Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. Lubošem Rábem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2008 sp. zn. 12 Co 636/2007 ve výrocích I. a III., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatelka tvrdila, že k porušení jejího práva došlo tím, že obecný soud vyhověl návrhu vedlejšího účastníka a uložil stěžovatelce povinnost nahradit mu náklady právního zastoupení před soudem prvního i druhého stupně. Podle jejího názoru nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, neboť soud nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku, o. s. ř. i vyhlášek (č.177/1996 Sb., č. 484/2000 Sb.). Tyto právní závěry obecného soudu považuje za zásah do svých práv zaručených ústavním pořádkem.
Stěžovatelka poukázala na to, že dne 7. února 2003 uzavřela ústně příkazní smlouvu a nebyla dohodnuta smluvní odměna ani její splatnost či způsob vyúčtování, proto mělo být postupováno dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. V řízení před nalézacím i odvolacím soudem uplatnila námitku promlčení ve smyslu § 100 obč. zák., ve vztahu k převážné části nároků uplatněných vedlejším účastníkem, ale odvolací soud tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. Stěžovatelka tvrdila, že se jednalo o svévolný přístup soudu, a v tomto důsledku vyslovuje pochybnosti o nestrannosti soudního rozhodování. Rozhodnutí obecných soudů je rozporné, protože rozhodly ve stejné věci rozdílně a Ústavní soud by měl napravit nespravedlivé rozhodnutí tím, že rozhodnutí odvolacího soudu zruší.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2008 (12 Co 636/2007) byl rozsudek k odvolání žalobce změněn tak, že výrokem I. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 9.163,- Kč s přísl., výrokem II. ve zbývající částce 4.552,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 5.362,- Kč a na nákladech odvolacího soudu částku 5.145,- Kč. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
sp. zn. III. ÚS 269/99 , in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257,
,
III. ÚS 177/04 ). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o určení výše odměny advokáta za poskytnuté právní služby v řízení před Okresním soudem Plzeň-město (19 C 170/2002). Stěžovatelka odměnu za zastupování ani po řádné fakturaci neuhradila. V řízení před soudem prvního stupně byly provedeny všechny důkazy pro správné posouzení věci a soud se zabýval opodstatněností námitky promlčení, kterou stěžovatelka vznesla. Soud dospěl k závěru, že se jedná o nárok uplatněný ze smlouvy, na který dopadá obecná promlčecí doba uvedená v ustanovení § 101 obč. zák.
Jádrem sporu bylo posouzení, od kdy začala tato tříletá promlčecí doba běžet. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou příkazní smlouvu, která nebyla v průběhu řízení vypovězena a dovodil, že žalobce mohl uplatnit právo na odměnu vždy po provedení jednotlivých úkonů právní služby, neboť splatnost odměny nevyplývá z vyhl. č. 177/1996 Sb. Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil. Podle ustanovení § 33b obč. zák. příkazní smlouva zaniká provedením úkonu, na který byla omezena.
V souzené věci vzniklo podle názoru odvolacího soudu žalobci právo na odměnu za zastupování až právní mocí rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu dnem 27. prosince 2004. Žaloba vedlejšího účastníka o určení výše odměny advokáta za poskytnuté právní služby byla doručena soudu dne 15. listopadu 2006, před uplynutím tříleté promlčecí lhůty k uplatnění nároku na odměnu i paušální náklady. Námitka promlčení za tohoto stavu nebyla uplatněna důvodně, jak odvolací soud konstatoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka dále zpochybňovala výši přiznané odměny a namítala aplikaci nesprávného právního předpisu. Dle shodného tvrzení stran vyplynulo, že účastníci nesjednali v příkazní smlouvě výši odměny, proto obecné soudy dovodily, že výši nároku je třeba posoudit podle vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť vyhl. č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazbu odměny za zastupování účastníka advokátem při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Tento závěr nelze bez dalšího označit za vybočení z mezí ústavnosti. S přihlédnutím k tomu, že se odvolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelky (§ 169 o.
s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni nic vytknout.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základního práva ve smyslu čl. 2 odst.2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2009
František Duchoň v. r. předseda senátu