Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem U Rajské zahrady 1912/3, 130 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1452/2015-23 ze dne 16. 12. 2015, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 283/2015-233 ze dne 22. 7. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 26 T 15/2015-205 ze dne 21. 4. 2015 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 163a odst. 1 písm. c) trestního řádu, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku (dále též "tr.
zákoník"), kterého se podle skutkové věty výroku o vině citovaného rozsudku dopustila tím, že dostatečně nevěnovala pozornost svému volně se pohybujícímu nezletilému synovi, ačkoliv jí tato povinnost vyplývala z ustanovení § 858 občanského zákoníku, v důsledku čehož spadl do venkovního bazénu a tonutím utrpěl hypoxickou encefalopatii s trvalými následky. Za toto jednání soud u stěžovatelky dle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že si je nyní vědoma, že celou situaci vyhodnotila chybně, své rozhodnutí si každý den vyčítá a bude si jej vyčítat do konce života.
Přesto si dovoluje tvrdit, že takto tragické následky svého jednání nemohla reálně předvídat. Je upřímně přesvědčena, že by její jednání nemělo být považováno za závažnou a společensky nebezpečnou trestnou činnost, naopak se s ohledem na výše uvedené skutečnosti jednalo toliko o jednorázové a krátkodobé pochybení jinak zcela vzorné matky, které bohužel má nedozírné tragické následky. Podle ustálené judikatury náležitým dohledem není možno dle mínění stěžovatelky rozumět takový dohled, který by byl za normálních okolností osobami dohledem povinnými vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně ("na každém kroku"), neboť v takovém případě by byla zákonem předpokládaná možnost zproštění odpovědnosti těchto osob prakticky vyloučena.
Při úvaze o tom, zda osoby dohledem povinné nezanedbaly náležitý dohled, je nutno vzít zřetel i na některé okolnosti týkající se osoby podléhající dohledu, jako například věk, povahové vlastnosti a celkové chování nezletilého dítěte. Stěžovatelce dle jejích slov vůbec nejde o její čistý trestní rejstřík, když navíc bylo upuštěno od potrestání, ale o to, aby nebyl trestán za její životní chybné rozhodnutí její syn, který je zároveň poškozeným. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu řešící dle jejího názoru podobné případy.
Stěžovatelka konečně navrhla zrušení ustanovení § 163a odst.
1 písm. c) tr. ř., které ani nelze vyložit ústavně konformním způsobem. Neústavnost daného zákonného ustanovení spatřuje stěžovatelka v tom, že způsobuje jak stíhání a případný postih osoby, která se dopustila trestného činu, tak především následný trest pro oběť/oběti daného trestného činu. Poškozený se totiž nemá šanci v průběhu řízení před soudem jakkoli proti následkům rozhodnutí soudu ve věci obžalovaného bránit. Jeho potrestání je plně spjato s osudem obžalovaného, jehož odsouzení bude znamenat trest i pro poškozeného - oběť trestného činu. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se již otázkou rozsahu a intenzity rodičovské odpovědnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval. Ve stěžovatelkou vzpomínaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/15
ze dne 15. 12. 2015 Ústavní soud připomněl svoji dosavadní judikaturu vážící se k uvedené problematice a poznamenal, že v případě rodičů povinnost dohledu nad dítětem vyplývá z rodičovské odpovědnosti, jejíž součástí je i ochrana dítěte dle § 858 občanského zákoníku. Tato povinnost je přitom zjevně ochrannou normou, jejímž účelem je ochrana individuálních zájmů dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti. Účelem péče o dítě je zajistit, aby dítě s přibývajícím věkem dosahovalo vyšší stupeň samostatnosti a bylo schopno stále lépe hodnotit důsledky svého jednání.
Než bude dítě plně schopno odpovídajícím způsobem vyhodnocovat své chování, je povinností rodičů děti chránit a zabezpečit, aby nebyly vystaveny nebezpečí z důvodu své nezralosti. Tento účel rodičovské odpovědnosti má zásadní dopady pro zjišťování, zda v daném případě újma vzniklá dítěti spadá do ochranného účelu rodičovské odpovědnosti. Ústavní soud k tomu zvlášť uvedl, že ani v současné době nelze při určování zákonem požadované míry náležitého dohledu přijmout hraniční pozici, ve které se odpovědnost osoby vykonávající dohled nad dítětem, a to zejména v kontextu újmy vzniklé samotnému dítěti, stává prakticky absolutní, neboť takto intenzivní dohled by vedl ke značné ztrátě svobody dětí, a v důsledku i jejich radosti ze života.
To přitom platí nejen pro odpovědnost rodičů, ale všech osob, které v některých situacích vykonávají nad dětmi dohled. Pokud by byl standard náležitého dohledu příliš přísný, tyto osoby by mohly odmítat s dětmi činit cokoli, při čem i jen teoreticky mohou děti přijít k úrazu, jako například chodit s nimi na poznávací akce, ať již ve městě, či do přírody, jezdit na výlety, hrát táborové hry apod. V nyní posuzované věci se proto Ústavní soud primárně zabýval tím, zda soudy ve vztahu ke stěžovatelce nezaujaly onu hraniční pozici takřka absolutní odpovědnosti za cokoli, co se svěřenému dítěti přihodí, a dospěl k závěru, že takové rysy napadená rozhodnutí nevykazují.
Zejména okresní soud se celým případem zabýval pečlivě, nikoli formalisticky, prokázav současně i nikoli zanedbatelnou míru empatie ve vztahu k celé rodině stěžovatelky při hodnocení tragické události.
Osvětlil, že poškozený byl v době úrazu ani ne tříletým dítětem, které bylo de facto ponecháno na starost dalším dvěma pětiletým dětem poskakujícím na trampolíně. Soud k tomu doplnil, že zahrada nebyla přehledným místem, naopak s členitým terénem a porostem výrazně snižujícím možnost účinné kontroly dětí zevnitř domu. Především však, soud zdůraznil, stěžovatelce byla i z řady předchozích návštěv známa přítomnost i umístění bazénu, který byl volně přístupný a který byl navíc v době úrazu dítěte zakryt plachtou.
Okresní soud rovněž zcela uspokojivým způsobem vysvětlil, proč si za cíl nemůže vytýčit pomoc rodině stěžovatelky tak, že by tomu přizpůsobil rozhodovací proces, stěžovatelku obžaloby zprostil, a v posledku i tíhy náhrady škody nárokované Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou, což byl v zásadě jediný cíl obhajoby již od samého počátku, lidsky zcela pochopitelný. Soud prvního stupně v tomto směru ostatně vyšel vstříc potud, že o nároku pojišťovny na náhradu škody nerozhodl ani zčásti, nýbrž ji zcela odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
V této souvislosti přiléhavě konstatoval, že jednak zdravotní pojišťovna nově zvažovala i možnost jistých úlev pro stěžovatelku (oproti jejímu původně kategorickému požadavku), jednak nelze vyloučit ani možnost moderace škody v civilním řízení. Přitom sám okresní soud pojišťovně v odůvodnění svého rozsudku taktně naznačil, že by v dlouhodobém horizontu bylo i proti jejím zájmům, mělo-li by dojít k neprodlené realizaci jejích původních požadavků (srov. str. 6 napadeného rozsudku). Konečně se soudy dostatečně vypořádaly i s odkazy obhajoby na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu v otázce nastavení limitů rodičovské odpovědnosti, když uvedly, v čem jsou příběhy řešené zmiňovanými judikáty odlišné od situace stěžovatelky.
Ani zde Ústavní soud nemohl nabýt byť i dojmu, že by soudy rezignovaly na svoji odpovědnost náležitě odůvodnit svá rozhodnutí. Pokud pak jde o návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení § 163a odst. 1 písm. c) tr. ř., ten již předestřela v trestním řízení okresnímu soudu, který se s ním adekvátním způsobem vypořádal (viz str. 5 jeho rozhodnutí). Tvrzení stěžovatelky o protiústavnosti absence požadavku (nepotřebnosti) souhlasu osob mladších 15 let s trestním stíháním pro trestný čin ublížení na zdraví z toho důvodu, že tací poškození nemají na výběr možnost dát nesouhlas s trestním stíháním ani tehdy, jestliže by jím mohli odvrátit povinnost odsouzeného k náhradě škody v adhezním řízení, kdy úhrada této náhrady by ještě více poškodila je samotné, neboť jsou na materiálním zázemí škůdce sami závislí, není opodstatněné.
Napadené ustanovení totiž dopadá primárně na situace, kdy osoba škůdce a poškozeného nejsou v takovémto vztahu závislosti a kdy tito poškození z důvodů svých ještě nedostatečných rozumových schopností nedokáží posoudit důsledky vyvěrající z případného odepření jejich souhlasu s trestním stíháním. Současně jde také o skupinu osob, které jsou s ohledem na svůj věk v průměru obecně náchylnější k manipulaci se sebou samotnými.
Nicméně ani v případech, kdy by se na prvý pohled mohlo zdát, že odepření souhlasu s trestním stíháním by pro ně mohlo mít pozitivní dopady, nezasahuje absence možnosti udělit nesouhlas s trestním stíháním do jejich ústavních práv. V tomto ohledu se totiž nevymyká jiným omezením, která právní řád na právní jednání nesvéprávných (nezletilých) osob klade. Nadto ani neexistence odsuzujícího trestního rozsudku soudu nutně neznamená odvrácení náhrady škody, tedy pojišťovna se i tak může domáhat náhrady škody cestou podání civilní žaloby, byť je zřejmé, že zejména bez pravomocného výroku o vině v trestním řízení může být její pozice poněkud oslabena.
Hájení zájmů dětí mladších 15 let je pak úkolem všech orgánů činných v trestním řízení. Nemůže se tak ovšem dít zcela na úkor oprávněných zájmů jiných dotčených osob. Zvážení a nastavení rovnováhy mezi nimi pak představuje jeden z hlavních úkolů soudu. Ze všech těchto důvodů tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost i s ní spojený návrh na zrušení části právního předpisu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 10. ledna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu