Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Janzy, zastoupeného Mgr. Karolínou Novou, advokátkou se sídlem Biskupský dvůr 2, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 214/2023-219 ze dne 10. 1. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Martina Janzy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel, vedlejší účastník (bratr) a jejich matka uzavřeli dne 26. 11.2018 smlouvu nazvanou jako "rodinná dohoda". V ní bylo dohodnuto mj., že stěžovatel přenechá bratrovi svůj podíl ve výši 1/3 hodnoty bytu ve vlastnictví matky a ten mu za to vyplatí částku 1 300 000 Kč. Bratr se stěžovateli zavázal vyplatit dluh ve splátkách. Z nich však nakonec nezaplatil splátky v celkové výši 225 000 Kč, kterých se proto stěžovatel domáhal žalobou. V průběhu soudního řízení uhradil bratr stěžovateli částku 212 500 Kč, a v jejím rozsahu tedy řízení bylo zastaveno. Řízení pak pokračovalo pouze co do zbývající částky 12 500 Kč.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Okresní soud došel k závěru, že smlouva označena jako "rodinná dohoda" nebyla vůbec uzavřena. Stalo se tak z důvodů, které pro posouzení této ústavní stížnosti, jak bude dále uvedeno, nejsou relevantní, a proto Ústavní soud nepovažuje za účelné je podrobněji shrnovat; stěžovateli jsou tyto důvody ostatně známy. Okresní soud také stěžovateli uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč. Krajský soud v Praze pak rozsudkem napadeným touto ústavní stížností potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil stěžovateli povinnost náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 6 970 Kč.
3. Stěžovatel brojí (výhradně) proti rozsudku krajského soudu včasnou a přípustnou ústavní stížností s tvrzením, že došlo k porušení jeho práv plynoucích z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel zejména namítá, že postup soudu v hodnocení uzavření dohody byl přepjatě formalistický. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů a uvádí, že se soudy nevypořádaly s komplexitou situace a nevzaly v potaz konkrétní poměry v rodině. Stěžovatel dále nesouhlasí s výrokem o nákladech řízení; má za to, že soud rozhodl mimo rámec platného práva.
5. Ústavní soud připomíná, že není součásti soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu přezkum rozhodnutí těchto soudů. Úlohou Ústavního soudu není dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nemůže vystupovat jako další instance. Ústavní soud je oprávněn zasahovat pouze, pokud bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do ústavně zaručených práv jednotlivce.
6. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutí o zaplacení částky 12 500 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud (usnesení sp. zn. II. ÚS 962/24 ). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález ze dne sp. zn. III. ÚS 3725/13 ).
7. Žádné takové důvody stěžovatel netvrdí a Ústavní soud je neshledal. Stěžovatel neuvádí, že by napadeným rozhodnutím byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Ve své ústavní stížnosti totiž stěžovatel primárně vytýká nesprávné právní posouzení věci, když jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně uzavřely, že nedošlo k platnému uzavření tzv. "rodinné dohody". Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal nic, co by bylo způsobilé relevanci případu povýšit do roviny ústavněprávní.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu