Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Z. P. a 2) P. Z., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 6. 2015, č.j. 6 T 31/2015-214, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č.j. 13 To 393/2015-256, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, č.j. 6 Tdo 1571/2015-33, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
O odvoláních obou stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2015, č.j. 13 To 393/2015-256, tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Usnesením ze dne 28. 1. 2016, č.j. 6 Tdo 1571/2015-33, Nejvyšší soud odmítl dovolání obou stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatelé se domnívají, že ze strany obecných soudů došlo k nesprávné reprodukci provedených důkazů a k ústavně nesouladnému hodnocení důkazů, a to konkrétně při hodnocení znaleckého posudku, výpovědí stěžovatelů a závěrů z místního šetření. Informace z hodnocených důkazů byly podle stěžovatelů v procesu jejich hodnocení zcela zásadně deformovány. Podle názoru stěžovatelů se v daném případě jedná o extrémní nesoulad, neboť skutková zjištění postrádají spojitost s důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, přičemž tento nesoulad jako takový svou podstatou nabývá ústavní intenzity, neboť představuje porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.
Dle přesvědčení stěžovatelů nelze v žádném případě bez důvodných pochybností uzavřít skutkový stav tak, jak to učinily obecné soudy. V této souvislosti stěžovatelé upozorňují, že je na orgánech činných v trestním řízení, aby nade všechnu rozumnou pochybnost prokázaly vinu obžalovaných, což se v tomto případě nestalo a obecné soudy se tak dopustily také porušení zásady in dubio pro reo.
Nejvyšší soud pak stěžovatelům podle jejich mínění taktéž odepřel spravedlnost, a to když odmítl jejich dovolání, ačkoli s ohledem na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními existovaly důvody pro jeho věcné posouzení.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným – viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Snahou stěžovatelů je především zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v daném směru relevantní, v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost tak byla posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že námitkám stěžovatelů není možno přisvědčit, když v napadených rozhodnutích nemají oporu. Ústavní soud totiž přesvědčení stěžovatelů o nedostatcích v provedeném dokazování a v následném hodnocení důkazů obecnými soudy nesdílí.
K závěru o vině stěžovatelů dospěl okresní soud na základě řady důkazů. Vycházel především z výpovědí obou stěžovatelů, svědecké výpovědi R. P. a dále z listinných důkazů, zejména ze znaleckých posudků z oboru dopravy a dalších listinných důkazů vztahujících se k řízení vedenému pod sp. zn. 26 T 64/2014 (např. z protokolu o hlavním líčení, ze smluv o pojištění jednotlivých vozidel, dokumentace související s předmětnými vozidly a k nim nahlášeným pojistným událostem, záznamů o nahlášení nehod a také z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 26 T 64/2014, kterým byl obžalovaný R. P. v souvislosti s dopravními nehodami uvedenými shora uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu).
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že okresní soud tyto důkazy nejen přehledně rekapituloval, ale také řádně hodnotil, a to jak jednotlivě, tak vzájemných souvislostech. Zabýval se také obhajobou stěžovatelů, přičemž dospěl k závěru, že ta byla provedenými důkazy, zejména tedy znaleckými posudky, spolehlivě vyvrácena, což taktéž blíže odůvodnil, stejně jako dostatečně odůvodnil také i své úvahy o vině stěžovatelů.
Důležité je, že výpovědi stěžovatelů měly zásadní vliv na posouzení věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 64/2014, jelikož potvrzovaly obhajobu obžalovaného R. P. v dané věci v tom smyslu, že předmětné dopravní nehody, které byly následně nahlášeny na pojišťovně, se skutečně staly. Existence těchto dopravních nehod a jejich samotný průběh, tak jak jej popsali stěžovatelé, však byla jednoznačně vyvrácena znaleckými posudky z oboru dopravy (podrobně viz s. 5-8 rozsudku okresního soudu).
Výpovědi stěžovatelů přitom vyhodnotil soud jako nevěrohodné již ve věci sp. zn. 26 T 64/2014. Dle názoru okresního soudu bylo možné závěr o nepravdivosti výpovědí stěžovatelů bezpochyby a s jistotou učinit na základě provedeného dokazování. Výpovědi stěžovatelů při předmětném hlavním líčení ve věci sp. zn. 26 T 64/2014 přitom dle soudu nebylo možné považovat za pouhý omyl či nepodstatnou nepřesnost, když byly znalcem přímo a jednoznačně vyvráceny, a to ve svých podstatných bodech. Znalec uzavřel, že popisovaný průběh dopravních nehod není z technického hlediska přijatelný a vzniklá poškození popisovanému nehodovému ději neodpovídají, a to svým charakterem, energicky i rozměrově.
Soud přitom zohlednil také to, že stěžovatelé předmětné události opakovaně popisovali jen v několika málo základních bodech a na podrobnosti dopravních nehod si nepamatovali, přičemž soud vyhodnotil jako značně nepravděpodobné, že by se jako řidiči (navíc jako řidiči z povolání – pozn. Ústavní soud), kteří zavinili dopravní nehodu, nezajímali o podrobnosti, neprohlíželi si poškozená vozidla a nedokázali si vybavit, jak přesně k dopravním nehodám došlo a jaká konkrétní poškození při dopravních nehodách vznikla, zvláště když měli dle svých vyjádření dostatek času, než na místo údajných dopravních nehod přijel obžalovaný R. P., který za zaměstnance následky nehod v rámci firmy řešil.
Krajský soud v Praze následně uzavřel, že skutkové závěry, ke kterým okresní soud dospěl, mají v provedeném dokazování plnou oporu a nevzbuzují žádných pochyb, byť s tím stěžovatelé nesouhlasí. V podrobnostech přitom odkázal na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého odmítavého usnesení uvedl, že přes výhrady stěžovatelů, kteří své dovolání koncipovali tak, aby vytvořili obraz rozporů či nedostatků v důkazech a následně nelogického hodnocení ze strany soudů nižších stupňů, je možno v konfrontaci s obsahem rozhodnutí konstatovat, že z jejich odůvodnění je zřejmé, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a potažmo i právními závěry, je zjevná.
Podle přesvědčení Ústavního soudu se soudy pečlivě zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, patřičně se věnovaly také obhajobě a námitkám stěžovatelů a svá rozhodnutí opřely o přesvědčivou, srozumitelnou a zcela adekvátní argumentaci. Učinily tak přitom způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout, což je patrné již na základě výše naznačené stručné rekapitulace. Na základě uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy se žádného pochybení, které by bylo z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní, nedopustily.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovateli tvrzenému porušení práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2016
Tomáš Lichovník v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu