21 Cdo 2622/2017-160
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně Daechang Seat s.r.o., se sídlem v Třinci, Konská č. 745, IČO
27815099, zastoupené Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokola
Tůmy č. 743/16, proti žalovanému Odborovému svazu KOVO, se sídlem v Praze 3,
náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 49276832, zastoupenému JUDr. Jiřím
Podhajským, advokátem se sídlem v Ostravě, U Tiskárny č. 578/1, o určení, že
odborová organizace nepůsobí u žalobkyně a o určení, že odborová organizace
nesplňuje zákonnou podmínku působení u žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 137/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2017 č.j. 23 Co 425/2016-132, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Jiřího Podhajského, advokáta se sídlem v Ostravě, U Tiskárny č. 578/1.
Žalobkyně se (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 10.12.2015)
domáhala, aby bylo určeno, že žalovaný „nesplňuje zákonnou podmínku působení
coby odborová organizace u žalobkyně, konkrétně uvedení oprávnění působit u
žalobkyně jako odborová organizace ve svých stanovách“, a že žalovaný u
žalobkyně „nepůsobí jako odborová organizace ve smyslu ustanovení § 286 odst. 3
zák. práce“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovanému podle jejího názoru
nevzniklo oprávnění u ní působit, neboť jeho oprávnění k působení a jednání
vůči žalobkyni nevyplývá z jeho stanov, tak jak požaduje ustanovení § 286 odst.
3 zák. práce. Ve stanovách žalovaného by mělo být uvedeno, u kterých
konkrétních zaměstnavatelů je žalovaný oprávněn (jako odborová organizace)
působit a vůči nim jednat, tedy v případě žalobkyně, by zde tato měla být
výslovně označena, což ovšem ve stanovách žalovaného chybí. Zaměstnavatel totiž
musí bez pochybností vědět, zda odborová organizace u něj působí či ne a zda mu
vznikly povinnosti, které mu zákoník práce ukládá ve vztahu k odborům. Bez
splnění této podmínky nemůže žalobkyně vůči žalovanému zahájit plnění
povinností podle zákoníku práce a žalovaný se jich nemůže dovolávat.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21.7.2016 č.j. 20 C 137/2015-104
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 11.200,- Kč k rukám jeho advokáta JUDr. Jiřího Podhajského. Soud
prvního stupně poté, co dovodil existenci naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení, vzal z provedených důkazů (zejména stanov žalovaného) za
prokázané, že žalovaný je odborovou organizací s působností na celém území
České republiky, má své orgány a člení se na organizační jednotky; tam, kde
nepůsobí základní organizace, může působit žalovaný prostřednictvím odborového
zástupce nebo výboru seskupení (alespoň tří) členů. Podle ustanovení § 2 odst.
4 písm. a) stanov žalovaný sdružuje své členy „zejména v oborech kovo,
navazujících a v dalších oborech“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podniká mj. v
oboru výroby kovových konstrukcí, kotlů, těles a kontejnerů, povrchových úprav
a svařování kovů, a protože žalovaný oznámil žalobkyni dopisem ze dne
19.8.2015, že u ní působí prostřednictvím výboru pěti členů a že pověřeným
zástupcem odborové organizace je Regionální pracoviště Odborového svazu KOVO, U
Tiskárny 1, Ostrava-Přívoz, soud prvního stupně dospěl k závěru, že za těchto
okolností „následujícím dnem po doručení oznámení vzniklo žalovanému oprávnění
působit u žalobkyně jako odborová organizace“. K námitkám žalobkyně uvedl, že z
jednání žalovaného jednoznačně vyplývá, u jakého zaměstnavatele hodlá působit
jako odborová organizace, a že zákoník práce neuvádí konkrétně, jak a co mají
stanovy odborové organizace obsahovat.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2017 č.j. 23 Co
425/2016-132 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek změnil tak, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává
ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žádný právní
předpis nestanoví odborové organizaci povinnost předkládat zaměstnavateli
stanovy a prokazovat mu, že je oprávněna zastupovat své členy při ochraně
jejich hospodářských a sociálních zájmů, stanovy jsou však obsahem sbírky
listin, která je součástí veřejného rejstříku. Podmínkou působení odborové
organizace podle jeho názoru rovněž není uvedení konkrétního zaměstnavatele, u
něhož má odborová organizace působit, přímo ve stanovách odborové organizace.
Taková situace by „nutně vedla k tomu, že stanovy by se musely měnit vždy, když
by došlo k rozšíření působnosti odborové organizace u dalšího zaměstnavatele“,
čímž by byl „popřen smysl stanov jako základního ustavujícího dokumentu“.
Protože výbor seskupení členů je podle stanov oprávněn působit jménem
žalovaného u žalobkyně, a protože žalovaný oznámil žalobkyni dopisem ze dne
19.8.2015, že splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce,
ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „žalovaný
od 20.8.2015 u žalobkyně působí“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že
pokud ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce stanoví, že odborová organizace
působí u zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna
podle stanov, je podle jejího názoru třeba, aby stanovy obsahovaly uvedení
konkrétního zaměstnavatele, u něhož má odborová organizace působit, tak, aby
„bylo zaměstnavateli zřejmé, že právě u něj má odborová organizace působit“.
Výklad ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce je v tomto směru podle mínění
žalobkyně jednoznačný. Oprávnění odborové organizace musí být „zakotveno ve
stanovách vůči konkrétnímu zaměstnavateli“. Pokud zákonodárce používá označení
„zaměstnavatel“ v intencích § 286 zák. práce, „pak má na mysli konkrétního
zaměstnavatele a nikoliv kteréhokoliv zaměstnavatele. Jiný výklad by vedl k
závěru, že jakýkoliv spolek (třeba i sportovní) může u zaměstnavatele působit
jako odborová organizace, pokud tři jeho členové jsou zároveň zaměstnanci
zaměstnavatele, a odvolávat se na splnění podmínek uvedených v ustanovení § 286
odst. 3 zák. práce. Mají-li stanovy vymezit cíl (účel), pak tímto účelem u
odborové organizace může být právě působení u konkrétního zaměstnavatele, pokud
odborová organizace hodlá u daného zaměstnavatele působit aktivně. Okolnost, že
by se stanovy musely měnit vždy s rozšířením působnosti odborové organizace na
dalšího zaměstnavatele, žalobkyně považuje „za legitimní požadavek pro tak
závažný případ jako je započetí působení coby odborové organizace u konkrétního
zaměstnavatele“. Takové rozhodnutí odborové organizace je natolik důležitým
rozhodnutím, že by s ním měla vyslovit souhlas členská základna dané odborové
organizace. Kromě toho žalobkyně na podporu svých úvah poukázala na právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2013 sp. zn. 21 Cdo
974/2012. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil
tak, že se žalobě „v plném rozsahu vyhovuje“, a přiznal žalobkyni náklady
řízení před soudy všech stupňů, nebo aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek
žalobkyně nelze považovat za opodstatněnou. Právní posouzení věci odvolacím
soudem je podle názoru žalovaného v souladu s právním a ústavním pořádkem České
republiky, a naopak právní názor žalobkyně obsažený v dovolání je v rozporu s
Čl. 27 a Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Čl. 2 a 3 Úmluvy č. 87
a § 2 zákona č. 89/2012 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním
je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci závisí rozhodnutí soudů o věci samé - mimo jiné - na
vyřešení právní otázky, za jakých podmínek je odborová organizace ve smyslu
ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce oprávněna podle stanov u zaměstnavatele
působit a jednat. Protože tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný sdělil
žalobkyni splnění podmínek pro jeho působení jako odborové organizace dopisem
ze dne 19.8.2015 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 30.9.2015 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 205/2015
Sb.) - dále jen „zák. práce“.
Zakládání odborových organizací a členství v nich je výkonem práva svobodně se
sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Toto
právo je spolu s ostatními hospodářskými, sociálními a kulturními právy
zaručeno v hlavě čtvrté Listiny základních práv a svobod, která byla jako
součást ústavního pořádku České republiky vyhlášena usnesením předsednictva
České národní rady pod č. 2/1993 Sb. Odborové organizace, které jsou v České
republice nejvýznamnějším „zástupcem zaměstnanců“, jsou právnickými osobami. Do
31.12.2013 zakládání odborových organizací upravoval zákon č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů; odborová organizace se stávala
právnickou osobou již dnem následujícím poté, kdy byl příslušnému ministerstvu
doručen návrh na její evidenci (na rozdíl od ostatních sdružení, která vznikala
až na základě registrace). Od 1.1.2014 se odborové organizace vzniklé podle
zákona č. 83/1990 Sb. považují za odborové organizace podle zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 3045 odst. 1
tohoto zákona – dále též jen „obč. zák.“). Na odborovou organizaci (a její
organizační jednotky – pobočné organizace) je zde nahlíženo jako na specifickou
formu spolku (a pobočných spolků); ustanovení občanského zákoníku o právnických
osobách a spolku se použijí na odborové organizace jen v tom rozsahu, v jakém
to neodporuje jejich povaze zástupců zaměstnanců podle mezinárodních smluv,
kterými je Česká republika vázána a které upravují svobodu sdružování a ochranu
práva svobodně se sdružovat (srov. § 3025 odst. 1 obč. zák.) Odborové
organizace a jejich pobočné organizace vznikají dnem následujícím po dni, v
němž bylo doručeno příslušnému orgánu veřejné moci oznámení o jejich založení
(srov. § 3025 odst. 2 obč. zák.). Oproti tomu ostatní spolky (i ostatní pobočné
spolky) vznikají teprve dnem zápisu do veřejného rejstříku (srov. § 214 odst 1,
§ 229 odst. 1 obč. zák.).
Vznik odborových organizací – jak vyplývá z výše uvedeného – byl, a i nyní je,
administrativně jednodušší než u ostatních občanských sdružení (nyní spolků).
Tento zjednodušený způsob vzniku odborových organizací je bezpochyby projevem
výše zmíněných práv garantujících svobodu sdružování a práv, která omezují
zásahy orgánů veřejné moci. Je však mimo pochybnost, že teprve odborová
organizace, která „působí u zaměstnavatele“ (srov. § 276, § 286 zák. práce), se
může (za účelem ochrany zájmů zaměstnanců) účastnit pracovněprávních vztahů a
spolu s tím požívat oprávnění, která jí ve vztahu k zaměstnavateli dávají
obecně závazné pracovněprávní předpisy. Podmínky, za jakých se odborové
organizaci dostane těchto oprávnění a výsad, upravuje ustanovení § 286 odst. 3
a 4 zák. práce.
Podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce odborová organizace působí u
zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov
a alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně
vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová
organizace nebo její pobočná organizace, jestliže ji k tomu opravňují stanovy
odborové organizace.
Podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce oprávnění odborové organizace u
zaměstnavatele vznikají dnem následujícím po dni, kdy zaměstnavateli oznámila,
že splňuje podmínky podle odstavce 3; přestane-li odborová organizace tyto
podmínky splňovat, je povinna to zaměstnavateli bez zbytečného odkladu oznámit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že jednou ze zákonných podmínek, za nichž může
odborová organizace působit u zaměstnavatele, je (vedle minimálního počtu
zaměstnanců u daného zaměstnavatele) také požadavek, aby její oprávnění působit
jako odborová organizace u zaměstnavatele a jednat bylo zakotveno v jejích
stanovách. Zákoník práce neupravuje, jaké informace (údaje) je odborová
organizace povinna uvést ve svých stanovách. Z obecné úpravy obsahu stanov
uvedené do 31.12.2013 v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. a od
1.1.2014 v ustanoveních § 218 a § 219 obč. zák. vyplývá, že stanovy sdružení
(spolku) musí obsahovat alespoň název a sídlo sdružení (spolku), cíl činnosti
sdružení (účel spolku), orgány sdružení, způsob jejich ustavování, určení
orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení (určení statutárního
orgánu spolku a práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu,
jak jim budou práva a povinnosti vznikat), ustanovení o organizačních
jednotkách (pobočných spolcích), pokud budou zřízeny, a zásady, podle nichž má
sdružení hospodařit. V případě odborové organizace bude cílem (účelem) její
činnosti ochrana a obhajoba práv a oprávněných zájmů zaměstnanců a jejich
zastupování při kolektivním vyjednávání se zaměstnavatelem. Kromě toho (s
přihlédnutím k výše zmíněnému požadavku uvedenému v ustanovení § 286 odst. 3
zák. práce) musí stanovy odborové organizace obsahovat též údaj (údaje), z
něhož lze dovodit její oprávnění působit jako odborová organizace u
zaměstnavatele a jednat.
S názorem dovolatelky, že toto oprávnění odborové organizace „musí být
zakotveno ve stanovách vůči konkrétnímu zaměstnavateli“, dovolací soud
nesouhlasí.
V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že odborové organizace mohou mít
různě složitou organizační strukturu. Některé odborové organizace vznikají a
působí pouze u jediného zaměstnavatele; v takovém případě je v jejich stanovách
jistě uveden konkrétní zaměstnavatel, u něhož má odborová organizace působit.
Jiné odborové organizace však mohou sdružovat zaměstnance více zaměstnavatelů.
Nejvýznamnější odborové svazy v České republice, mezi něž patří i žalovaný,
sdružují zaměstnance až několika stovek zaměstnavatelů a mají proto také velmi
složitou organizační strukturu. Mohou se členit na jednotlivé organizační
jednotky (základní organizace, sdružení základních organizací, krajská
sdružení, oblastní či krajské organizační jednotky, seskupení členů apod.),
případně pobočné organizace, které pak představují (ve smyslu dovolatelkou
zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2013 sp. zn. 21 Cdo 974/2012)
„těžiště“ činnosti (působení) odborové organizace nacházející se přímo u
zaměstnavatele. Tyto organizační jednotky odborových organizací (resp. pobočné
organizace) však nemají vlastní stanovy a jejich oprávnění působit u
zaměstnavatele a jednat je třeba dovozovat ze stanov jejich „mateřských“
organizací. V těchto stanovách pak zpravidla (a celkem pochopitelně) nelze
nalézt ustanovení o působení organizačních jednotek (pobočných organizací) u
konkrétních – specificky určených – zaměstnavatelů, ale spíše o působení v
určitém průmyslovém odvětví (hornictví, kovovýrobě, potravinářském či chemickém
průmyslu aj.) nebo jiném oboru (školství, kultuře, dopravě, pojišťovnictví
aj.). Kdyby bylo ve stanovách „mateřských“ organizací nutné uvést konkrétní
zaměstnavatele, u nichž odborová organizace (její organizační jednotka, resp.
pobočná organizace) působí, pak by tím byla neopodstatněně vytvářena formální
překážka faktického uplatnění práv zaměstnanců garantovaných Listinou
základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami. Těžko si lze totiž
představit, jak na to správně poukazuje odvolací soud, že by odborová
organizace s tak rozsáhlou členskou základnou při každém rozšíření působnosti o
dalšího zaměstnavatele měnila své stanovy.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odborová organizace (její organizační
jednotka, resp. pobočná organizace) je ve smyslu ustanovení § 286 odst. 3 zák.
práce oprávněna podle stanov působit u zaměstnavatele a jednat nejen v případě,
že v jejích stanovách je výslovně uveden konkrétní zaměstnavatel, ale také
tehdy, jestliže zaměstnavatel podniká v určitém oboru či odvětví, ve kterém
odborová organizace podle stanov působí.
V projednávané věci z obsahu stanov žalovaného (Odborového svazu KOVO) vyplývá,
že žalovaný „sdružuje členy za účelem ochrany jejich hospodářských a sociálních
zájmů“, že jeho „posláním“ je mj. „prosazovat oprávněné požadavky svých členů,
obhajovat jejich zaměstnanecké, mzdové, pracovní, sociální a kulturní zájmy a
základní lidská a občanská práva“ a že „k jeho úkolům a cílům patří zejména
sdružovat své členy v oborech kovo, navazujících a dalších oborech“ [srov. § 2
odst. 1 a § 2 odst. 4 písm. a) stanov]. Takto specifikovaný účel a cíl činnosti
žalovaného nepochybně vymezuje jako odborovou organizaci a již z tohoto důvodu
na něj nelze nahlížet – jak dovolatelka ve prospěch svých úvah mylně naznačuje
– jako na „jakýkoliv (jiný) spolek“. Podle stanov může žalovaný u žalobkyně
působit jako odborová organizace prostřednictvím jedné z jeho organizačních
jednotek (seskupení členů). Žalovaný ve svých stanovách rovněž specifikoval
průmyslové odvětví („obory kovo, navazující a další obory“), v němž – jako
odborová organizace – vykonává svou působnost. Protože – jak správně dovodil
odvolací soud – „podmínkou působení odborové organizace u zaměstnavatele není
uvedení konkrétního zaměstnavatele, u něhož odborová organizace působí, přímo
ve stanovách odborové organizace“, vyplývá oprávnění žalovaného (jeho příslušné
organizační jednotky) působit u žalobkyně jako odborová organizace a jednat ze
skutečnosti, že žalobkyně (jak se podává z jejího platného živnostenského
oprávnění) od roku 2008 podniká v průmyslovém odvětví, v němž podle stanov
působí žalovaný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyni proto vzniká povinnost nahradit žalovanému
náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů dovolacího řízení žalovanému dovolací
soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů
řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu
v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013
Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil
pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci, ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a k počtu advokátem
zastupovaných účastníků ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny
advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady
výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů).
Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 5.300,-
Kč zaplatit žalovanému k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu