Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, advokátem, se sídlem Horní náměstí 19, 772 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1359/2008, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 55 To 102/2008, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 8 T 191/2006, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 8 T 191/2006, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu zpronevěry ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s tím, že dle ustanovení § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále bylo stěžovateli uloženo, ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 trestního zákona, omezení, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil.
Soud prvního stupně dále rozhodl, že dle ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu je stěžovatel povinen zaplatit na náhradě škody částku ve výši 290.000,- Kč. Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 55 To 102/2008, podle ustanovení § 256 trestního řádu, zamítl. Stěžovatel dále podal proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 1.
2009, sp. zn. 7 Tdo 1359/2008, odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Trestný čin měl stěžovatel spáchat tím, že v zištném úmyslu jako vedoucí pobočky realitní kanceláře poté, co byla sepsána a prostřednictvím této kanceláře uzavřena dne 12. 8. 2002 smlouva o budoucím převodu vlastnických práv a povinností k blíže specifikovanému bytu mezi M. G. jako budoucím prodávajícím, ačkoli jmenovaný nebyl vlastníkem tohoto bytu, a poškozenou jako budoucí kupující, která podle této smlouvy převedla na specifikovaný bankovní účet 290.000,- Kč jako kupní cenu v budoucnu kupovaného bytu, stěžovatel z uvedeného účtu, který byl jeho soukromým bankovním účtem, vybral postupně částky 10.000,- Kč, 20.000,- Kč, 90.000,- Kč, 100.000,- Kč a 100.000,- Kč, přičemž tyto peníze zčásti použil na úhradu poplatků z prodlení za M.
G., část vyplatil jmenovanému jako úhradu sjednané kupní ceny bytu, přestože nedošlo k uzavření smlouvy o převodu práv a povinností k tomuto bytu a část použil nezjištěným způsobem, přičemž poškozená byt do svého vlastnictví nezískala, neboť nejenže nedošlo k uzavření smlouvy o převodu práv a povinností k uvedenému bytu, ale ani tyto peníze stěžovatel přes upomínky poškozené nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 290.000,- Kč. V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci řízení namítá, že v řízení zjištěným jednáním nebyly naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 trestního zákona.
Teprve od 1. 7. 2006 totiž znění § 89 odst. 13 trestního zákona (definující pojem věci pro účely trestního zákona) zahrnovalo i peněžní prostředky na účtu. Stěžovatel poukazuje na to, že v rozhodné době za cizí věc judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 40/2004) považovala toliko věci movité a nemovité, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry. Podle citovaného judikátu jimi naopak nebyly vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání.
Protože v případě stěžovatele byly předmětem útoku peněžní prostředky na účtu banky, dovozuje, že v rozhodné době jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu.
Znění stěžovatelem citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující: Článek 39
Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, ze za jeho spáchání uložit. Článek 40
(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález
, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv však Ústavní soud v dané věci neshledal.V dané věci stěžovatel toliko zpochybňuje právní hodnocení obecných soudů, resp. právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu zpronevěry § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Stěžovatel má pravdu v tom, že v rozhodném období (před 1. 7. 2006) peněžní prostředky na účtu nebyly judikaturou Nejvyššího soudu považovány za věc pro účely právní kvalifikace ve smyslu § 254, § 248 nebo § 247 trestního zákona, což plyne ze stěžovatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu však plyne, že se tímto problémem zabýval a výslovně konstatoval, že ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že stěžovatel v rozporu s účelem svěření nakládal se získanými penězi po výběru částky z účtu. Nejvyšší soud tak vyšel z toho – zcela ve shodě s usnesením sp. zn. 11 Tdo 40/2004 – že cizími věcmi mohly být i v rozhodném období peníze na hotovosti, což je i případ stěžovatele.
V neprospěch právního názoru stěžovatele hovoří i předchozí judikatura Ústavního soudu, který již obdobné námitky jiného stěžovatele posuzoval, aniž by dospěl k závěru o protiústavnosti takové právní kvalifikace (viz usnesení ze dne 27. června 2007, sp. zn. I. ÚS 257/07 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na adrese http://nalus.usoud.cz)
Má-být proto stěžejní ústavněprávní námitkou právě tvrzení, že použitá trestněprávní kvalifikace je v rozporu s (především) čl. 39 Listiny základních práv a svobod, je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud musí odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2009
František Duchoň předseda senátu