Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2019 č. j. 1 To 4/2019-5194 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2019 č. j. 11 T 32/2018-5175, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť stěžovatel se měl trestné činnosti dopouštět přeshraničně a měla být hlavním zdrojem jeho příjmů.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Námitku o nemožnosti podání nové svědecké výpovědi shledal vrchní soud nedůvodnou, neboť stěžovatel měl dostatečný prostor pro uplatnění své obhajoby v přípravném řízení. Svůj návrh podal stěžovatel až po skončení vyšetřování a ani jej nijak blíže neodůvodnil. Za takových podmínek byl další výslech v rámci přípravného řízení neuskutečnitelný. Možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem bude mít stěžovatel v rámci případného hlavního líčení.
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že před prostudováním spisu vyjádřil své přání podat novou svědeckou výpověď, což mu však nebylo orgány činnými v trestním řízení umožněno. Stěžovatel se tím snažil získat postavení spolupracujícího obviněného. Policejní orgán má dle stěžovatele povinnost odhalovat veškerou trestnou činnost a přijímat v tomto směru veškeré podněty. Takovou snahu nelze odmítnout s tím, že brzy uplyne procesní lhůta ke skončení vyšetřování (či vazby). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. S ohledem na vazební stíhání požádal stěžovatel o to, aby byla jeho ústavní stížnost projednána přednostně.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry vrchního soudu o rozdělení úkolů orgánů činných v trestním řízení v jeho jednotlivých stádiích (srov. str. 2 a 3 napadeného rozhodnutí). Právo obviněné osoby na vyjádření se k předmětu řízení nemá ve všech stadiích totožnou podobu. Stěžovatel měl možnost se k věci vyjádřit, tuto možnost bude mít zřejmě i v budoucnu, a podle svého nejlepšího vědomí s touto možností naložil. Po zjištění všech důležitých skutečností orgány činné v trestním řízení v souladu s trestním řádem zahájily další fázi trestního řízení. K tomu lze ještě poznamenat, že postavení tzv. spolupracujícího obviněného (srov. § 178a trestního řádu) je zcela nenárokové a jeho přiznání je v diskreci státního zástupce. Ten se ke stěžovatelovu návrhu na provedení dalšího výslechu vyjádřil. Stěžovatel má nadále k dispozici řadu cest, jakými může orgánům činným v trestním řízení sdělit skutečnosti, které jsou dle jeho názoru důležité.
8. Za rozhodující pak Ústavní soud považuje skutečnost, že provedení dílčích procesních úkonů v průběhu přípravného řízení zásadně nemá vliv na důvodnost trvání vazby. Předmět vazebního řízení nespočívá v kontrole dodržování všech dílčích procesních postupů u všech úkonů trestního řízení. Neprovedení výslechu dle přání obviněného tak nemůže ovlivnit ústavní soulad trvání jeho vazby, jsou-li pro ní dány důvody. Ty konečně ani sám stěžovatel nezpochybňuje.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání pak Ústavní soud již zvláště nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu