Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věcech ústavní stížnosti a) Tomáše Vituly, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2018 č. j. 2 As 51/2018-140 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. října 2017 č. j. 73 A 4/2017-235, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 97/19
, a ústavní stížnosti b) prof. RNDr. Zdeňka Dvořáka, DrSc., Ph.D., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2018 č. j. 2 As 51/2018-140 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. října 2017 č. j. 73 A 4/2017-235, vedené pod sp. zn. II. ÚS 125/19
, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 97/19
a
II. ÚS 125/19
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 97/19
.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
V záhlaví uvedené ústavní stížnosti tyto požadavky splňují, neboť směřují proti stejným rozhodnutím správních soudů, jimiž bylo rozhodnuto ve věci návrhu na zrušení opatření obecné povahy statutárního města Olomouc ze dne 15. 9. 2014 č. 1/2014, kterým byl vydán územní plán města Olomouce, rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci ze dne 21. 9. 1995 sp. zn. Kult. 2973/95/G a rozhodnutí Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 18. 3. 1971 sp. zn. kult. 348/1971-Bí (154-24-e). Stěžovatel a) měl v řízení o návrhu a navazujícím řízení o kasační stížnosti postavení navrhovatele, respektive stěžovatele, stěžovatel b) měl postavení osoby zúčastněné na řízení. Řízení o obou uvedených ústavních stížnostech se v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu spojuje k řízení vedenému pod sp. zn. IV. ÚS 97/19
, neboť bylo zahájeno dříve. Pro spojené řízení zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2009 č. Org. 1/19, jímž je soudce Jan Filip.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2019
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu
6. Nejvyšší správní soud zejména zdůraznil, že není možné, aby se obec prostřednictvím vydání územního plánu snažila "odstranit" účinky již dříve pravomocných územních rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012 č. j. 1 As 107/2012-139 a ze dne 26. 4. 2017 č. j. 2 As 291/2016-40). Stavební zákon obsahuje relativně samostatnou úpravu několika druhů řízení, která na sebe mohou v procesu realizace výstavby navazovat, a to z chronologického hlediska i míry obecnosti od činnosti plánovací, přes problematiku umisťování již konkrétních staveb v územním řízení po stanovení podmínek jejich realizace ve stavebním řízení.
Bylo by v rozporu s požadavkem právní jistoty, pokud by byl účastník správního řízení oprávněn v řízení brojit proti závěrům, které vyplynuly z řízení jiného, a fakticky tak derogovat předchozímu pravomocnému správnímu rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012 č. j. 8 As 54/2011-344). Krajskému soudu je proto třeba přisvědčit, že ani v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci dodatečného povolení stavby, ani v řízení o přezkumu územního plánu se již soud nemůže zabývat zákonností pravomocných územních rozhodnutí o vymezení ochranného pásma.
Vzhledem k tomu, že vymezení ochranného pásma spočívá ve vydání individuálního správního rozhodnutí, podle právní úpravy účinné od roku 1992 je lze napadnout správní žalobou, ovšem v zákonné lhůtě (k přezkumu územního rozhodnutí o vymezení ochranného pásma kolem nemovitých kulturních památek srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 9 As 210/2014-26, či ze dne 18. 4. 2018 č. j. 10 As 380/2017-46). V rozporu s tvrzením stěžovatelů se nejedná o podkladová rozhodnutí, která nejsou samostatně soudně přezkoumatelná.
Územní rozhodnutí o ochranném pásmu je samo o sobě způsobilé zasáhnout s konečnou platností do práv jednotlivce. Nejedná se tak o subsumovaný správní akt, na který by navazovalo rozhodnutí ve věci samé tak, jako je tomu například ve věci rozhodnutí o výjimce z obecných technických požadavků na výstavbu či závazných stanovisek podle § 149 správního řádu (srov. a contrario rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 8 As 8/2011-66, publikován pod č. 2908/2013 Sb. NSS).
S ohledem na výše uvedené bylo třeba návrh na zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1995 napadnout správní žalobou podle § 247 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění, a to ve lhůtě dvou měsíců (§ 250 občanského soudního řádu). Návrh byl proto podán dávno po uplynutí zákonné lhůty, a musel být odmítnut pro opožděnost [§ 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")]. Co se týče rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1971, Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že je nebylo možné soudně přezkoumat z důvodu neexistence správního soudnictví v Československu mezi lety 1952 a 1992.
Jak však již v roce 1994 uzavřel Vrchní soud v Praze, "nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci před datem 1. 1.
1992 a nešlo-li o rozhodnutí přezkoumatelné soudem podle předpisů platných k tomuto datu, je jeho přezkum podle části páté o. s. ř. vyloučen" (usnesení ze dne 8. 7. 1994, č. j. 7 A 28/93-12). Návrh na zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1971 je proto třeba odmítnout pro nepřípustnost [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
7. Nejvyšší správní soud dodal, že do jisté míry rozumí rozčarování stěžovatelů, že se již, z důvodu zákonné konstrukce vymezení ochranných pásem kolem nemovitých památek formou územního rozhodnutí, nemají jak domoci přehodnocení vymezení ochranného pásma zasahujícího i pozemky v jejich vlastnictví (jedinou možnou cestou zdá se být podnět krajskému úřadu k podání návrhu na změnu ochranného pásma). Omezení jejich práv však neshledává nepřiměřeným, a to z následujících důvodů. Především je dán nepopiratelný veřejný zájem na zachování dvou významných kulturních památek a jejich okolí.
Omezení vlastnických práv v tomto případě navíc nedosahuje míry vyvlastnění, neboť dokončené stavby, které nejsou v souladu s podmínkami využití plochy, není nutné odstranit, naopak je přípustné je nadále udržovat stavebními úpravami, při kterých zůstane nicméně zachováno vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. Existence ochranného pásma je navíc zřejmá z katastru nemovitostí, údaj o ochranném pásmu je součástí katastrálního operátu [viz § 5 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 5 odst. 1 a § 10 odst. 1 písm. h) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů].
Konkrétní podmínky, vyplývající z ochranného pásma jakožto limitu využití území, byly řádně projednány během pořizování územního plánu, jehož se řada vlastníků pozemků aktivně účastnila, a dosáhla tak částečné úpravy podmínek využití pozemku v souladu s cílem dosažení přiměřené rovnováhy mezi veřejným zájmem na ochranu okolí nemovité kulturní památky a vlastnickými právy jednotlivců. První stěžovatel byl však během pořizování územního plánu zcela pasivní, a přestože mu podmínky využití pozemku, vyplývající z územního plánu, musely být známy, nerespektoval je a na svém pozemku odstranil dosavadní rekreační objekt, aby místo něj postavil zcela novou stavbu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.
7. 2015 č. j. 4 As 106/2015-55).
8. K přezkumu samotného územního plánu Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud zcela správně uzavřel, že vzhledem k tomu, že první stěžovatel namítal nepřiměřenost zásahu napadené části územního plánu do jeho vlastnického práva teprve v řízení před soudem, nemohl se jeho námitkami s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010 č. j. 1 Ao 2/2010-116, vyhlášeno pod č. 2215/2011 Sb. NSS; rozsudky ze dne 7. 10. 2011 č. j. 6 Ao 5/2011-43, ze dne 13.
5. 2014 č. j. 6 Aos 3/2013-29, ze dne 25. 11. 2015 č. j. 6 As 176/2015-31 a ze dne 30. 11. 2016 č. j. 6 As 39/2016-66) zabývat. Osoby zúčastněné na řízení [vedlejší účastníci b) až r)] mohou v řízení před správním soudem uplatňovat námitky pouze v rozsahu vymezeném podaným návrhem na zahájení řízení. Vzhledem k tomu, že se krajský soud nemohl zabývat námitkami prvního stěžovatele, nemohl se zabývat ani námitkami osob zúčastněných na řízení. Nadto je třeba poznamenat, že první stěžovatel nebyl v kasační stížnosti oprávněn namítat nevypořádání námitek osob zúčastněných na řízení či dokonce tvrzení vedlejšího účastníka a), nýbrž pouze případné nevypořádání námitek svých.
S ohledem na to, že se krajský soud námitkami prvního stěžovatele pro jeho pasivitu při pořizování územního plánu nemohl blíže zabývat, není vadou, že se explicitně nezabýval ani eventuálním petitem na zrušení části územního plánu a návrh zamítl jako celek. II.
Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatelé v obsáhlých (a obsahově shodných) ústavních stížnostech zejména uvádějí, a sami svou stížnost shrnují tak, že Nejvyšší správní soud na jedné straně kritizuje prvního stěžovatele za jeho "pasivitu" v procesu pořizování územního plánu, současně však tvrdí, že je-li rozhodnutí o ochranném pásmu považováno za platné, musí být územním plánem respektováno, což činí jakoukoliv "aktivitu" zjevně zbytečnou, protože bez rozhodnutí o neplatnosti či nicotnosti rozhodnutí o ochranném pásmu nemohou být námitky stěžovatelů vůči územnímu plánu nikdy úspěšné.
Současně bere Nejvyšší správní soud stěžovatelům možnost soudního přezkumu rozhodnutí o ochranném pásmu, neboť návrh prvního stěžovatele bez dalšího odmítl, jakkoliv si je vědom toho, že první stěžovatel nikdy žádný jiný způsob, jak se domoci soudní ochrany svých Listinou zaručených práv, neměl. K porušení práva prvního stěžovatele na soudní ochranu tak dochází zcela otevřeně. První stěžovatel též dále uvádí, že argumenty, které snesl ve vztahu k neplatnosti územního plánu, se netýkaly primárně "(ne)proporcionality" zásahu územního plánu do práva stěžovatelů vlastnit majetek, ale toho, že se územní plán opírá o neplatné či nicotné rozhodnutí o ochranném pásmu, což působí neplatnost rovněž územního plánu.
Tím, že se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat věcnými důvody neplatnosti územního plánu, tedy zjevně porušil právo prvního stěžovatele na soudní ochranu. Stěžovatelé zdůrazňují, že správní soudy (i správní orgány v procesu pořizování územního plánu) byly povinny se existencí, platností a ústavností rozhodnutí o ochranném pásmu zabývat, neboť je-li vadné rozhodnutí o ochranném pásmu, pak je nutně vadný i územní plán, který z tohoto rozhodnutí vycházel a stanovil na jeho základě omezení pro vlastníky nemovitostí (teorie otráveného plodu z otráveného stromu).
Argumentace Nejvyššího správního soudu o tom, že existence ochranného pásma je zřejmá z katastru nemovitostí, když údaj o ochranném pásmu je součástí katastrálního operátu, rovněž neobstojí, neboť údaje zapsané v katastru nemovitostí vycházejí rovněž z rozhodnutí o ochranném pásmu, o jehož platnosti, existenci a ústavnosti existují vážné a opodstatněné pochybnosti. Nadto je prokazatelné, že u některých, ochranným pásmem dotčených, nemovitostí, nebyla z příslušného listu vlastnictví památková ochrana (konkrétně ochranné pásmo) zřejmá, což stěžovatelé dokládají konkrétním příkladem.
Stěžovatelé uvádějí, že Nejvyšší správní soud sice připouští zásah územního rozhodnutí o ochranném pásmu do práv jednotlivce, nicméně ryze formalisticky vylučuje možnost se zabývat zákonností pravomocných rozhodnutí o vymezení ochranného pásma. Jinými slovy, Nejvyšší správní soud říká, že i kdyby bylo rozhodnutí o vymezení ochranného pásma jakkoli vadné, stěžovatelům nepřísluší tvrdit, byť to tvrdí od samého počátku, že má být považováno za nicotné či nezákonné a má být přezkoumáno. De iure je rozhodnutí o ochranném pásmu postaveno nad zákon, neboť podle Nejvyššího správního soudu nemůže být již nikdy přezkoumáno, zatímco "prostý" zákon může být přezkoumán kdykoli, dokonce na to pamatuje v čl.
95 odst. 2 Ústava.
Stěžovatelé shrnují, že krajský soud i Nejvyšší správní soud se odmítly námitkami stěžovatelů zabývat, tím stěžovatelům odepřely právo na spravedlnost a odmítly řádně provést přezkum jimi opakovaně zpochybňovaného rozhodnutí o ochranném pásmu. Stěžovatelé mají též za to, že v daném případě došlo k překročení ústavního principu proporcionality a přiměřenosti, spočívajícího v tom, že pro daný účel se má zvolit co nejšetrnější způsob omezení vlastnického práva, a to pouze v nezbytné míře omezení.
10. V doplněních ústavní stížnosti první stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 4 Ao 9/2011-191, č. 2970/2014 Sb. NSS, podle něhož je soudní přezkum stavební uzávěry (v jeho případě ochranného pásma) garantován s tím, že se jedná o opatření obecné povahy. Stěžovatel též navrhl postup spočívající v předložení projednávané věci plénu Ústavního soudu k projednání návrhu na prohlášení protiústavnosti již zrušeného ustanovení § 34 odst. 1 věta druhá zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí o ochranném pásmu. III. Procesní předpoklady projednání ústavních stížností
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavních stížností. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
13. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo procesním postupu jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Je třeba zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě s vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
15. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze totiž podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele.
Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatelů i jimi odkazovanou judikaturou. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury nemusí správní soudy nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti. Úkolem správních soudů je totiž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.
4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích bezezbytku naplněna.
16. Stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů správních soudů a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu zejména napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud shledává, že tento rozhodoval nestranně, zohlednil veškeré okolnosti souzené věci a dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval sporné otázky tak, že se neodchýlil od své předchozí rozhodovací praxe, na kterou řádně ve svém rozhodnutí odkázal, přičemž nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že měla být v tomto případě předložena souzená věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelé totiž opomíjí tu skutečnost, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 4 Ao 9/2011-191, č. 2970/2014 Sb. NSS, který má být údajně v rozporu s nyní napadeným rozsudkem, se týkal územního rozhodnutí o stavební uzávěře podle stavebního zákona, přičemž podstatou nyní projednávané věci jsou rozhodnutí o ochranném pásmu nemovitých kulturních památek (které se dnes řídí úpravou v zákoně o státní památkové péči, dříve v zákoně o kulturních památkách), což je již jen z podstaty věci odlišný právní institut.
17. Při posouzení klíčových argumentů Nejvyššího správního soudu (jak jsou shrnuty v bodech 6 až 8 tohoto usnesení) pak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723]. Stěžovatelé, jak již bylo uvedeno výše, ve své podstatě pouze polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Ústavní soud musí závěrem konstatovat, že umožnění přezkumu rozhodnutí o ochranných pásmech, která jsou bezmála 25 a 50 let stará, tedy zpochybňovat postup správních orgánů a jejich rozhodnutí po 25 a 50 letech, která byla vydána podle tehdy platných předpisů, by znamenalo zásadní narušení právní jistoty a celé řady dalších subjektů, které nejsou nikterak zainteresovány na tomto soudním řízení, navíc při zohlednění faktu, že je dán nepopiratelný veřejný zájem na zachování dvou významných kulturních památek a jejich okolí.
18. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Stěžovatelé podali též návrh na prohlášení protiústavnosti již zrušeného ustanovení § 34 odst. 1 věta druhá zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí o ochranném pásmu. Z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)], neboť ten s ohledem na svou akcesorickou povahu sdílí osud samotné ústavní stížnosti.
20. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu