Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. H., zastoupeného JUDr. Ivanem Muchou, advokátem v Liberci 2, Valdštejnská 356, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 1 Skno 10/2006-76 ze dne 20. 9. 2006 a proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 2 Ds 17/2005-63 ze dne 31. 3. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Napadená rozhodnutí jsou podle jeho názoru v rozporu s ustanovením čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, který zaručuje nezávislost soudce při výkonu jeho funkce, protože byl potrestán za své rozhodnutí, byť nesprávné. Názor kárného senátu - pokud by byl takto přijat - otevírá mimo jakoukoliv pochybnost cestu k trestání předsedů senátů soudů všech stupňů v případech, že odvolací senáty dospějí k závěru, že jejich rozhodnutí jsou chybná.
Dále stěžovatel namítal, že podle instrukce ministra spravedlnosti č. 87/2002 ze dne 12. 3. 2002 k výkonu soudního dohledu u Okresních, Krajských a Vrchních soudů lze ve věcech pravomocně neskončených v rámci soudního dohledu prověřovat výlučně plynulost řízení, důstojnost jednání, a dodržování zásad soudcovské etiky. Přijatá opatření k zajištění plynulosti řízení mohou směřovat pouze k odstranění nedůvodných průtahů v konkrétních věcech, zcela jednoznačně vylučují postih pro chybné rozhodnutí ve věci.
Podle této instrukce má být rovněž předseda senátu, u něhož prověrka probíhá, požádán o vyjádření. Stěžovatel však o žádné vyjádření požádán nebyl a až z přípisu Vrchního soudu v Praze zjistil, že byl podán kárný návrh. Tvrdí, že v jeho věci bylo postupováno v rozporu s touto směrnicí. Dále uvedl, že soudy obou stupňů měly "zkoumat intenzitu" a zejména to, zda došlo k úmyslnému nerespektování zákona. Poukázal rovněž na to, že zákon č. 6/2002 Sb. neobsahuje žádná ustanovení o úhrnném nebo souhrnném kárném opatření, což způsobuje nerovnost soudců a státních zástupců ve srovnání s úpravou danou v trestním řízení, která umožňuje využití těchto výhodných ustanovení (pozn.: tato námitka souvisí s tvrzením, že se projednávaného kárného provinění dopustil před vyhlášením rozhodnutí za předcházející kárné provinění).
Konečně stěžovatel uvedl, že pokud je v přípisu Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 namítáno, že poštovní doručovatelkou nebyl zastižen v měsíci říjnu v pobočce Krajského soudu Liberec, nelze přehlédnout, že byl v první polovině toho měsíce ve stavu pracovní neschopnosti a po jejím skončení nastoupil k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu mu tak nebylo doručeno a vůbec nebyl vyrozuměn o uložení zásilky na poště. Rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku obdržel až na základě vlastního vyžádání dne 9. 3. 2007. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že by byl kárně obviněný soudce stíhán za své, byť nesprávné, rozhodnutí, a že tedy byl v rozporu se zásadou nezávislosti soudcovského rozhodování za takové pochybení kárně potrestán. Kárné senáty - podle názoru Vrchního soudu - vysvětlily, že kárně obviněný soudce byl stíhán jednak pro zaviněné nedodržení zákonné lhůty k rozhodnutí o dalším trvání vazby a následně pro neodůvodněné průtahy při vyřizování této stejné trestní věci.
Vyjádření Nejvyššího soudu ČR i Vrchního soudu v Praze bylo cestou právního zástupce zasláno stěžovateli s tím, že má možnost k nim zaslat své stanovisko. Přípis Ústavního soudu byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 19. 9. 2007 a stěžovatel se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Stěžovatel napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odvoláním, v němž zejména namítal, že se nejedná o kárné provinění, ale pouze o chybné rozhodnutí, k němuž může při výkonu pravomoci dané zákonem dojít. Nejvyšší soud ČR rozhodnutím č.j. 1 Skno 10/2006-76 ze dne 20. 9. 2006 jeho odvolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatele, že nedodržení zákonné lhůty k rozhodnutí o další vazbě obžalovaného není kárným proviněním, ale pouze chybným rozhodnutím, k němuž může při výkonu pravomoci dané zákonem dojít.
Uvedl, že nedodržení lhůty pro rozhodnutí podle § 71 odst. 4, 6 trestního řádu, lze kvalifikovat minimálně jako porušení povinnosti soudce vykonávat svou funkci svědomitě podle § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.; pro svou závažnost představuje zároveň i porušení povinnosti uložené v § 2 odst. 4 trestního řádu, tj. projednat trestní věc s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami. Proto - podle názoru odvolacího soudu - nelze mít o naplnění znaků kárného provinění nejmenší pochyby.
Stejným způsobem hodnotil i nepředložení stížnosti obžalovaného nadřízenému soudu. Vyjádřil se i k dalším námitkám stěžovatele.
Ve spise sp. zn. 2 Ds 17/2005 není založena žádná doručenka, z níž by vyplývalo, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli (ostatně i dalším účastníkům řízení) vůbec doručeno. Ve spise na č.l. 78 je pouze založeno sdělení Nejvyššího soudu ČR Vrchnímu soudu v Praze o vrácení kárných spisů s tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo kárně obviněnému soudci, ministru spravedlnosti a předsedovi Krajského soudu v Ústí nad Labem zasláno. Vzhledem k této skutečnosti nemůže Ústavní soud zpochybňovat tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku obdržel až dne 9. 3. 2007 na základě vlastního vyžádání. Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 25. 4. 2007, a proto - vzhledem k uvedené skutečnosti - dospěl Ústavní soud k závěru, že byla podána včas.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem, k němuž obecné soudy dospěly při posuzování jeho jednání. Ústavní soud nepřisvědčil mínění stěžovatele, že uloženým kárným opatřením byl postižen za chybné rozhodnutí a že takový postih je porušením zásady nezávislosti soudcovského rozhodnutí. Jak vyplývá ze soudního spisu a je dostatečně uvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí, kárné senáty postihly stěžovatele za porušení povinností stanovených zákonem č. 6/2002 Sb., které neměly charakter chybného rozhodnutí.
Kárné senáty se dostatečně do hloubky zabývaly posouzením jednání stěžovatele, daly mu možnost se k vytýkaným porušením vyjádřit (ačkoliv stěžovatel této možnosti nevyužil a z jednání se vždy omluvil). Všechny zjištěné skutečnosti zhodnotily ve vzájemných souvislostech a z nich vyvodily odpovídající právní závěry. Ze soudního spisu a z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by kárné senáty postupovaly svévolně, že by ignorovaly zjištěné skutečnosti a že by pro své závěry neměly oporu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává, zjevně porušeno nebylo (čl.
36 odst. 1 Listiny).
Pokud stěžovatel namítal, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepostupoval v souladu s instrukcí ministra spravedlnosti č. 87/2002 ze dne 12. 3. 2002, Ústavní soud nepřisvědčil ani této námitce. V předmětné věci, jak ostatně rovněž vyplývá ze spisu, nebyl prováděn soudní dohled ve věcech pravomocně neskončených, ale kárné provinění bylo projednáváno a zjištěno mimo tento proces, k podnětu Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005. Bylo konstatováno porušení stěžovatelových povinností uložených zákonem č. 6/2002 Sb.
Rovněž tak Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele týkající se porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. Nelze podle názoru Ústavního soudu srovnávat postavení obviněných a obžalovaných v trestním řízení při posuzování trestných činů a ukládání zákonem stanovených trestů s postavením soudce nebo státního zástupce v kárném řízení. Kárné řízení není druhem trestního řízení, naopak je samostatným zvláštním řízením, v němž jsou projednávána porušení pracovní kázně. Tato řízení je upraveno samostatně a nelze zde podpůrně použít trestní řád ani trestní zákon. Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2007
Vojen Güttler předseda senátu