Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky XRC Czech, s. r. o., sídlem Terronská 947, Praha 6, zastoupená JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem se sídlem Novomlýnská 1238/3, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2025 č. j. 36 Co 59/2025-87, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. prosince 2024 č. j. 6 Nc 5002/2024-28, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení a Mgr. Martina Mrzeny a Mgr. Moniky Mrzenové, DiS., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka namítá, že soudy vydaly předběžné opatření bez zákonného podkladu. Porušily tak její právo vlastnit majetek. Předběžné opatření k ochraně věřitele pro vymožení dluhu podle ní nemá zákonný podklad v situaci, kdy má věřitel k dispozici hmotněprávní institut k zajištění této ochrany.
2. Stěžovatelka je obchodní společnost, které obecné soudy předběžným opatřením zakázaly nakládat (vyjma pronájmu) s konkrétním nemovitým majetkem (napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ve spojení s napadeným usnesením Městského soudu v Praze). Obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastníci osvědčili existenci pohledávky z titulu uplatněných vad nemovitosti, kterou nabyli od stěžovatelky. Zároveň osvědčili, že se stěžovatelka zbavuje svého majetku. To ohrožuje výkon budoucího rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu obvodní soud za zákonných podmínek nařídil předběžné opatření spočívající v zákazu dispozice s konkrétně vymezeným nemovitým majetkem.
3. Stěžovatelka vůči napadenému usnesení obvodního soudu podala odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že ze zákazu dispozice s majetkem vyňal právní jednání zatěžující nemovité věci nájemním právem. Ve zbytku usnesení potvrdil.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá neexistenci zákonného podkladu pro vydání předběžného opatření. Tvrdí, že vedlejší účastníci na ochranu svých práv mohli využít hmotněprávního institutu relativní neúčinnosti právního jednání. Existence hmotněprávního institutu vylučuje pro svou specialitu aplikaci procesního institutu předběžného opatření. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval porušení jejího práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a zásadu legality (čl. 2 odst. 3 Listiny).
5. Ústavní stížnost je přípustná. Byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena a před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V projednávané věci je předmětem přezkumu rozhodnutí soudu o návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001
sp. zn. IV. ÚS 189/01
) zastává názor, že zásadně nezasahuje do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu.
8. Zároveň však Ústavní soud vyslovil, že i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu, byť toliko v tzv. omezeném testu ústavnosti (viz např. nález ze dne 8. 8. 2013
sp. zn. III. ÚS 52/13
). Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) - srov. k tomu např. nález ze dne 10. 11. 1999
sp. zn. II. ÚS 221/98
či ze dne 19. 7. 2022
sp. zn. I. ÚS 3150/21
. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad řádně vedeného soudního řízení (viz např. bod 13 nálezu ze dne 11. 8. 2020
sp. zn. III. ÚS 1121/20
).
9. V rámci mezí tohoto přezkumu Ústavní soud neshledal žádný takový důvod, který by jeho zásah opodstatňoval. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nařídily předběžné opatření bez zákonného podkladu. Domnívá se, že mezi procesním opatřením zakazujícím dispozici s nemovitým majetkem a hmotněprávním institutem relativní neúčinnosti jednání existuje vztah subsidiarity. V situaci, kdy mohli vedlejší účastníci využít na ochranu svého práva institut relativní neúčinnosti, nelze aplikovat procesní institut předběžného opatření. Městský soud v bodu 9 napadeného usnesení vysvětlil, že tato námitka není opodstatněná. Institut předběžného opatření a odpůrčí žaloba namítající relativní neúčinnost právního jednání mají odlišné funkce a jsou na sobě nezávislé. Zatímco předběžné opatření má funkci preventivní (má zajistit, by případný výkon rozhodnutí byl úspěšný), odpůrčí žaloba má funkci nápravnou a kompenzační (má zajistit majetek třetí osoby, který už dlužník nemá, přičemž nemá ani jiný majetek). Pokud navrhovatelé (vedlejší účastníci) využili možnost prevence, nelze jim při splnění všech zákonných podmínek předběžného opatření tuto ochranu odepřít. Na této argumentaci neshledal Ústavní soud nic neústavního.
10. Ústavní soud dále neshledal žádné porušení zásad řádně vedeného soudního řízení, natož pak flagrantní porušení. Odůvodnění napadených rozhodnutí působí konzistentně a ani v nich nelze spatřovat projevy svévole. Podle Ústavního soudu obecné soudy vyvodily na první pohled rozumná a logická zjištění, která lze v rámci standardu potřebného pro rozhodování o předběžném opatření považovat za dostatečná. Rozhodnutí o nařízení předběžného opatření má tudíž zákonný podklad, bylo vydáno příslušnými orgány a není projevem svévole nebo důsledkem flagrantního porušení zásad soudního řízení.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. K žádosti stěžovatelky o přiznání práva na náhradu nákladů řízení (zjevně podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.
13. Z uvedeného plyne, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu v návaznosti na výsledek řízení. To stěžovatelku již samo o sobě z přiznání náhrady nákladů řízení vylučuje, neboť její stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Navíc, i pokud by stěžovatelka v řízení uspěla, náhrada nákladů se přiznává jen tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. Takové výjimečné okolnosti stěžovatelka ani netvrdila, a neidentifikoval je ani sám Ústavní soud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu