Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky D. Š., zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou v Plzni, nám. Republiky 28, pasáž Slavie, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 143/2007-187 ze dne 6.února 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 16 Cad 59/2006-146 ze dne 2. října 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na ochranu lidské důstojnosti, práva na zabezpečení v nezaměstnanosti, práva na zabezpečení při nezpůsobilosti k práci a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že podkladem jejich rozhodování jsou posudky orgánů sociálního zabezpečení, které podle jejího názoru mají zájem na výsledku soudního sporu. V takovém případě pak není pro rozhodování soudů o stupni invalidity dán objektivní podklad. Stěžovatelka proto trvala na předložení nezávislého posudku, což soudy vůbec nevzaly v úvahu. Namítá rovněž, že obecné soudy nezohlednily stěžovatelkou předložené znalecké posudky. Tímto postupem porušily její právo na spravedlivý proces. Tím, že ve sporu, jehož účastníkem je Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), rozhodovaly soudy na základě posudků, které zpracovaly posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, jež je nadřízeným orgánem ČSSZ, byla porušena též rovnost stran v soudním řízení.
Podle názoru stěžovatelky žádná z posudkových komisí nepostupovala podle ustanovení § 39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), protože z dostupné zdravotní dokumentace je zřejmé, že pokles její schopnosti soustavné výdělečné činnosti je zcela jednoznačně vyšší než 66 %. Vzhledem ke svým problémům není schopna vykonávat žádné práce, a to ani v kratší pracovní době. Její postižení je dlouhodobé, trvale ovlivňující schopnost soustavné výdělečné činnosti.
Stěžovatelka dále namítala, že posudkové komise chybně posoudily její zdravotní stav a hodnotily její zdravotní potíže podle nesprávného ustanovení přílohy k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Posudkové komise nedodržely obecné posudkové zásady, které jsou v úvodu citované vyhlášky stanoveny. Namítala rovněž vadné obsazení posudkových komisí a neetický postup zejména posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, regionálního pracoviště Praha.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
sp. zn. II. ÚS 92/95 ze dne 1. listopadu 1995, podle nichž sama skutečnost, že posudková komise je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí, není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů. Vyjádřil se i ke skutečnosti, že nebyl ustanoven zvláštní znalec k posouzení zdravotního stavu stěžovatelky. Uvedl v souladu s judikaturou, že nevzbuzuje-li obsah podaného posudku posudkové komise pochybnosti o své úplnosti a správnosti, není odůvodněn požadavek na doplnění dokazování ustanovením znalce podle § 127 odst. 1 o. s. ř. za použití § 64 s. ř. s. Zdůraznil, že v předmětné věci byly zpracovány opakovaně posudky několika posudkovými komisemi, které dospěly vždy ke stejným závěrům. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta.
K ústavní stížnosti podal vyjádření i Krajský soud v Plzni. Uvedl, že zdravotní stav stěžovatelky byl opakovaně posuzován třemi posudkovými orgány, a to Okresní správou sociálního zabezpečení Plzeň-město, dále posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí se sídlem v Plzni a posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí se sídlem v Praze. Závěry všech posudků byly shodné; proto vzhledem k tomu, že stupeň invalidity byl postaven najisto, nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby byl vypracován znalecký posudek Institutem pro další vzdělávání lékařů. Podle jeho názoru nejsou námitky stěžovatelky důvodné, neboť jí byla poskytnuta soudní ochrana v dostatečném rozsahu a časovém horizontu. Krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Vyjádření Nejvyššího správního soudu i Krajského soudu v Plzni byla zaslána cestou právní zástupkyně stěžovatelce k případnému vyjádření. Stěžovatelka této možnosti nevyužila.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 143/2007-187 ze dne 6. února 2008 zamítnuta. Ten se v odůvodnění napadeného rozhodnutí postupně zabýval námitkami stěžovatelky. Pokud jde o neprovedení důkazů znaleckými posudky a o tvrzené pochybení posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud vzal v úvahu i stěžovatelkou předložené listiny (znalecké posudky); závěry v nich uvedené byly opakovaně hodnoceny posudkovými komisemi.
Posudkové komise pak rozhodovaly i se znalostí posudků vyžádaných jiným soudem pro jiné řízení a je z nich patrné jiné obsahové zaměření, neboť se vztahují k odškodnění za pracovní úraz a nikoliv k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Zdůraznil, že zdravotní stav stěžovatelky byl posouzen podrobně a opakovaně, přičemž při všech posouzeních dospěly posudkové komise ke stejnému závěru o poklesu její schopnosti k soustavně výdělečné činnosti; proto nemá důvod pochybovat o závěrech v nich obsažených.
K charakteru posudků zpracovaných posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí Nejvyšší správní soud uvedl, že posudek uvedené komise má charakter znaleckého posudku sui generis a jestliže jeho obsah nevzbuzuje pochybnosti o jeho úplnosti a správnosti, není odůvodněn požadavek na doplnění dokazování ustanovením znalce podle § 127 odst. 1 o. s. ř. za použití § 64 s. ř. s.
Jádrem ústavní stížnosti je - v podstatě - nesouhlas stěžovatelky s posouzením jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jako takového, který způsobuje pouze částečnou invaliditu a nikoliv invaliditu plnou. I když stěžovatelka uvedenou námitku adresuje vůči rozhodnutím obecných soudů, jedná se ve skutečnosti o polemiku se závěry obsaženými v posudcích vypracovaných posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí (pracoviště Plzeň a pracoviště Praha) a v posudku Okresní správy sociálního zabezpečení, na jehož základě bylo vydáno zamítavé rozhodnutí ČSSZ.
Ve vztahu k posuzování zdravotního stavu považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit – což ostatně učinil i Krajský soud v Plzni - že v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s. je nezbytné vycházet ze skutkového a právní stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu; jinými slovy, zdravotní stav je nutno hodnotit k době, kdy ČSSZ vydala zamítavé rozhodnutí, jímž určila, že stěžovatelka není plně invalidní. Z toho také vyplývá, že v rámci tohoto posuzování nelze přihlížet k vývoji zdravotního stavu (pozitivnímu nebo negativnímu). Uvedené hledisko je explicitně vyjádřeno i v posudkovém zhodnocení, které zpracovala posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště Plzeň v doplnění svého posudku ze dne 22. 11. 2006 (č.l. 96) tak, že „Vzhledem k tomu, že k výraznému zhoršení subjektivních obtíží a objektivního nálezu došlo až po 9. 8. 2006, tj. až po rozhodnutí ČSSZ, které bylo 22. 5. 2006 – je nutné podat novou žádost o plný invalidní důchod.“
Za tohoto stavu nemůže Ústavní soud přisvědčit námitkám stěžovatelky, které se týkají jí zdůrazňovaných pochybení posudkových komisí. Ze spisu vyplývá, že Krajský soud v Plzni se posouzením jejího zdravotního stavu zabýval podrobně, reagoval na její připomínky a námitky, které vždy postoupil k vyjádření a posouzení příslušnou posudkovou komisí. Aby byl náležitě zhodnocen stupeň stěžovatelčiny invalidity, rozhodl i o zpracování srovnávacího posudku na pracovišti posudkové komise mimo Plzeňský kraj (posudková komise MPSV, pracoviště Praha).
Stěžovatelka v této souvislosti vyslovuje pochybnosti i o objektivitě posudkových komisí, která podle jejího názoru není dána, protože jak ČSSZ, tak i posudkové komise spadají do struktury Ministerstva práce a sociálních věcí a jsou stejně zainteresovány na výsledku sporu. Uvedená otázka – objektivnost posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí – je však již řešena v konstantní rozhodovací praxi, na kterou napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu právem poukázal (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j.
5 Ads 4/2003-35 ze dne 29. května 2003). V této souvislosti lze toliko dodat, že Ústavní soud již dříve neshledal protiústavnost ustanovení § § 4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě jsou posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ustanovovány (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/95 ze dne 1. 11. 1995).
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatelky, že obecné soudy nepřihlédly k jí předloženým znaleckým posudkům. Ze spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že posudkové komise měly tyto znalecké posudky k dispozici a ve svém znaleckém posouzení je reflektovaly. Je však nutno také zdůraznit, což učinil i Nejvyšší správní soud, že uvedené znalecké posudky byly zpracovány pro účely jiného řízení (v němž nebyl posuzován pokles stěžovatelčiny schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu), a to k ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s odškodněním za pracovní úraz.
Za porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces nelze považovat ani to, že obecné soudy neustanovily znalce k dalšímu posouzení jejího zdravotního stavu. Především, z ustanovení s. ř. s. nelze dovodit, že by obecné soudy musely provést každý důkaz navrhovaný účastníkem řízení. Navíc v dané věci - vzhledem k tomu, že závěry posudkových komisí nebyly rozporné a bylo z nich jednoznačně patrno, jaké časové období komise hodnotí - nebylo zapotřebí další znalecké posudky zpracovávat.
Napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení práva stěžovatelky na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se lze práv uvedených mimo jiné i v čl. 30 domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonem, který provádí právo na přiměřené hmotné zabezpečení při dlouhodobé nezpůsobilosti k práci, je zákon o důchodovém pojištění, v jehož intencích bylo o stupni invalidity stěžovatelky rozhodováno.
Pokud stěžovatelka namítala i porušení čl. 26 odst. 3 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí se uvedeného základního sociálního práva nedotýkají, protože toto právo na přiměřené hmotné zajištění souvisí s otázkou zaměstnanosti a nikoliv s otázkou nezpůsobilosti k práci z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Jen na okraj Ústavní soud připomíná, že soudy přezkoumávané zamítavé rozhodnutí ČSSZ, že stěžovatelka není plně invalidní, nebrání tomu, aby v souvislosti s nepříznivým vývojem svého zdravotního stavu znovu požádala o přiznání plného invalidního důchodu. Při nové žádosti by se její zdravotní stav totiž musel posuzovat nově k datu nového rozhodování.
Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry, jež z nich soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2008
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu