Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o vyloučení soudce v řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 970/07 , takto:
Soudkyně Vlasta Formánková je vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. IV. ÚS 970/07 zdejšího soudu.
Z prohlášení soudkyně Vlasty Formánkové, členky senátu, jemuž byla rozvrhem práce Ústavního soudu přidělena k projednání ústavní stížnost stěžovatele Ing. J. T., zapsaná zde pod sp. zn. IV. ÚS 970/07 , se podává, že v období roků 1999 až 2000 působila jakožto soudce v řízení jmenovaného stěžovatele u Okresního soudu Plzeň-město (sp. zn. 31 C 149/98), v němž posléze vydaná rozhodnutí jsou napadena touto ústavní stížností.
Podle § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Tyto podmínky pro vyloučení jmenované soudkyně jsou zde zjevně splněny, v důsledku čehož jejímu podání ve smyslu § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozvrhem práce Ústavního soudu určený (jiný) senát (III. ÚS) vyhověl.
Vedlejší účastník užíval po dobu několika let nebytové prostory v nemovitosti, náležející stěžovateli, přičemž tak činil na základě neplatné nájemní smlouvy, kterou s ním uzavřel právní předchůdce stěžovatele. Předmětná částka činila rozdíl mezi nájemným placeným dle smlouvy a nájemným v místě a čase obvyklým. Stěžejní otázkou pro posouzení důvodnosti stěžovatelem uplatněného nároku byla otázka platnosti nájemní smlouvy. Nejvyšší soud v rámci řízení o žalobě na vyklizení předmětných nebytových prostor mezi týmiž účastníky rozsudkem ze dne 30.
4. 1997 č. j. III Odon 29/96-67 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 6. 12. 1995 č. j. 15 Co 701/95-55, přičemž vyslovil závazný právní názor, že uvedená nájemní smlouva je absolutně neplatná. V rozhodnutích, která stěžovatel napadl svou ústavní stížností, však dospěly obecné soudy k překvapivému závěru, že nájemní smlouva je platná, a to přesto, že od vydání citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nevyšly najevo žádné nové skutečnosti. Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť předpokládal, že tento soud potvrdí svůj dříve vyslovený právní názor.
Nejvyšší soud se ovšem k platnosti nájemní smlouvy vůbec nevyjádřil a toliko poukázal na skutečnost, že napadená rozhodnutí jsou opřena o dva právní názory, přičemž stěžovatel zpochybnil pouze jeden z nich. Okresní i krajský soud přitom zcela jednoznačně vycházely při zamítnutí žaloby z právního názoru, že předmětná smlouva je platná. Oba soudy sice v odůvodnění svých rozhodnutí vyslovily alternativní závěr, že i v případě, že by byla nájemní smlouva shledána platnou, by byl stěžovatelem uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy, případně i se zákonem, nicméně po stěžovateli nemohlo být požadováno, aby z tohoto alternativního názoru vycházel při formulaci svého dovolání.
Situace, kdy soud odepře nárok z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že smlouva je platná, se zásadně liší od situace, kdy je právní úkon shledán neplatným a žalobě není vyhověno pro rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy. Z hlediska právní jistoty je nezbytné, aby byly právní závěry, o něž je rozhodnutí opřeno, jednoznačné; oba výše uvedené závěry současně aplikovat nelze. Stěžovatel proto v dovolání napadl pouze ten závěr, který byl obecnými soudy skutečně aplikován, tzn. závěr, že nájemní smlouva je platná.
Přestože Nejvyšší soud v minulosti označil předmětnou nájemní smlouvu za neplatnou, rozsudkem ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382 v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí dovolání stěžovatele odmítl a porušil tak, jakož i v předchozím průběhu řízení okresní a krajský soud, jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nad rámec výše uvedeného pak stěžovatel podotkl, že závěr obecných soudů o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy nebyl dostatečně odůvodněn a dále, že se obecné soudy v této souvislosti vůbec nezabývaly jeho tvrzením, že nájemní smlouvu vypověděl a od uplynutí výpovědní doby do vyklizení nemovitosti mu tedy náleželo obvyklé nájemné.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jednotlivá rozhodnutí v napadených částech zrušil.
byla v souladu s ustanovením § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu z projednávání a rozhodování věci vyloučena soudkyně Vlasta Formánková, neboť v letech 1999 až 2000 působila v řízení, z nějž posléze vzešla napadená rozhodnutí, jako předsedkyně senátu okresního soudu. Věc byla posléze rozhodnutím předsedy Ústavního soudu přidělena soudkyni Michaele Židlické jako soudkyni zpravodajce.
III. Ústavní stížnost byla podána včas a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 31 C 149/1998 a vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel blíže nerozvedl, v čem mělo spočívat porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovateli bylo umožněno uplatnit jeho tvrzení v řízení před nalézacím a odvolacím soudem v rozsahu, který považoval za potřebný.
Oprávněnost nároku, který uplatnil vzájemnou žalobou, byla obecnými soudy zkoumána a závěry, k nimž tyto soudy dospěly, byly řádně zdůvodněny. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž Nejvyšší soud je povinen vždy v prvé řadě zkoumat jeho přípustnost. Je přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Již v usnesení ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003 Nejvyšší soud dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Od tohoto právního názoru neměl Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Skutečnost, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na dvou na sobě nezávislých právních závěrech, je z odůvodnění jeho rozsudku zřejmá. Stejně tak je zřejmá skutečnost, že stěžovatel ve svém dovolání zpochybnil pouze jeden z těchto závěrů, což ostatně sám připustil. Podání ústavní stížnosti lze tedy chápat jako snahu zhojit nedostatečnost podaného dovolání, z konstantní judikatury Ústavního soudu ovšem vyplývá, že úvahu Nejvyššího soudu, zda se jedná o rozhodnutí, mající po právní stránce zásadní význam, není oprávněn přezkoumávat.
Rovněž krajský a okresní soud uvedly, že nepovažují ústavní stížnost za důvodnou, přičemž odkázaly na právní závěry vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutí. Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření přípisem ze dne 1. 11. 2007, v němž opětovně vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na dvou na sobě nezávislých právních závěrech. Dle názoru stěžovatele se jednalo o vyřešení předběžné otázky dvěma diametrálně odlišnými způsoby, přičemž alternativní skutkové zjištění je nepřípustné.
Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o skutkové zjištění, že předmětná smlouva je platná; úvaha o rozporu s dobrými mravy se však vztahuje ke skutkovému zjištění, že smlouva je neplatná. Toto skutkové zjištění však nebylo základem napadených rozhodnutí, stěžovatel proto neměl důvod na ně reagovat v opravných prostředcích. Co se týče hypotetického rozporu s dobrými mravy, v tomto případě se jednalo o typické "překvapivé" rozhodnutí, neboť žádný z účastníků řízení rozpor s dobrými mravy netvrdil, soudy v tomto směru neprovedly žádné dokazování a ani nepoučily účastníky řízení, že by měly v úmyslu ustanovení § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, aplikovat, aby účastníci mohli uplatnit svá tvrzení a předložit v tomto směru důkazy.
IV. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Především je třeba zdůraznit, že tvrzení stěžovatele, že obecné soudy vycházely při posuzování jeho návrhu z alternativních skutkových zjištění, je mylné, neboť závěr o platnosti nájemní smlouvy je závěrem právním, nikoliv skutkovým.
Rozsudky okresního a krajského soudu tedy nebyly založeny na alternativních skutkových zjištěních, nýbrž, jak správně dovodil Nejvyšší soud, na dvou nezávislých právních názorech, z nichž by každý sám o sobě byl důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatele. Nejvyšší soud ve vztahu k přípustnosti dovolání v takových případech odkázal na své usnesení ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení č. 48, svazek 6, ročník 2006, str. 492 a násl.), z nějž mimo jiné vyplývá, že aby bylo dovolání možno shledat přípustným, je třeba zpochybnit oba vyslovené právní názory a nikoliv pouze jeden z nich.
Toto stanovisko bylo odůvodněno tím, že odlišné vyřešení toliko jedné z otázek by samo o sobě nemohlo přivodit rozhodnutí, které by bylo pro odvolatele příznivější, proto by bylo nadbytečné se takovým dovoláním meritorně zabývat. Tomuto právnímu názoru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že okresní a krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly krom hlavního argumentu, že nájemní smlouva je platná, i argument další, nelze považovat za porušení principu právní jistoty.
Naopak, obecné soudy se prostřednictvím obou argumentů důsledně vypořádaly s tvrzením stěžovatele, že předmětná nájemní smlouva je neplatná, a naznačily mu, že toto tvrzení postrádá samo o sobě relevanci, neboť žalobě by nemohlo být vyhověno ani v případě, že by stěžovateli bylo v tomto ohledu přisvědčeno.
Stěžovatel se následně nedokázal s touto argumentací adekvátně vypořádat, když v dalším průběhu řízení zpochybňoval toliko závěr o platnosti nájemní smlouvy, ačkoliv, jak již bylo naznačeno, ani případné vyřešení této otázky v jeho prospěch by nevedlo k jeho úspěchu ve sporu. Jestliže by Nejvyšší soud za těchto okolností závěr okresního a krajského soudu o platnosti nájemní smlouvy přesto přezkoumával, jednalo by se o striktně formální přezkum, který nemohl ovlivnit výsledek řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k napadené části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382 žádné pochybení neshledal. Ústavní soud nepřehlédl, že závěry Nejvyššího soudu, týkající se nemožnosti uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (str. 9 a 10 rozsudku), byly v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ,
I. ÚS 2030/07 a
II. ÚS 2339/07
(dostupné na http://nalus.usoud.cz), tato vada však neměla vliv na tu část rozsudku, která byla ústavní stížností napadena. Co se týče rozsudku okresního soudu ze dne 6. 8. 2003 č. j. 31 C 149/1998-289 a rozsudku krajského soudu ze dne 28. 1. 2004 č. j. 12 Co 627/2003-332, Ústavní soud zvažoval, zda byla ve vztahu k nim zachována lhůta k podání ústavní stížnosti, neboť dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se tak stane pouze tehdy, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Ústavní soud v této souvislosti zohlednil, že stěžovatel podal své dovolání proti rozsudku krajského soudu v době před přijetím usnesení ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, v němž Nejvyšší soud poprvé vymezil podmínky přípustnosti dovolání za situace, kdy je napadené rozhodnutí založeno na dvou nezávislých právních názorech, a z tohoto důvodu považoval lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského a okresního soudu za zachovanou. Nicméně ani ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Jednotlivé dílčí závěry, tzn. jak závěr o platnosti nájemní smlouvy, tak závěr o případném rozporu s dobrými mravy, byly srozumitelně a logicky odůvodněny, Ústavní soud proto neměl důvod tyto z pozice orgánu ochrany ústavnosti jakkoliv přehodnocovat. Nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 74/02 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.), což však nebyl případ napadených rozhodnutí. Nutno v této souvislosti poukázat na skutečnost, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997 č. j. III Odon 29/96-67, na nějž se stěžovatel odvolával co do otázky platnosti nájemní smlouvy, obecné soudy v projednávané věci nezavazoval, nelze proto v souvislosti s tím, že obecné soudy dospěly k odlišným závěrům hovořit o porušení práva na spravedlivý proces.
Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že se co do argumentace rozporem s dobrými mravy jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí. Případný rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy byl konstatován již v odůvodnění rozsudku okresního soudu a stěžovatel tedy mohl jak v odvolacím, tak i v dovolacím řízení na tuto skutečnost reagovat. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. září 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu