Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky KOLŠTEJN a. s., sídlem Zborovská 814/19, Praha 5, zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2025 č. j. 8 Afs 76/2024-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstata sporu před obecnými soudy spočívala v posouzení toho, zda se správní orgány při uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně dostatečně zabývaly přiměřeností výše odvodu, a to v situaci, v níž vycházely ze sazeb plynoucích ze sazebníku (pravidel) poskytovatele dotace.
2. Stěžovatelka uzavřela veřejnoprávní smlouvu o poskytnutí dotace. Ve věci následně proběhl audit operace a veřejnosprávní kontrola. Na jejich základě zahájil správce daně daňové řízení, na jehož konci vydal platební výměr č. j. OKN-PRK 54/2015, kterým stěžovatelce uložil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 100 % poskytnuté dotace. Stěžovatelka platební výměr napadla odvoláním. Ministerstvo financí částečně změnilo výrok platebního výměru stran identifikace prostředků, které byly stěžovatelce poskytnuty, doplnilo lhůtu k placení odvodu a změnilo platební údaje. Jinak ponechalo platební výměr nezměněný. Stěžovatelka podala vůči tomuto rozhodnutí správní žalobu. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodnutí Ministerstva financí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 30. 1. 2024 č. j. 65 Af 5/2022-107. Proti tomuto rozhodnutí podalo Ministerstvo financí kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji shledal důvodnou a v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. Namítala, že i když se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci, závěry Nejvyššího správního soudu budou pro krajský soud závazné. Pokud by v dalším postupu rozhodoval opět Nejvyšší správní soud, vycházel by ze závěrů napadeného rozhodnutí. Následná ústavní stížnost by tedy obsahově nebrojila vůči novému rozhodnutí, ale vůči tomu stávajícímu a mohla by být odmítnuta jako opožděná. Stěžovatelka se domnívá, že napadený rozsudek porušuje její právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. A to tím, že Nejvyšší správní soud bezdůvodně zvýhodnil jednu stranu sporu v rozporu s ustálenou judikaturou.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že se jí nemůže věcně zabývat, neboť je předčasná. Brání mu v tom subsidiarita ústavní stížnosti. Věc musí být pro orgány veřejné moci definitivně uzavřena. Až v tomto okamžiku může Ústavní soud "vstoupit do hry" a případně zasáhnout na ochranu základních práv a svobod [stanovisko pléna ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.), body 23 až 25]. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. V souladu s čl. 4 Ústavy je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména pak obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv.
5. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje. První takovou výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu, tj. nikoliv konečnému rozhodnutí Ústavní soud připustil jen za předpokladu, že s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím je napadeno i kasační rozhodnutí, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo (bod 30 nálezu ze dne 21. 2. 2012
sp. zn. Pl. ÚS 29/11
).
6. Dále Ústavní soud v řadě obdobných rozhodnutí uvedl, že bere v úvahu zásadu ekonomie řízení. Z judikatury ústavního soudu se v tomto ohledu podává, že pokud by bylo shledáno porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny až na samém konci soudního řízení, takové řízení by probíhalo zcela neekonomicky [srov. např. nález ze dne 6. 6. 2002
sp. zn. III. ÚS 711/01
(N 66/26 SbNU 193); nález ze dne 12. 1. 2005
sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53); nález ze dne 5. 3. 2013
sp. zn. II. ÚS 3564/12
(N 38/68 SbNU 391); nález ze dne 1. 12. 2015
sp. zn. II. ÚS 2766/14
; usnesení ze dne 8. 7. 2015
sp. zn. IV. ÚS 200/15
; nález ze dne 21. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 794/16
; usnesení ze dne 21. 10. 2010
sp. zn. III. ÚS 2832/10
; nález ze dne 19. 2. 2019
sp. zn. I. ÚS 2832/18
].
7. Z judikatury citované v předchozím odstavci plyne, že kasační rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí soudu nižšího stupně a věc se mu vrací k dalšímu řízení obecně nelze považovat za rozhodnutí konečné ve shora naznačeném smyslu. Není rozhodné, zda se jedná o linii civilního, trestního či správního soudnictví. Ústavní soud může v takovém případě s ohledem na zásadu procesní ekonomie přistoupit ke (kvazi)meritornímu přezkumu toliko stran námitek dovolávajících se porušení základního práva na zákonného soudce. Ve vztahu k námitkám souvisejícím s tvrzeným zásahem do jiných základních práv však Ústavní soud nemá jinou možnost než konstatovat jejich nepřípustnost, protože v tomto případě již má relevanci, že řízení ještě neskončilo a stěžovatel je může uplatnit v pokračujícím řízení (byť "pouze" před soudem nižšího stupně).
8. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. To, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení a ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (usnesení ze dne 16. 2. 2011
sp. zn. III. ÚS 256/11
).
9. Shora naznačené výjimky z jinak obecně uplatňovaného vyloučení přezkumu kasačních rozhodnutí se v nyní posuzované věci zjevně neuplatní. Stěžovatelka se totiž nedovolává zásahu do základního práva na zákonného soudce, resp. řízení v předmětné věci neskončilo a stěžovatelka tudíž nenapadá vedle kasačního rozhodnutí též rozhodnutí konečné, a to jednoduše proto, že takové konečné rozhodnutí prozatím není k dispozici.
10. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušit rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým bylo v celém rozsahu zrušeno rozhodnutí krajského soudu, a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti věcnému posouzení přiměřenosti výše odvodů ze strany správních orgánů. Namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její základní práva, když shledal, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale je rozhodnutím, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu. Stěžovatelka může tedy nadále uplatňovat všechna svá práva. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu proto nelze považovat za rozhodnutí, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Nyní tedy probíhá řízení před krajským soudem. Ať už věc skončí jakkoli, je tato ústavní stížnost vzhledem k zásadě subsidiarity nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Soudkyně zpravodajka proto ústavní stížnost odmítla jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2025
Dita Řepková v. r.
soudkyně zpravodajka