Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené JUDr. Janou Bärovou, advokátkou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2024 č. j. 5 To 70/2024-108598 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2024 č. j. 48 T 7/2020-108554, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a obchodní společnosti B, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo výrokem I stěžovatelce jako zúčastněné osobě podle § 102 ve spojení s § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uloženo ochranné opatření v podobě zabrání náhradní hodnoty, konkrétně v rozhodnutí specifikované nemovité věci. Výrokem II téhož usnesení bylo uloženo ochranné opatření v podobě zabrání náhradní hodnoty vedlejší účastnici. V odůvodnění usnesení městský soud mimo jiné uvedl, že stěžovatelka byla jednou z obchodních společností, jejichž prostřednictvím byly podávány žádosti o příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Takto byla České republice způsobena škoda přesahující 580 mil. Kč, přičemž stěžovatelka působila ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
3. Ke stížnosti stěžovatelky i třetí vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením stížnosti podané podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl jako nedůvodné. Podle vrchního soudu městský soud postupoval zcela v souladu s § 102 ve spojení s § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku při rozhodnutí o zabrání náhradní hodnoty obou zúčastněných osob (tedy i stěžovatelky). Stěžovatelka byla jednou ze společností zařazených do holdingu, jejichž prostřednictvím byly podávány žádosti o příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením obsahující nepravdivé údaje.
Na základě žádostí získané prostředky byly stěžovatelce vypláceny neoprávněně, a proto představují bezprostřední výnos z trestné činnosti, který byl postupně spotřebován podle pokynů osob zastávajících funkci statutárních orgánů, proti nimž bylo také vedeno trestní řízení. Stěžovatelka přitom jednoznačně fungovala jako příjemce výnosu z trestné činnosti v rámci organizované zločinecké skupiny. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že holding, jehož byla stěžovatelka součástí, žádosti o příspěvky nepodával, na jeho účet byly předmětné finanční prostředky jen převáděny.
Finanční prostředky nebylo možné v průběhu přípravného řízení zajistit, neboť byly spotřebovány, a proto bylo přistoupeno k zajištění náhradní hodnoty - nemovitého majetku. Neobstojí ani argument, že stěžovatelka jako jedna ze zúčastněných osob nabývala uvedené finanční prostředky v dobré víře, když byla ovládána v době rozhodování vrchního soudu již odsouzenými osobami, kterým byla podstata jimi páchané trestné činnosti evidentně srozumitelná. Pokud jde o přiměřenost hodnoty zabrané nemovité věci a škodou, která byla trestnou činností způsobena, vyšel vrchní soud mimo jiné z účetní závěrky stěžovatelky, v níž je předmětný nemovitý majetek ohodnocen.
Poškozené České republice byla v daném případě způsobena škoda přesahující 580 mil. Kč., a proto není zabrání nemovité věci z majetku stěžovatelky nepřiměřené.
4. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že v dané věci byly splněny podmínky, aby jí nemovitý majetek byl zabrán jako náhradní hodnota. V řízení nebylo zjišťováno, zda žádosti o příspěvky, za nimiž stěžovatelka stojí, byly skutečně v rozporu se zákonem. Pokud stěžovatelka vůbec tyto žádosti sama podávala, získala majetkovou hodnotu nanejvýš do částky 5 590 618 Kč a získané prostředky skutečně využila na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Přitom ale hodnota nemovitého majetku je několikanásobně větší. Takovým postupem bylo extenzivně zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví, když v napadených rozhodnutích není řádně vysvětlena vazba mezi údajně páchanou trestnou činností a majetkem stěžovatelky, nehledě na to, že hodnota představující stěžovatelce zabraný majetek je nepřiměřená. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje například na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1849/17 (N 97/89 SbNU 457). Zdůrazňuje nutnost prokázání vazby mezi uvedeným majetkem a údajně páchanou trestnou činností, jakož i nutnost dodržovat přiměřený vztah mezi eventuálně způsobenou škodou a hodnotou zabraného majetku - za tím účelem si obecné soudy měly nechat zpracovat znalecký posudek.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
7. Žádná z námitek stěžovatelky neobstojí. V napadených rozhodnutích je podrobně popsána vazba stěžovatelky na organizovanou skupinu, v rámci níž byla trestná činnost páchána. Stěžovatelka působila jako součást dlouhodobě fungující precizně organizované stabilní skupiny, v níž měla svou roli, kterou podle pokynů vykonávala. Přes ni do skupiny plynuly příspěvky neoprávněně vyplacené na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že rozsah zapojení stěžovatelky do páchané trestné činnosti se neodvíjí striktně jen od toho, kolik ona sama podala žádostí o příspěvek od Úřadu práce České republiky, ale je naopak posuzován vzhledem k tomu, kolik prostředků se přes stěžovatelku do holdingu dostalo. Argument stěžovatelky, že ona sama žádala o příspěvky v rozsahu maximálně do částky 5 590 618 Kč, proto nemůže obstát.
8. Obecné soudy rovněž neměly pochybnost o původu stěžovatelkou do holdingu získaných finančních prostředků. Neobstojí proto blanketní odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 1849/17
. Obecné soudy nepochybily ani v tom, že k určení hodnoty nemovitého zabaveného majetku nenechaly vypracovat znalecký posudek. Vycházely z jasných údajů uvedených stěžovatelkou ve sbírce listin obchodního rejstříku. Stěžovatelka ostatně ani sama svou argumentaci neformuluje tak, že by jí uváděná hodnota majetku byla nesprávná nebo pro účely řízení nepoužitelná.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu