Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Vlasty Formánkové, ve věci navrhovatelky ROCKDALE CONSULTANTS LIMITED, se sídlem 3 Thasos Street, Dadlaw House, Nicosia, Cyprus, právně zastoupené JUDr. Martinem Radvanem, advokátem se sídlem Revoluční 13, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 14 Cm 139/2000-115, ze dne 22. 10. 2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Cmo 73/2005-150, ze dne 20. 4. 2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 29 Odo 1291/2006-176, ze dne 23. 1. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, konkrétně do práva na spravedlivý proces zaručeného jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do práva na účinné opravné prostředky garantované čl. 2 a čl. 13 Úmluvy a dále mělo dojít k porušení zásady rovnosti stran dle čl. 1 Úmluvy.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů i proti rozhodnutí soudu dovolacího podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž poměrně obsáhle shrnula průběh dosavadního řízení a v podstatě zopakovala námitky uplatněné již v odvolacím a dovolacím řízení. Podle jejího názoru se tak jednalo o pohledávku určitou, účastníkům i třetím osobám muselo být známo, o jakou pohledávku se jedná, neboť z běžného obchodního styku nevznikly mezi obchodními partnery žádné jiné pohledávky a postoupenou pohledávku tak nelze zaměnit za žádnou jinou, což měl také soud objasnit z důkazů, které předložila. Namísto toho soudy podle ní upřednostnily nepřiměřený formalismus nad smluvní volností stran.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se uvedenou problematikou dostatečně nezabýval a učinil závěr pouze na základě rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, čímž bylo stěžovatelce upřeno právo na účinný opravný prostředek. Rovněž vyslovila nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že ve svém dovolání neuvedla, co považuje za otázku zásadního právního významu, neboť jednoznačně se jednalo o otázku náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky, a to z hlediska její určitosti. Je si sice vědoma, že jde o otázku již dovolacím soudem řešenou, ne však ve světle této specifické situace, kdy je pohledávka identifikována všemi v judikatuře požadovanými znaky a přesto je považována za nedostatečně specifikovanou.
Nerovné postavení účastníků řízení - zahraniční právnické osoby a státu - pak stěžovatelka spatřuje ve způsobu, s jakým je údajně zacházeno s jejími právy. Dosavadní postup zákonodárce, který postupnými změnami zákonné úpravy zkracoval práva věřitelů, stejně jako soudních orgánů podle jejího názoru vypovídá o snaze státu jako ručitele vyhnout se uhrazení pohledávky.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.
Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III.ÚS 269/99 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
17, str. 235). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pak je dán jen v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V tomto ohledu Ústavní soud - vědom si skutečnosti, že mu zásadně nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy - neshledal v závěru obecných soudů vedoucímu k nepřiznání uvedeného nároku z důvodu neplatnosti postupní smlouvy jakékoli pochybení ústavněprávní povahy. Obecné soudy se také řádně zabývaly všemi námitkami stěžovatelky a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
Podle judikatury jednou z podmínek platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je skutečnost, že pohledávka převáděná na postupníka je výslovně identifikovaná a postupník již ze samotného textu smlouvy ví, o kterou pohledávku se jedná a kdo je z ní zavázán. Tato podmínka je mimo jiné důležitá z toho důvodu, aby postupník případně mohl pohledávku, jejímž majitelem se stal, neprodleně soudně vymáhat. K dalším obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá, a to i zprostředkovaně, např. odkazem na čísla postupitelových faktur.
V daném případě předmětná smlouva tuto podmínku nesplňuje a je pro neurčitost právního úkonu dle § 37 odst. 1 občanského zákoníku neplatná, neboť ze smluvního ustanovení, podle kterého je předmětem postoupení pohledávka "vzniklá z běžného obchodního styku", nemůže být postupníkovi zřejmé, která konkrétní pohledávka je předmětem převodu. Za tohoto stavu tedy Ústavní soud žádný nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními obecných soudů, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neshledal.
Sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. V této souvislosti je na místě poznamenat, že platí obecně nepřímá úměra mezi identifikací postoupené pohledávky a možnostmi jejího účinného vymožení v soudním nebo jiném řízení. Oč méně údajů identifikujících pohledávku smlouva o postoupení pohledávky obsahuje, o to více praktických potíží mívá postupník při vymáhání pohledávky.
Co se týče námitek stran závěrů učiněných Nejvyšším soudem, Ústavní soud konstatuje, že je věcí dovolacího soudu samotného, zda na základě vlastního uvážení dospěje k názoru, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za tak zásadní a dovolání nepřipustí. Otázku takové úvahy obecného soudu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat (usnesení II. ÚS 116/94 ze dne 21. 2. 1995, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 7, str. 333 a násl.).
Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině námitce týkající se porušení zásady rovnosti účastníků, neboť jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování nepřekračujícího meze ústavnosti.
V rámci argumentace stěžovatelka na mnoha místech v textu ústavní stížnosti poukazuje i na konkrétní dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž však tam užitá argumentace nebyla shledána přiléhavou.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané porušení práv, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný předseda senátu