Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS.95/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. dubna 1997 ve věci ústavní stížnosti města L., zastoupeného JUDr. P.R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.1.1997, č.j. 15 Ca 621/96- 12, takto : Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, potvrzujícímu rozhodnutí Katastrálního úřadu L. z 1.11.1996, č.j. Vil, 3-2864/96, jímž byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva a věcného břemene do katastru nemovitostí, stěžovatel pokládá za bezprecedentní vyžadovat souhlas osob, v jejichž prospěch je vlastník pozemku omezen ve svém vlastnictví, jako podmínku vzniku práva z věcného břemene. K souhlasu oprávněné osoby může totiž dojít až po vzniku práva z věcného břemene, tedy po vkladu práva do katastru nemovitostí, a teprve potom může osoba, oprávněná z věcného břemene, tohoto oprávnění využít.
Stěžovatel má proto za to, že vznik věcného práva k pozemku, odpovídajícího věcnému 2 - IV. ÚS 95/97 břemeni, musí předcházet vzniku oprávnění třetích osob. Nelze-li povinnost předložení listiny o souhlasu osob oprávněných z věcného břemene dovodit ze zákona, potom uložení takové povinnosti je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"). Krajský soud navíc rozhodl o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu bez ústního jednání, patrně za použití § 250f o.s.ř.
Tím vším krajský soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhuje z uvedených důvodů zrušení napadeného rozsudku.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru Ústavní soud zjistil z obsahu spisu, sp. zn. 15 Ca 621/96, Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i spisu, sp. zn. Vil, 3-2864/96, Katastrálního úřadu v L., že již uvedeným rozhodnutím Katastrálního úřadu v L.
byl zamítnut návrh stěžovatele na vklad vlastnického práva a práva odpovídajícího věcnému břemeni. Katastrální úřad v L. zjistil z kupní smlouvy uzavřené 4.9. 1996 mezi převodcem městem L. a nabyvateli J. a E.P., že touto smlouvou se mimo jiné zřizuje věcné břemeno přístupu pro pěší ve prospěch vlastníků a uživatelů sousedících nemovitostí. Tyto osoby však podle zjištění správního orgánu v uvedené smlouvě se založením takového práva neprojevily souhlas, z čehož katastrální úřad dovodil, že tento právní úkon postrádá atribut určitosti.
Krajský soud, jenž rozhodoval o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí správního orgánu, napadeným rozhodnutím již citované rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvádí, že do jedné listiny, označené jako kupní smlouva, byly pojaty dva právní úkony, totiž kupní smlouva a dohoda účastníků smlouvy o zřízení věcného břemene. Oba tyto právní úkony nejsou z hlediska vůle smluvních stran od sebe oddělitelné, a proto zápis do katastru nemovitostí lze provést pouze za předpokladu, 3 - IV.
ÚS 95/97 že v řízení o povolení vkladu dospěje katastrální úřad k závěru o splnění podmínek zápisu obou těchto věcných práv. Ke zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníků sousedících nemovitostí je však třeba souhlasu vlastníků těchto nemovitostí, a protože taková listina nebyla ve správním řízení předložena, nepochybil správní orgán, jestliže návrh na vklad, ve smlouvě označených, věcných práv zamítl. Ústavní soud sdílí závěry uvedené v napadeném rozsudku, k nimž dodává, že v případě institutu věcného břemene jde o právní vztah, v němž proti sobě stojí povinný a oprávněný, takže již z tohoto momentu vyplývá nezbytnost, aby účastníci tohoto vztahu byli ve smlouvě podle ust.
§ 151o občanského zákoníku přesně označeni. Jen při splnění uvedených náležitostí lze takovou smlouvu považovat za opravňující k zápisu vkladu podle ust. § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve zněni pozdějších předpisů. Tvrzení stěžovatele, že k souhlasu oprávněné osoby může dojít až po vzniku práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jde tedy zcela stranou již citovaného ust. § 1510 občanského zákoníku spojujícího vznik věcného břemene s písemnou smlouvou a s přesně vymezeným okruhem jejích účastníků.
Stejně tak je zjevně bezdůvodné i tvrzení stěžovatele, že krajský soud rozhodl napadeným rozhodnutím bez ústního jednání, neboť v projednávané věci krajský soud nařídil jednání, k němuž stěžovatel byl včas a řádně předvolán, protože se však k jednání nedostavil, bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou natolik evidentní, že ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 22. dubna 1997 prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj