Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky CCA Group a. s., sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem, sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3893/2023-175 ze dne 31. ledna 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 245/2023-157 ze dne 24. srpna 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Gihón a. s., sídlem Máchova 1121/4, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou a částečně (viz dále bod 8) přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely smlouvu s rozhodčí doložkou. Pro spor o dlužné nájemné určila vedlejší účastnice svého rozhodce, poté vyzvala stěžovatelku ke jmenování jejího rozhodce a po marném uplynutí sjednané lhůty 15 dnů podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 ("obvodní soud") žalobu o zaplacení částky ve výši 5 023 359,84 Kč.
3. Obvodní soud usnesením č. j. 47 C 6/2023-129 ze dne 23. května 2023 řízení zastavil (výrok I). Rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobu shledal předčasnou, neboť vedlejší účastnice měla nejprve podat žalobu určenému rozhodci, zahájit tím rozhodčí řízení a teprve poté vyzvat stěžovatelku ke jmenování rozhodce.
4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu změnil tak, že se řízení nezastavuje. Dovodil, že z dikce rozhodčí doložky neplyne povinnost strany zahájit rozhodčí řízení předtím, než druhou stranu vyzve ke jmenování rozhodce. Opačný postup v případě nejmenování rozhodce protistranou by vytvořil překážku věci zahájené pro soudní řízení. Strany si naopak sjednaly mechanismus, podle něhož se chtěly vyvarovat zahájení rozhodčího řízení, aniž by druhá strana jmenovala rozhodce nebo o něm musel na základě žaloby rozhodnout soud. Uzavřel, že vedlejší účastnice postup dle doložky dodržela, proto je dána pravomoc soudu k projednání věci.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval vadu dovolání, jelikož scházelo náležité vylíčení splnění předpokladů jeho přípustnosti. Z obsahu dovolání nebylo možné dovodit, při řešení které otázky se měl městský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe (a jaké), či která otázka je rozhodována rozdílně, nebo je nevyřešena, či má být posouzena jinak. Stěžovatelka neuvedla a ani nenaznačila, které z kritérií mělo být splněno, natož ke které otázce, pouze odkázala na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu.
6. Argumentaci stěžovatelky z ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že dostatečně vymezila dovolací důvody a Nejvyšší soud postupoval formalisticky, odmítl-li dovolání pro ryze formální vady. Má za to, že dovolání odmítla neoprávněně a nezákonně osoba k tomu nepříslušná (pověřená členka senátu), nikoli celý senát. Ve vztahu k rozhodčí doložce posoudil městský soud podle názoru stěžovatelky tuto doložku nesprávně a upřel jí možnost vést rozhodčí, nikoli soudní řízení. Tvrdí, že nejprve mělo být rozhodčí řízení zahájeno, tj. vedlejší účastnice měla podat k určenému rozhodci žalobu, ten se měl s návrhem seznámit, písemně přijmout funkci rozhodce a teprve po zahájení rozhodčího řízení se měla uplatnit pravidla obsažená v rozhodčí doložce. Považuje za absurdní, že by rozhodci přijímali svou funkci bianco bez znalosti předmětu řízení a stran řízení.
7. Ústavní soud se seznámil s podaným dovoláním a závěru Nejvyššího soudu o vadě dovolání nemá z ústavně právního hlediska co vytknout. Nejvyšší soud přiléhavě a srozumitelně odůvodnil, proč dovolací námitky nepostačují k naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud za této situace neshledal prostor k tomu, aby sám dotvářel možné námitky stěžovatelky. V odmítnutí takovéhoto dovolání pro vady nelze spatřovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. prosince 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (ST 45/87 SbNU 905)]. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., přitom může učinit v souladu s § 243f odst. 2 občanského soudního řádu předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40 výše zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu).
8. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení městského soudu - považovat za přípustnou.
9. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbylé části je návrh nepřípustný. Proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu