21 Cdo 4031/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně Mgr. J. K., zastoupené Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, proti žalované Nemocnici Kyjov,
příspěvkové organizaci se sídlem v Kyjově, Strážovská č. 1247/22, IČO
00226912, zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově,
Svatoborská č. 363/11, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu Hodoníně pod sp. zn. 10 C 72/2012, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2015, č. j. 49 Co
196/2014-223, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Aleše
Buriánka, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33.
Dopisem ze dne 29. 11. 2011 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje
pracovní poměr podle ustanovení § 52 písm. a) a c) zákoníku práce. Důvod k
tomuto rozhodnutí spatřovala v tom, že organizační změnou byla ke dni 31. 1.
2012 zrušena psychologická ambulance (tedy část zaměstnavatele). V důsledku
této změny se stala žalobkyně, která byla zařazena na úseku psychologické
ambulance, nadbytečnou.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že odborová organizace, jejíž
funkcionářkou žalobkyně byla, odepřela dát souhlas s její výpovědí z pracovního
poměru.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, č. j. 10 C 72/2012-190,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám
jejího „právního zástupce“ na náhradě nákladů řízení 21.441,- Kč. Dovodil, že v
projednávané věci byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. a) i
c) zák. práce. Z návrhu na registraci Odborové organizace Nemocnice Kyjov ze
dne 24. 8. 2011 zjistil, že žalobkyně byla členkou přípravného výboru a
pověřeným zástupcem této odborové organizace do oficiální volby předsednictva,
které bylo zvoleno dne 1. 11. 2011, a dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla
členka orgánu odborové organizace, neboť šlo pouze o přípravný výbor, a, i
kdyby se za takovou mohla považovat, pak s ohledem na organizační opatření,
kterým došlo k zániku místa žalobkyně, nelze na žalované spravedlivě požadovat,
aby žalobkyni nadále zaměstnávala.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 49
Co 196/2014-223, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výpověď z
pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 29. 11. 2011 je
neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 43.823,- Kč k rukám advokáta Mgr. Aleše
Buriánka. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že Odborová
organizace Nemocnice Kyjov působila u žalované „nejpozději od oznámení své
registrace, k němuž přistoupila dopisem ze dne 5. 9. 2011“, a že vzhledem k
tomu, že stanovy této odborové organizace neurčily něco jiného, jednal jménem
odborové organizace až do vytvoření jejích orgánů přípravný výbor, jehož
členkou žalobkyně byla, a proto (i když v době výpovědi z pracovního poměru již
žalobkyně nebyla členkou orgánu odborové organizace) se na ni vztahovala
ochrana podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, neboť v té době ještě
neuplynul jeden rok od skončení jejího funkčního období v přípravném výboru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací
soud nesprávně vyřešil otázku, zda člen přípravného výboru odborové organizace
požívá zvýšené právní ochrany člena orgánu odborové organizace tak, jak je
upraveno v ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce. Podle názoru dovolatelky
přípravný výbor (budoucí) odborové organizace zanikne jejím vznikem (dnem
následujícím poté, kdy příslušnému ministerstvu byl doručen návrh na její
registraci) a do doby řádného ustanovení funkcionářů (podle stanov) nemá
odborová organizace žádné funkcionáře – členy odborového orgánu (ve vztahu k
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu buď změnil, nebo zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že podle ustanovení § 6 odst. 3
zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů přípravný výbor jedná jménem sdružení
až do vytvoření orgánů uvedených v odst. 2 písm. d), pokud stanovy neurčují
něco jiného, a jestliže činnost přípravného výboru zahrnovala po vzniku
odborové organizace i její vedení, pak je nepochybně dán důvod k jejich ochraně
podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce. Navíc je žalobkyně uvedena ve
stanovách i mezi „prvními funkcionáři“ odborové organizace. Dále upozornila na
to, že o tom, že je členkou orgánu odborové organizace, nepochybovala až do
podání odvolání ani žalovaná, když dne 25. 11. 2011 požádala o souhlas s
výpovědí odborovou organizaci. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované
zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky zvýšené právní ochrany člena orgánu odborové organizace tak,
jak je upraveno v ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce, která dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že na základě
pracovní smlouvy ze dne 21. 2. 2007 (ve znění dohod o změně pracovní smlouvy ze
dne 29. 3. 2007, ze dne 18. 2. 2008 a ze dne 31. 3. 2011) pracovala žalobkyně u
žalované v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou jako psycholog. Dopisem
ze dne 25. 11. 2011 adresovaným Odborové organizaci Nemocnice Kyjov požádala
žalovaná o „vyslovení souhlasu s propuštěním“ žalobkyně z pracovního poměru
„podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce“, neboť „není jiné cesty, než
psychologickou ambulanci Nemocnice Kyjov, příspěvková organizace, zrušit ke dni
31. 1. 2012“. Dopisem ze dne 29. 11. 2011 žalovaný dal žalobkyni výpověď z
pracovního poměru, podle ustanovení § 52 písm. a) a c) zákoníku práce, neboť ke
dni 31. 1. 2012 byla zrušena psychologická ambulance (tedy část
zaměstnavatele), a v důsledku této změny se žalobkyně stala nadbytečnou;
výpověď byla žalobkyni doručena dne 29. 11. 2011. Dopisem ze dne 30. 11. 2011
Odborová organizace Nemocnice Kyjov sdělila žalované, že „nemůže vydat
souhlasné stanovisko“ s ukončením pracovního poměru žalobkyně. Podle potvrzení
Ministerstva vnitra České republiky ze dne 30. 8. 2011, Č. j.: MV-94 810-2/VS-
2011, o evidenci odborové organizace, návrh na evidenci Odborové organizace
Nemocnice Kyjov ze dne 24. 8. 2011 byl ministerstvu doručen dne 26. 8. 2011;
návrh na evidenci odborové organizace (jak z jeho obsahu vyplývá) podepsala též
žalobkyně jako členka přípravného výboru. Vznik Odborové organizace Nemocnice
Kyjov byl žalované oznámen dopisem ze dne 5. 9. 2011 a dalším dopisem ze dne
14. 11. 2011 Odborová organizace Nemocnice Kyjov žalované oznámila vytvoření
orgánů (26. 10. 2011 zvolení výkonné rady valnou hromadou a 1. 11. 2011 volbu
předsednictva), jejichž členkou již nebyla žalobkyně.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
jedná o určení neplatnosti výpovědi ze dne 29. 11. 2011, která byla žalobkyni
téhož dne doručena - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do dne 29. 12. 2011, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 466/2011
Sb., kterým se zrušuje zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních
zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a mění související zákony (dále též jen „zák. práce“) a podle zákona
č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů ve znění účinném do dne 31. 12. 2011, tj. do
dne, než nabyl účinnosti zákon č. 420/2011 Sb., o změně některých zákonů v
souvislosti s přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení
proti nim (dále též jen „zák. o sdružování občanů“).
Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce výpověď nebo okamžité zrušení
pracovního poměru je zaměstnavatel povinen předem projednat s odborovou
organizací.
Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce jde-li o člena orgánu odborové
organizace, který působí u zaměstnavatele, v době jeho funkčního období a v
době 1 roku po jeho skončení, je k výpovědi nebo k okamžitému zrušení
pracovního poměru zaměstnavatel povinen požádat odborovou organizaci o
předchozí souhlas. Za předchozí souhlas se považuje též, jestliže odborová
organizace písemně neodmítla udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15 dnů ode
dne, kdy byla o něj zaměstnavatelem požádána.
Podle ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce jestliže odborová organizace odmítla
udělit souhlas podle odstavce 2, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního
poměru z tohoto důvodu neplatné; pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi nebo
okamžitého zrušení splněny a soud ve sporu podle § 72 shledá, že na
zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával,
jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné.
Ustanovení § 61 zák. práce upravuje účast odborových organizací při rozvázání
pracovního poměru výpovědí nebo okamžitým zrušením zaměstnavatele. Vzhledem k
závažnosti těchto jednostranných opatření pro pracovní i osobní život
zaměstnance zákon stanoví povinnost zaměstnavatele je předem projednat s
odborovou organizací (§ 61 odst. 1 zák. práce). Zvýšená ochrana členů orgánu
odborové organizace působícího u zaměstnavatele se zde projevuje v tom, že - na
rozdíl od pouhého projednání - je zaměstnavatel povinen požádat odborovou
organizaci o předchozí souhlas se zamýšleným okamžitým zrušením pracovního
poměru nebo výpovědí (§ 61 odst. 2 zák. práce). Zatímco absence předchozího
projednání s odborovou organizací nezakládá neplatnost dotčených rozvazovacích
projevů vůle, je ochrana členů orgánu odborové organizace působícího u
zaměstnavatele zvýšena natolik, že, dá-li zaměstnavatel takovému zaměstnanci
výpověď z pracovního poměru nebo s ním okamžitě zruší pracovní poměr, aniž by -
v rozporu s ustanovením § 61 odst. 2 zák. práce - požádal odborovou organizaci
o předchozí souhlas k tomuto opatření, je takové rozvázání pracovního poměru
vzhledem k ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce neplatné (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10 2012, sp. zn. 21 Cdo
4423/2011). Avšak i tehdy, jestliže zaměstnavatel požádá podle ustanovení § 61
odst. 2 zák. práce odborovou organizaci o předchozí souhlas k výpovědi nebo
okamžitému zrušení pracovního poměru, jsou výpověď nebo okamžité zrušení
pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce rovněž neplatné,
jestliže odborová organizace v době do 15 dnů ode dne, kdy byla zaměstnavatelem
požádána o souhlas, písemně odmítne souhlas udělit a jestliže soud ve sporu
podle ustanovení § 72 zák. práce shledá, že na zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával (k tomu srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1615/2001,
uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Shledá-li ovšem
soud, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále
zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru – splňují-li
jinak všechny hmotněprávní (formální i materiální) podmínky předmětného
rozvázání pracovního poměru - platné, i když odborová organizace odmítla udělit
souhlas s tímto rozvázáním (§ 61 odst. 4 zák. práce).
Předchozí souhlas odborové organizace s rozvázáním pracovního poměru
zaměstnavatelem se vztahuje – jak vyplývá z výše uvedeného - jen na
jednostranné rozvazovací úkony zaměstnavatele, které směřují proti členům
orgánu odborové organizace působícího u zaměstnavatele v době jejich funkčního
období a v době 1 roku po jeho skončení. U jiných zaměstnanců, byť by byli
odborově organizováni nebo byli členy odborového orgánu, ale jiné odborové
organizace (která u zaměstnavatele nepůsobí), se tato vyšší forma součinnosti
odborových organizací při rozvázání pracovního poměru neuplatní. Působí-li u
zaměstnavatele více odborových organizací, požádá zaměstnavatel o udělení
souhlasu jen tu odborovou organizaci, členem jejíhož orgánu dotčený zaměstnanec
je. Nedostatek spočívající v absenci žádosti zaměstnavatele o předchozí souhlas
odborového orgánu k výpovědi z pracovního poměru není možno zhojit postupem
podle ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce (srov. odvolacím soudem zmíněné
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo
2339/2011), neboť toto ustanovení dopadá toliko na případy, kdy příslušná
odborová organizace odmítla udělit předchozí souhlas k výpovědi nebo okamžitému
zrušení pracovního poměru, nikoli na „všechny“ případy neexistence předchozího
souhlasu, tedy ani na situaci, kdy zaměstnavatel sice o předchozí souhlas před
dáním výpovědi z pracovního poměru požádal, ale nevyčkal do vyjádření
stanoviska odborové organizace nebo do marného uplynutí doby 15 dnů ode dne,
kdy byla o předchozí souhlas požádána (v projednávané věci požádala žalovaná o
souhlas odborové organizace s výpovědí z pracovního poměru dne 25. 11. 2012 a
výpověď z pracovního poměru dala žalobkyni dne 29. 11. 2012).
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zák. o sdružování občanů občané mohou zakládat
spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i
odborové organizace (dále jen "sdružení") a sdružovat se v nich. Podle
ustanovení § 6 odst. 1 zák. o sdružování občanů sdružení vzniká registrací.
Odborová organizace a organizace zaměstnavatelů se stává právnickou osobou dnem
následujícím poté, kdy příslušnému ministerstvu (§ 7 odst. 1) byl doručen návrh
na její evidenci (§ 9a odst. 1 zák. o sdružování občanů). Podle ustanovení § 6
odst. 3 zák. o sdružování občanů jestliže stanovy neurčují něco jiného, jedná
jménem sdružení až do vytvoření orgánů uvedených v odstavci 2 písm. d)
přípravný výbor. Stanovy Odborové organizace Nemocnice Kyjov (dále též jen
„Stanovy“) ve svém čl. 4 stanoví, že „členy přípravného výboru organizace jsou
. . . Mgr. Jana Kahánková . . .“ a v čl. 6 (Předsednictvo a funkcionáři) v
odst. 6., že „Prvními funkcionáři organizace jsou . . . Mgr. Jana
Kahánková . . .“.
Souhlasit proto lze s odvolacím soudem, že Odborová organizace Nemocnice Kyjov
se dnem následujícím poté, kdy Ministerstvu vnitra byl doručen návrh na její
evidenci, tj. dne 27. 8. 2011, stala právnickou osobu ve smyslu ustanovení § 9a
odst. 1 zák. o sdružování občanů, že u žalované působila nejpozději od oznámení
své registrace žalované (zaměstnavateli), k němuž přistoupila dopisem ze dne 5.
9. 2011, a že žalovaná byla proto povinna v případech uvedených v § 61 odst. 2
zák. práce tuto odborovou organizaci požádat o předchozí souhlas s výpovědí
nebo okamžitým zrušením pracovního poměru, aniž by byla oprávněna zkoumat
skutečné zájmy nově zaevidované odborové organizace.
Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož za situace, že stanovy
této odborové organizace neurčily něco jiného, jednal jménem odborové
organizace až do vytvoření jejích orgánů přípravný výbor (§ 6 odst. 3 zák. o
sdružování občanů). Vzhledem k tomu, že podle ustanovení čl. 4 Stanov jsou
orgány odborové organizace valná hromada a předsednictvo a podle čl. 6 bodu 1.
Stanov statuárním orgánem organizace je předsednictvo, má přípravný výbor až do
vytvoření orgánů odborové organizace jejich postavení (postavení orgánu
odborové organizace). Jelikož žalobkyně byla členkou přípravného výboru, byla
tím v postavení členky orgánu odborové organizace působícího u žalované
(zaměstnavatele), který byl oprávněn jménem této odborové organizace
vystupovat, a to až do vytvoření orgánů odborové organizace, jejichž členkou už
žalobkyně nebyla (dne 26. 10. 2011 zvolení výkonné rady valnou hromadou a dne
1. 11. 2011 volba předsednictva). I když v době dání výpovědi z pracovního
poměru již žalobkyně členkou tohoto orgánu nebyla, vztahovala se na ni ochrana
podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, neboť v té době ještě neuplynul jeden
rok od skončení jejího funkčního období v přípravném výboru (orgánu odborové
organizace).
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních
předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97,
uveřejněného pod číslem 54/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) třeba
posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn
[srov. § 18 zák. práce a § 34 a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do dne 31. 12. 2011, tj. do dne, než nabyl účinnosti
zákon č. 420/2011 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona
o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „obč.
zák.“)]. Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti výpovědi z
pracovního poměru a dalších právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního
poměru. Zkoumání podmínek pro podání výpovědi z pracovního poměru se proto děje
podle stavu v době výpovědi, neboť její právní účinky nastávají okamžikem, kdy
výpověď byla doručena druhému účastníku; k tomuto okamžiku (tj. ke dni, k němuž
ve smyslu ustanovení § 334, § 335 a § 336 zák. práce byla výpověď z pracovního
poměru zaměstnanci doručena, popř. se považuje za doručenou) musí být též
zjišťováno, zda byly splněny všechny podmínky (tedy i podmínky podle ustanovení
§ 61 odst. 2 zák. práce) pro podání výpovědi (srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2339/2011, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2866/2014). Proto
i okolnost, zda u zaměstnavatele působí odborová organizace a její orgán, jehož
členem je (byl v průběhu doby jednoho roku před výpovědí) zaměstnanec, kterému
byla zaměstnavatelem dána výpověď z pracovního poměru, a zda tedy zaměstnavatel
byl povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas k výpovědi, je
třeba zjišťovat ke dni doručení výpovědi zaměstnanci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod číslem
84/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přistoupila-li žalovaná k výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem
ze dne 29. 11. 2011 dříve, než obdržela stanovisko orgánu Odborové organizace
Nemocnice Kyjov (o udělení předchozího souhlasu k výpovědi z pracovního poměru
požádala žalovaná Odborovou organizaci Nemocnice Kyjov dopisem ze dne 25. 11.
2011 a dopisem ze dne 30. 11. 2011 byl takový souhlas odmítnut) a dříve, než
uplynula doba patnácti dnů ode dne, kdy o tento souhlas požádala, jednala v
rozporu se zákonem. Nebyla totiž splněna zákonem (§ 61 odst. 2 zák. práce)
stanovená podmínka předchozího souhlasu odborové organizace. Výpověď z
pracovního poměru ze dne 29. 11. 2011 je proto neplatná (§ 39 obč. zák.) a
tento nedostatek nebylo možno zhojit ani postupem podle ustanovení § 61 odst. 4
zák. práce, neboť – jak výše uvedeno - toto ustanovení dopadá toliko na
případy, kdy příslušná odborová organizace odmítla udělit předchozí souhlas k
výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru, nikoli na „všechny“ případy
neexistence předchozího souhlasu, tedy ani na situaci, kdy zaměstnavatel sice o
předchozí souhlas před dáním výpovědi z pracovního poměru požádal, ale nevyčkal
do vyjádření stanoviska odborové organizace nebo do marného uplynutí doby 15
dnů ode dne, kdy byla o předchozí souhlas požádána.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované zamítl [§ 243d písm. a) o. s.
ř.].
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za
středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů),
která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom
stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013. Sb.
dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil
pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající
v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srovnej § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupce žalobkyně advokát Mgr. Aleš Buriánek osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové částce 6.413,- Kč
žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu