USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou ve věci
žalobkyně Gihón a.s., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Máchova 1121/4, IČO
27960587, zastoupené Mgr. Lucií Karalovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Mezibranská 1579/4, proti žalované CCA Group a.s., se sídlem v Praze 2 – Novém
Městě, Karlovo náměstí 288/17, IČO 25695312, zastoupené JUDr. Ing. Adamem
Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, o zaplacení částky
5 023 359,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 47 C 6/2023, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 24. 8. 2023, č. j. 17 Co 245/2023-157, takto:
Dovolání se odmítá.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 24. 8. 2023, č.
j. 17 Co 245/2023-157, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se
nezastavuje.
3. Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího
soudu Nejvyšší soud (jako soud dovolací) odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu,
pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (v průběhu trvání lhůty k
dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
4. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně
uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které
otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí,
nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny
(má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány
rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může
být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti
dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby
současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní
stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS
2967/2014, odmítl).
5. Těmto požadavkům dovolatelka nevyhověla, neboť v úvodu dovolání pouze
parafrázovala text § 237 o. s. ř., jestliže obecně konstatovala, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, dále které v rozhodování dovolacího soudu dosud rozhodovány nebyly, nebo
jsou tímto dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a současně takové otázky mají
být dovolacím soudem posouzeny jinak.“
6. Ani z obsahu dovolání pak nelze dovodit, při řešení které otázky se
měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a o
kterou „konkrétní“ rozhodovací praxi jde), která otázka je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně nebo kterou otázku považuje za dovolacím soudem dosud
nevyřešenou, či která, dovolacím soudem již vyřešená otázka, má být dovolacím
soudem posouzena jinak. Měla-li snad dovolatelka v úmyslu předložit k
dovolacímu přezkumu více právních otázek (hmotného i procesního práva), bylo
zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezila ke každé z nich, to však
neučinila.
7. Shora uvedeným požadavkům nevyhovuje ani pouhý odkaz dovolatelky na
usnesení Nejvyššího soudu z 21. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3085/2014, a v něm
přijatý závěr týkající se stanovení způsobu určení rozhodce (rozhodců), bez
současného uvedení (či alespoň naznačení) jednoho z kritérií přípustnosti
předpokládaných ustanovením § 237 o. s. ř.
8. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne
23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval
o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v
(Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny
předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o
odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm.
a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
9. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení
končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová
pověřená členka senátu