splnění podmínek, nikoliv předložit důkaz o splnění podmínek; odkázal
na též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 390/2012 a sp. zn. 21 Cdo
2622/2017. Za opodstatněné nepovažuje ani dovolací námitky ohledně obsahu
oznámení podle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce, neboť odborová
organizace je povinna oznámit zaměstnavateli svou existenci, čímž mu de facto
oznámí splnění podmínek podle ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce. Žalobce
též vyslovil souhlas se závěry soudů ohledně nemožnosti postupu podle
ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce za situace, kdy zaměstnavatel nepožádal
odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí z pracovního poměru.
Námitky dovolatelky ohledně neplatnosti oznámení podle ustanovení § 286 odst. 4
zákoníku práce jsou dle jeho názoru založené na zpochybnění skutkových závěrů
soudů a také nedůvodné, neboť se nejedná o právní, ale faktický úkon, který sám
o sobě nepůsobí následky v právních vztazích. Rovněž námitky ohledně
nevykonávání činnosti odborové organizace nepovažuje za významné, neboť pro
posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru je rozhodující stav v době
jejího učinění. Namítala-li dovolatelka nesplnění poučovací povinnosti podle
ustanovení § 118a občanského soudního řádu odvolacím soudem po změně jeho
právního názoru ohledně postupu podle ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce,
žalobce poukázal na koncentraci řízení podle § 118b občanského soudního řádu,
jakož i na skutečnost, že soud prvního stupně postupoval plně podle pokynů
odvolacího soudu v jeho zrušovacím rozhodnutí (zabýval-li se tím, zda na
žalované lze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237
o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení. V části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a
proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení
proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Soudy postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
pokud dovodily, že za situace, kdy žalovaná (její právní předchůdkyně)
nepožádala odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí z pracovního
poměru danou žalobci, nejsou splněny podmínky k tomu, aby výpověď z pracovního
poměru (za splnění ostatních podmínek výpovědi) byla za použití ustanovení § 61
odst. 4 zákoníku práce shledána platným právním úkonem, neboť na žalované (její
právní předchůdkyni) nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala
(srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo
2339/2011 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo
4031/2015 a v nich uvedený závěr, podle kterého ustanovení § 61 odst. 4
zákoníku práce dopadá toliko na případy, kdy příslušná odborová organizace
odmítla udělit předchozí souhlas k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního
poměru, nikoli na „všechny“ případy neexistence předchozího souhlasu, tedy ani
na situaci, kdy zaměstnavatel o předchozí souhlas před dáním výpovědi z
pracovního poměru vůbec nepožádal nebo kdy zaměstnavatel sice o předchozí
souhlas před dáním výpovědi z pracovního poměru požádal, ale nevyčkal do
vyjádření stanoviska odborové organizace nebo do marného uplynutí doby 15 dnů
ode dne, kdy byla o předchozí souhlas požádána), a není důvod, aby rozhodná
právní otázka byla posouzena jinak. Dovolatelkou nastolená právní otázka
týkající se aplikace ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce na situace, kdy
zaměstnavatel nepožádal odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí z
pracovního poměru danou zaměstnanci, tedy přípustnost dovolání podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že poučení podle
ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení
uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2335/2005,
jehož závěry obstály i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu
podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS
532/06). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného
neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně
významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost
nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že
byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu
jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a
o. s. ř. důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011
sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp.
zn. 32 Cdo 1591/2011). Stejně tak tomu bylo i v projednávané věci, v níž soudy
při svém závěru o absolutní neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z důvodu
nedostatku předchozího souhlasu odborové organizace podle ustanovení § 61 odst.
2 zákoníku práce (při nemožnosti postupu podle ustanovení § 64 odst. 4 zákoníku
práce) vyšly ze skutkových zjištění o tom, že žalobci jako předsedovi Odborové
organizace zaměstnanců Investiční a rozvojové Praha 3 a. s. působící u žalované
(její právní předchůdkyně) byla dána výpověď z pracovního poměru, aniž
zaměstnavatel požádal uvedenou odborovou organizaci o předchozí souhlas s
výpovědí. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto nezakládá
dovolatelkou předestřená právní otázka poučovací povinnosti soudu podle
ustanovení § 118a o. s. ř. při změně jeho právního názoru, resp. odchýlení se
od právního názoru odvolacího soudu.
V souvislosti s touto právní otázkou dovolatelka nedůvodně namítá překvapivost
rozhodnutí soudů. Rozhodnutí soudu může být pro účastníka překvapivé a
nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu
jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem
prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak
řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům
řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům
svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem)
konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se
ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku
sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn.
21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21
Cdo 476/2015). O takový případ, kdy lze rozhodnutí soudu považovat (pro
účastníka) za překvapivé, se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu
spisu a z rozhodnutí soudů – nejedná.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten,
který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.,
a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. [dovolatelka nesouhlasí se skutkovými závěry soudů, předestírá-li
vlastní skutkové závěry (k nimž soudy na rozdíl od ní nedospěly), podle kterých
„nadevší pochybnost bylo zřejmé, že odborová organizace – žalobce předchozí
souhlas s výpovědí žalobce žalované nedá, neboť proto byla koneckonců odborová
organizace žalobcem založena“, a má-li za to, že v posuzovaném případě nastala
skutečnost, kdy „předseda odborové organizace výslovně zaměstnavateli sdělí, že
odborová organizace s jeho výpovědí nesouhlasí“, na základě kterých pak buduje
své vlastní (od soudů odlišné) právní závěry, podle kterých „trvání na
požadavku předchozího souhlasu odborové organizace s výpovědí dle § 61 odst. 2
zákoníku práce se pak v situaci výše uvedené jeví jako přepjatý formalismus“].
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl
v pracovním poměru u právní předchůdkyně žalované (Investiční a rozvojová Praha
3 a. s.), u které od 1. 9. 2012 pracoval jako vedoucí útvaru 1005 Kontrola.
Představenstvo zaměstnavatele na svém mimořádném zasedání dne 5. 12. 2012
přijalo usnesení o změně organizačního řádu a o zrušení útvaru 1005 Kontrola.
Téhož dne byla „připravena“ (shora uvedená) výpověď z pracovního poměru pro
nadbytečnost, kterou žalobce dne 7. 12. 2012 odmítl od zaměstnavatele převzít.
Ještě před tím byl dne 26. 10. 2012 Ministerstvu vnitra doručen návrh na
evidenci Odborové organizace zaměstnanců Investiční a rozvojové Praha 3 a. s.,
jejímž předsedou byl na ustavující schůzi konané dne 23. 11. 2012 zvolen
žalobce, místopředsedou J. J. a členem výboru Z. K. (oba rovněž zaměstnanci
Investiční a rozvojové Praha 3 a. s.). Dne 5. 12. 2012 žalobce e-mailovou
zprávou oznámil předsedovi představenstva zaměstnavatele a řediteli
zaměstnavatele založení Odborové organizace zaměstnanců Investiční a rozvojové
Praha 3 a. s. a zahájení působení této odborové organizace u zaměstnavatele
(oznámení bylo zasláno i „prostřednictvím České pošty s. p.“). O předchozí
souhlas s výpovědí z pracovního poměru danou žalobci zaměstnavatel odborovou
organizaci nepožádal.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jaké náležitosti musí obsahovat
oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce,
jímž zaměstnavateli sděluje splnění podmínek podle ustanovení § 286 odst. 3
zákoníku práce, a jaká je právní povaha tohoto úkonu. Vzhledem k tomu, že
uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je
dovolání žalované podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
oznámení odborové organizace o splnění podmínek pro její působení u žalované
(její právní předchůdkyně) bylo učiněno dne 5. 12. 2012 – podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb.,
č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. A č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č.
305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009
Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č.
180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011
Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb. a č. 167/2012 Sb., tedy
podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zák. práce“),
a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Zakládání odborových organizací a členství v nich je výkonem práva svobodně se
sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Toto
právo je spolu s ostatními hospodářskými, sociálními a kulturními právy
zaručeno v hlavě čtvrté Listiny základních práv a svobod, která byla jako
součást ústavního pořádku České republiky vyhlášena usnesením předsednictva
České národní rady pod č. 2/1993 Sb. Odborové organizace, které jsou v České
republice nejvýznamnějším „zástupcem zaměstnanců“, jsou právnickými osobami. Do
31. 12. 2013 zakládání odborových organizací upravoval zákon č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Odborová organizace se stávala
právnickou osobou již dnem následujícím poté, kdy byl příslušnému ministerstvu
doručen návrh na její evidenci (srov. § 9a zákona č. 83/1990 Sb.), a to na
rozdíl od ostatních sdružení, která vznikala až na základě registrace.
Vznik odborových organizací – jak vyplývá z výše uvedeného – je administrativně
jednodušší než u ostatních občanských sdružení. Tento zjednodušený způsob
vzniku odborových organizací je bezpochyby projevem výše zmíněných práv
garantujících svobodu sdružování a práv, která omezují zásahy orgánů veřejné
moci. Je však mimo pochybnost, že teprve odborová organizace, která „působí u
zaměstnavatele“ (srov. § 276, § 286 zák. práce), se může (za účelem ochrany
zájmů zaměstnanců) účastnit pracovněprávních vztahů a spolu s tím požívat
oprávnění, která jí ve vztahu k zaměstnavateli dávají obecně závazné
pracovněprávní předpisy. Podmínky, za jakých se odborové organizaci dostane
těchto oprávnění a výsad, upravuje ustanovení § 286 odst. 3 a 4 zák. práce.
Podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce odborová organizace působí u
zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov
a alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně
vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová
organizace nebo její pobočná organizace, jestliže ji k tomu opravňují stanovy
odborové organizace.
Podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce oprávnění odborové organizace u
zaměstnavatele vznikají dnem následujícím po dni, kdy zaměstnavateli oznámila,
že splňuje podmínky podle odstavce 3; přestane-li odborová organizace tyto
podmínky splňovat, je povinna to zaměstnavateli bez zbytečného odkladu oznámit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v době od 1. 1. 2012 (tj. ode dne nabytí
účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) odborová
organizace působí u zaměstnavatele a má právo jednat v pracovněprávních
vztazích, včetně kolektivního vyjednávání, jen tehdy, splňuje-li její činnost
zákonem stanovené minimální podmínky (kvalitativní a kvantitativní znaky),
které do té doby (do 31. 12. 2011) nebyly zákonem nijak vymezeny. První
uvedenou podmínkou je požadavek, aby její oprávnění působit jako odborová
organizace u zaměstnavatele a jednat bylo zakotveno v jejích stanovách; tak je
tomu nejen v případě, kdy je ve stanovách konkrétně uveden konkrétní
zaměstnavatel, ale také tehdy, jestliže zaměstnavatel podniká v určitém oboru
či odvětví, ve kterém odborová organizace podle stanov působí (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2622/2017). Druhá
podmínka spočívá ve stanoveném minimálním počtu 3 členů odborové organizace,
kteří musí být u zaměstnavatele v pracovním poměru (zákon zde nepočítá se
zaměstnanci působícími u zaměstnavatele na základě dohod o pracích konaných
mimo pracovní poměr nebo s jeho bývalými zaměstnanci). Se samotným splněním
uvedených podmínek však zákon vznik uvedených oprávnění u zaměstnavatele
nespojuje. Oprávnění odborové organizace u konkrétního zaměstnavatele vznikají
až dnem následujícím po dni, kdy tomuto zaměstnavateli oznámila, že tyto
podmínky splňuje; teprve od tohoto okamžiku se odborová organizace stává
účastníkem (kolektivních) pracovněprávních vztahů a zaměstnavatel je vůči ní
povinen plnit své povinnosti a jednat s ní. Za této právní úpravy tedy nelze
závěr o tom, že odborová organizace (organizační jednotka odborové organizace,
která vystupuje svým jménem) působí (začala působit) u zaměstnavatele, učinit –
jak tomu bylo za právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 390/2012) – jen na základě
skutečnosti, že odborová organizace (fakticky) vykonává (začala vykonávat) u
zaměstnavatele takové úkony, které jsou charakteristické pro činnost odborových
organizací jako takových a z nichž zaměstnavatel musel (bez pochybností)
poznat, že sdružení je provádějící je odborovou organizací (organizační
jednotkou odborové organizace, která vystupuje svým jménem).
Zaměstnavatel může plnit povinnosti vůči odborové organizaci stanovené mu
zákonem jen tehdy, má-li vědomost o tom, že u něj odborová organizace
(splňující podmínky podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce) působí. Smyslem
a účelem právní úpravy postavení odborové organizace v pracovněprávních
vztazích přitom není, aby zaměstnavatel po tom, zda u něj taková odborová
organizace působí, „pátral“ a skutečnosti o jejím působení investigativně
zjišťoval. Naopak, jak v zájmu zaměstnavatele, tak i v zájmu samotného naplnění
postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích jako nejvýznamnějšího
„zástupce zaměstnanců“ je, aby ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
bylo postaveno najisto, od kdy odborová organizace u zaměstnavatele působí. Tak
tomu nepochybně nemůže být dříve, než zaměstnavatel získá informace o tom, že
odborová organizace splňuje podmínky podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce
a hodlá u něj působit. Odborová organizace je proto povinna tyto informace
zaměstnavateli oznámit. Zákonná úprava tímto způsobem sleduje odstranění právní
nejistoty v otázce působení odborové organizace u zaměstnavatele tak, aby
nedocházelo k situacím, kdy se zaměstnavatel až následně dozví o tom, že u něj
odborová organizace působí, a kdy jen z tohoto důvodu vůči ní neplnil dané
povinnosti (např. nerespektoval zvýšenou ochranu odborových funkcionářů podle
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce); uvedený smysl a účel právní úpravy
obsažené v ustanoveních § 286 odst. 3 a 4 zák. práce vyplývá též z důvodové
zprávy k zákonu č. 365/2011 Sb. (k bodům 257 a 258), která poukazuje na
skutečnost, že „v platné a účinné právní úpravě není výslovně upraveno, kdy u
zaměstnavatele odborová organizace působí, a kdy jí tudíž vznikají oprávnění
vůči zaměstnavateli a zaměstnavateli povinnosti vůči odborové organizaci“, a že
„někdy se zaměstnavatel dozví, že u něj odborová organizace působí, až když
vzniknou spory a problémy“.
Obsahovými náležitostmi oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286
odst. 4 zák. práce – jak z tohoto zákonného ustanovení vyplývá – je sdělení
(údaje o tom), že stanovy odborové organizace upravují její působení u
zaměstnavatele a oprávnění jednat (z logiky věci vyplývá, že součástí těchto
údajů má být i informace o orgánu odborové organizace, který je podle stanov
oprávněn se zaměstnavatelem jednat) a že minimálně 3 její členové jsou u
zaměstnavatele v pracovním poměru. Současně je třeba mít na zřeteli, že shora
uvedený smysl a účel právní úpravy obsažené v ustanoveních § 286 odst. 3 a 4
zák. práce by nemohl být naplněn, pokud by zaměstnavatel neměl možnost se
přesvědčit o pravdivosti údajů uvedených v oznámení a musel by vycházet jen z
nepodložených informací, které v něm odborová organizace uvedla. Takový stav by
zakládal ničím neopodstatněnou nerovnováhu účastníků pracovněprávního vztahu,
která nemůže být odůvodněna výkonem práva svobodně se sdružovat s jinými na
ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů a pro kterou nelze nacházet
oporu ani v základní zásadě pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní
zákonné ochraně postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]. Je
totiž třeba vzít v úvahu, že následující den po oznámení odborová organizace
nabývá ve vztahu k zaměstnavateli řadu oprávnění, jako je právo uzavřít se
zaměstnavatelem kolektivní smlouvu (§ 22 zák. práce), právo na projednávání a
informování (§ 276 a § 278 až 280 zák. práce), a to včetně práva na poskytnutí
důvěrných informací (§ 276 odst. 3 zák. práce), právo jednat za zaměstnance v
pracovněprávních vztazích ve vztahu k jednotlivým zaměstnancům (§ 286 odst. 6
zák. práce), právo vykonávat kontrolu nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci u jednotlivých zaměstnavatelů (§ 322 zák. práce) nebo právo na
vytvoření podmínek pro řádný výkon činnosti na náklad zaměstnavatele (§ 277
zák. práce). Dovolací soud proto v uvedené právní úpravě shledává dostatečnou
oporu pro závěr, že součástí oznámení odborové organizace podle ustanovení §
286 odst. 4 zák. práce je též doložení sdělovaných údajů. Tento výklad ostatně
odpovídá i záměru zákonodárce vyjádřenému ve shora uvedené důvodové zprávě,
podle které „se navrhuje podrobněji upravit, kdy odborová organizace u
zaměstnavatele působí, a stanovit, že oprávnění odborové organizace vznikají,
až když zaměstnavateli prokáže, že splňuje stanovené podmínky“.
Splnění podmínky spočívající v tom, že stanovy odborové organizace upravují
její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat, odborová organizace
zpravidla doloží tím, že k oznámení přiloží své stanovy, popř. zaměstnavatele
informuje o možnosti se s nimi seznámit na veřejně přístupných internetových
(webových) stránkách, na nichž stanovy zveřejnila (v posuzované době právní
úprava povinnost odborové organizace uveřejnit stanovy nestanovila).
Zákoník práce nestanoví, jakým způsobem má odborová organizace prokázat, že
alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru. Nepochybně
však doložení této podmínky nelze vykládat tak, že by odborová organizace byla
povinna předložit zaměstnavateli jmenovitý seznam svých členů. Členství v
odborové organizaci je považováno za „citlivý údaj“ [§ 4 písm. b) zákona č.
101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 23. 4. 2019], o kterém by odborová organizace
mohla zaměstnavatele informovat jen tehdy, pokud by k tomu zaměstnanec (její
člen) dal v souladu s ustanovením § 9 písm. a) uvedeného zákona výslovný
souhlas [za právní úpravy účinné v době vydání rozsudku odvolacího soudu srov.
čl. 9 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o
ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném
pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně
osobních údajů - GDPR)]; zaměstnavatel podle ustanovení § 316 odst. 4 písm. e)
zák. práce ani nesmí od zaměstnance informace o jeho členství v odborové
organizaci vyžadovat. I když lze předpokládat, že v praxi se v převážné většině
případů minimálně 3 členové odborové organizace otevřeně ke svému členství
přihlásí (zpravidla to budou odboroví funkcionáři, kteří budou za odborovou
organizaci jednat se zaměstnavatelem), nelze vyloučit případy, ve kterých
minimální počet 3 členů odborové organizace výslovný souhlas se zveřejněním
svého členství neudělí. To však neznamená, že by v těchto případech na
požadavek doložení zákonem stanoveného minimálního počtu členů odborové
organizace z řad zaměstnanců, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru,
bylo možno rezignovat. Je totiž třeba mít na zřeteli, že nezbytnost doložení
splnění dané podmínky představuje pojistku minimální reprezentativnosti
požadované zákonem, která má zajistit, aby práva jiných zástupců zaměstnanců
působících u zaměstnavatele (např. již u zaměstnavatele fungujících odborových
organizací v rámci kolektivního vyjednávání aj.), ale ve svém důsledku i práva
odborově neorganizovaných zaměstnanců, nebyla porušována, resp. negativně
dotčena tím, že by zaměstnavatel plnil příslušné povinnosti (také) vůči
subjektu, který požadavky minimální reprezentativnosti nesplňuje (např. umožnil
by účastnit se kolektivního vyjednávání, či dokonce uzavírat kolektivní smlouvu
za všechny zaměstnance odborové organizaci, u které by neměl prokázáno, že tyto
minimální požadavky splnila). Bude tedy na odborové organizaci, aby v takovém
případě zvolila takový způsob doložení splnění dané podmínky, s nímž nebude
spojeno zveřejnění členství v odborové organizaci u konkrétních osob; v úvahu
například připadá v odborné literatuře zmiňované osvědčení jiných skutkových
dějů podle ustanovení § 79 notářského řádu provedené formou notářského zápisu
(srov. Vozábová, E. Působnost odborové organizace u zaměstnavatele. Práce a
mzda, 2014, č. 11, s. 10).
Pracovněprávním úkonem je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo
zániku těch práv a povinností, které pracovněprávní předpisy s takovým projevem
spojují (§ 34 obč. zák.). Naproti tomu tzv. faktický úkon představuje projev
vůle, která sama o sobě nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv a
povinností v pracovněprávních vztazích, a je právně relevantní jen tehdy,
jestliže to právní předpisy výslovně stanoví; na tzv. faktické úkony nedopadají
důvody neplatnosti, vznikne-li o něm pochybnost, lze ho posoudit pouze z
pohledu, zda k němu vůbec došlo a zda byl učiněn tím, kdo byl k němu oprávněn.
Ze shora uvedeného vyplývá, že oznámení odborové organizace podle ustanovení §
286 odst. 4 zák. práce představuje projev vůle směřující ke vzniku oprávnění
odborové organizace u zaměstnavatele, tj. ke vzniku pracovněprávního vztahu,
jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti odborové organizace a
zaměstnavatele. Z hlediska své povahy se tedy jedná o (jednostranný)
pracovněprávní úkon ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., který lze přezkoumávat
z hlediska platnosti (§ 37 až 39 obč. zák. a § 18 až 20 zák. práce); nelze
proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu o tom, že oznámení podle ustanovení
§ 286 odst. 4 zák. práce je tzv. faktickým úkonem. Forma tohoto právního úkonu
není zákonem stanovena, oznámení podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce může
být proto učiněno písemně nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost, že
bylo učiněno.
Lze tedy shrnout, že oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst.
4 zák. práce je pracovněprávním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., na
který dopadají důvody neplatnosti. Obsahovými náležitostmi tohoto oznámení jsou
jednak sdělení (údaje o tom), že stanovy odborové organizace upravují její
působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat (včetně údajů o orgánu odborové
organizace, který je podle stanov oprávněn jednat se zaměstnavatelem) a že
alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, jednak
doložení sdělovaných údajů. Oznámení, které tyto náležitosti nesplňuje,
odporuje zákonu a je neplatným právním úkonem [§ 39 obč. zák., § 19 písm. d)
zák. práce], na jehož základě oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele
nevznikají.
Z uvedeného vztaženo na posuzovanou věc vyplývá, že soudy nepostupovaly
správně, nezabývaly-li se tím, zda oznámení Odborové organizace zaměstnanců
Investiční a rozvojové Praha 3 a. s. ze dne 5. 12. 2012 obsahuje shora uvedené
náležitosti oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zák.
práce a zda se jedná o platný právní úkon; nejenže vycházely z nesprávného
právního názoru, že „zákoník práce nestanoví odborové organizaci povinnost
prokazovat své oprávnění jednat v pracovněprávních vztazích“, ale ani se
nezabývaly tím, zda oznámení odborové organizace ze dne 5. 12. 2012 sdělení o
skutečnostech, jež se podle nich „neprokazují“, obsahuje. Závěr odvolacího
soudu, že „bylo prokázáno, že oprávnění odborové organizace působit u žalované
vzniklo podle § 286 odst. 4 zákoníku práce dnem 6. 12. 2012“, je proto
předčasný.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu
soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu