Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Trnky, zastoupeného advokátkou Mgr. Zuzanou Selementovou, LL.M., sídlem Rašínovo nábřeží 2000/78, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2022 č. j. 72 Co 321/2021-138, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Vlasty Štamfestové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo rozhodnuto (toliko) o náhradě nákladů řízení, a to tak, že městský soud přiznal procesně úspěšné vedlejší účastnici plnou náhradu nákladů řízení. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení v tomto sporu, když II. výrok jeho předchozího rozsudku ze dne 24. 11. 2011 č. j. 72 Co 321/2021-122 (dále jen "první rozhodnutí městského soudu") byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 72/22 (viz dále). Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 4. 2021 č. j. 7 C 64/2012-106 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 300 000 Kč (I. výrok), zamítl žalobu stěžovatele co do zaplacení částky 100 000 Kč (II. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 25 300 Kč (III. výrok). Městský soud pak svým prvním rozhodnutím změnil shora uvedený rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu na zaplacení částky 300 000 Kč zamítl jako nedůvodnou (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Uvedl, že byť byla vedlejší účastnice v řízení procesně úspěšná, shledal důvody zvláštního zřetele hodné jí nepřiznat náhradu nákladů řízení, resp. uplatnit tzv. moderační pravomoc soudu podle § 150 ve spojení s § 224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Naplnění "důvodů zvláštního zřetele hodných" shledal v "okolnostech případu", a v tom, že vedlejší účastnice neuvedla dluhy vůči stěžovateli v seznamu závazků přiloženém k návrhu na povolení oddlužení a "svým souhlasným stanoviskem vyjadřujícím ochotu k pokračování v nalézacím řízení a k případné úhradě dluhů po skončení insolvenčního řízení přiměla žalobce k upuštění od návrhu na zrušení schválení jejího oddlužení" (bod 14 odůvodnění prvního rozhodnutí městského soudu).
3. Proti II. výroku prvního rozhodnutí městského soudu podala vedlejší účastnice ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 72/22 zrušil napadený nákladový výrok. Dospěl přitom k závěru, že "městský soud nerozhodl o použití § 150 o. s. ř. v souladu s požadavky řádného (spravedlivého) procesu" (bod 26 odůvodnění nálezu), když přistoupil k nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně, tedy k postupu, který by měl být v civilním sporném řízení výjimečný, bez vytvoření procesního prostoru pro vedlejší účastnici (žalovanou) se k použití § 150 o. s. ř. vyjádřit, a bez tomu odpovídajícího řádného odůvodnění.
4. Napadeným usnesením městský soud opakovaně rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to tak, že procesně úspěšné vedlejší účastnici přiznává plnou náhradu nákladů řízení ve výši 37 026 Kč za řízení před obvodním soudem a 38 716 Kč za řízení před městským soudem. Uvedl přitom, že "v intencích závěrů Ústavního soudu znovu zvážil rozhodná hlediska a dospěl k závěru, že je namístě o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle obecných zásad". Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odkázal na zásadu plného úspěchu v řízení, resp. na použití § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. Odůvodnění dále obsahuje určení tarifní hodnoty a výčet jednotlivých úkonů právní služby, za které se procesně úspěšné vedlejší účastnici přiznává náhrada nákladů řízení.
5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá porušení svých výše uvedených základních práv. Uvádí, že napadené usnesení "pomíjí dosavadní průběh řízení, kdy již bylo o nákladech rozhodnuto zcela opačným způsobem na základě stejných skutečností. Městský soud... se nezabývá svou předchozí argumentací, ani neposkytuje odůvodnění nové, z něhož by byla změna právního názoru patrná". Poukazuje na to, že "pokud by se vedlejší účastnice chovala v souladu se zákonem a dostála svým smluvně přejatým i zákonným povinnostem, stěžovatel by řízení ve věci půjček vůbec nemusel zahajovat a žádné náklady by ani jednomu z účastníků řízení nevznikly". Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí městského soudu je "zcela překvapivé" a "nepředvídatelné" a zasahuje do jeho legitimního očekávání, což jej činí rozporným s § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.").
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti usnesení městského soudu nebylo dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
7. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší - s výjimkou extrémních excesů - zasahovat do rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
8. K náhradám nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Náhrada nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní roviny toliko při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolného výkladu zákonných ustanovení, absence odůvodnění nebo v případě zjevného rozporu s principy spravedlnosti. Jakkoliv lze odůvodnění nyní napadeného usnesení označit za značně "minimalistické", Ústavní soud neshledal žádné okolnosti, které by svědčily o mimořádném kontextu stěžovatelovy situace a nutnosti kasačního zásahu.
9. Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, že městský soud si byl ve vazbě na zrušující nález sp. zn. I. ÚS 72/22 a v něm uvedenou judikaturu již vědom toho, že nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně plně úspěšné straně civilního sporného řízení odkazem na § 150 o. s. ř., je výjimečným postupem, ke kterému lze přistoupit pouze v případě řádného naplnění důvodů uvedených v § 150 o. s. ř. (ty byly blíže rozvedeny v soudní judikatuře), a po uvědomění účastníků (procesních stran) o úmyslu využít tzv. moderačního oprávnění soudu.
10. Městský soud patrně seznal, že v prvním rozhodnutí vymezené důvody pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné vedlejší účastnici nemusejí ve světle soudní judikatury obstát a po "opětovném zvážení rozhodných hledisek" dospěl k závěru, že při rozhodování o nákladech řízení bude postupovat podle obecného § 142 odst. 1 o. s. ř. Jakkoliv lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že tento závěr mohl městský soud blíže rozvést, z ústavněprávního hlediska napadené usnesení obstojí.
Stanovuje-li ostatně § 150 o. s. ř., že ve výjimečných a v tomto ustanovení uvedených případech "...nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat", pak obzvláště výraz "nemusí" poskytuje soudu velmi široký prostor pro vlastní uvážení (srov. SVOBODA, K. Civilní řízení v prvním stupni. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 636 a 637). Soud je přitom povinen uvědomit účastníky řízení toliko o úmyslu (výjimečně) použít moderační právo soudu podle § 150 o. s. ř. [nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I.
ÚS 3237/17
(N 21/88 SbNU 285)], nikoliv však o tom, že hodlá postupovat podle obecných pravidel (zásad) plného či částečného úspěchu ve věci.
11. Jakkoliv by po vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu bylo vhodnější, aby městský soud vyzval účastníky řízení k vyjádření se k otázce (ne)naplnění důvodů pro použití moderačního oprávnění soudu (viz bod 27 nálezu sp. zn. I. ÚS 72/22 ), nelze rozhodnutí městského soudu, který po opětovném zvážení věci dospěje bez "interakce" s účastníky k závěru, že výjimečně důvody pro použití § 150 o. s. ř. naplněny nebyly (resp., že nebyly dostatečně "silné"), považovat samo o sobě za neústavní. Odkazuje-li stěžovatel v této souvislosti na § 13 o. z., je třeba podotknout, že ten by byl porušen právě tehdy, kdyby městský soud přistoupil k extenzivnímu výkladu zákonných důvodů pro použití tzv. moderačního oprávnění soudu (a odchýlil se tak od ustálené judikatury), nikoliv v situaci, kdy po zásahu Ústavního soudu rozhodl o náhradě nákladů řízení "opačně" než ve svém prvním rozhodnutí.
12. Ústavní proto soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu