Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem sídlem Laubova 1729/8, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 To 39/2024-1447 ze dne 14. února 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 ("obvodní soud") usnesením č. j. 52 T 34/2017-1434 ze dne 15. ledna 2024 rozhodl, že se stěžovatel osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení v trvání pěti roků, stanovené rozsudkem obvodního soudu č. j. 52 T 34/2017-906 ze dne 7. února 2018, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 61 To 124/2018-1031 ze dne 25. června 2018, a ve spojení s usnesením obvodního soudu č. j. 52 T 34/2017-1216 ze dne 27. října 2021. Městský soud v neveřejném zasedání napadeným usnesením zrušil usnesení obvodního soudu a znovu rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou let ve věznici s ostrahou.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 2 odst. 1, čl. 8 odst. 1, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. V ústavní stížnosti stěžovatel předně poukazuje na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu i od jeho odsouzení a má za to, že nařízení výkonu trestu nebylo dostatečně odůvodněno, a proto je napadené usnesení nepřezkoumatelné, nelogické, nepřesvědčivé a ve světle spisových podkladů i neúplné. Původně uložená zkušební doba byla prodloužena a podle městského soudu měl obvodní soud hodnotit chování stěžovatele za celou její dobu, nejen v jejím prodloužení. Stěžovatel ve zkušební době, více jak deset měsíců před jejím prodloužením, spáchal trestný čin a obvodní soud při rozhodování o prodlužování o tom měl vědět a měl to zohlednit; přihlédl-li k tomu městský soud až dodatečně, jde o nedůvodnou revokaci usnesení o prodloužení zkušební doby. Z napadeného usnesení nelze zjistit existenci jiných důvodů nařízení výkonu trestu odnětí svobody než odsouzení ve zkušební době. Městský soud řádně nezohlednil prodlouženou zkušební dobu, a tím vnáší do rozhodování prvek nejistoty. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 130/01 ze dne 14. června 2001 (N 89/22 SbNU 245) musí obecné soudy zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Napadené usnesení limity rozhodovací pravomoci [§ 258 odst. 1 písm. a) - d) trestního řádu] překračuje, podle stěžovatele se tím odklání od judikatury Ústavního soudu [ sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. června 2004 (N 91/33 SbNU 377) a sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. února 2000 (N 17/17 SbNU 121)]; proto navrhuje zrušit napadené usnesení a současně i odklad jeho vykonatelnosti.
4. K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení; předseda senátu stížnostního soudu však zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, a proto nebylo stěžovateli k případné replice zasláno. K věci si Ústavní soud dále vyžádal spis soudu prvního stupně sp. zn. 54 T 34/2017, ze kterého zjistil následující:
5. Za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 a 4 písm. d) trestního zákoníku uložil obvodní soud (č. l. 906) stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let s přiměřenou povinností zaplatit ve zkušební době způsobenou škodu (1 010 000 Kč). Městský soud k odvolání rozsudek zrušil (č. l. 1031), znovu rozhodl, a pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let s přiměřenou povinností k náhradě v rozsudku přiznané škody (1 130 000 Kč). Ve veřejném zasedání konaném dne 27. října 2021 (č. l. 1211) obvodní soud ověřil, ekonomickou situaci stěžovatele (zaměstnání, vyživovací povinnosti, zrušení konkursu na stěžovatele pro nedostatek majetku) a že v průběhu zkušební doby uhradil na náhradu škody jen 23 500 Kč. Mimo několika přestupků soud prvního stupně nezjistil žádnou trestnou činnost. Ačkoli obhájkyně navrhla vydat rozhodnutí, že se stěžovatel osvědčil, protože vedl řádný život, obvodní soud věc prozatím uzavřel tak, že zkušební dobu podmíněného propuštění prodloužil o dva roky a nad stěžovatelem vyslovil dohled.
6. Obvodní soud průběžně zjišťoval chování stěžovatele, vyžadoval zprávy o pověsti, výpisy z rejstříku trestů a zprávy o průběhu dohledu. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 44 T 51/2022-260 ze dne 4. dubna 2023 (č. l. 1275) uznal stěžovatele vinným pro přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců ve věznici s ostrahou a povinnost nahradit způsobenou škodu. Městský soud usnesením sp. zn. 8 To 172/2023 ze dne 17. srpna 2023 (č. l. 1271) odvolání stěžovatele zamítl. Výkon trestu stěžovatel nastoupil dne 21. listopadu 2023.
7. Obvodní soud rozhodl, že stěžovatel se osvědčil (č. l. 1434), toto usnesení ale státní zástupce napadl stížností. K té se stěžovatel vyjádřil, že vznesené námitky jsou jen paušální a formální; proto jednání, za něž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 odsouzen, již bylo konzumováno usnesením o prodloužení zkušební doby při současném zpřísnění (nařízení dohledu). Dále uvedl, že předmětem posuzování mělo být pouze jeho chování v prodloužené zkušební době, v níž jeho chování závadné nebylo.
8. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením ani se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li takové porušení současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jeho zásah připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.
9. Podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody je benefitem, který umožní výchovně působit na obviněného - je to "Damoklův meč", který má motivovat k dodržování pravidel, neboť fakticky jde o prominutí trestu odnětí svobody s podmínkou vedení řádného života. Podmíněné odsouzení vychází z předpokladu, že již odhalení trestné činnosti a její (negativní) zhodnocení obecným soudem, může mít samo o osobě na obviněného stejné účinky. Vyjdou-li v průběhu zkušební doby najevo poznatky, pro obviněného nepříznivé, lze výjimečně podmíněné odsouzení ponechat v platnosti, a to za současného zpřísnění dosavadního režimu (§ 83 trestního zákoníku), aby méně závažné příčiny nevedly k (nepřiměřeně) přísnému potrestání. Takové rozhodnutí však v žádném případě neznamená konzumaci všech pochybení předcházejících prodloužení podmíněného odsouzení, zejména nejsou-li doposud známa, nebo řízení o nich není (pravomocně) ukončeno.
10. Jak je ze spisu obvodního soudu patrné, stěžovatel se dopustil řady přestupků, které byly průběžně zjišťovány a jimiž se obvodní soud zabýval jak při rozhodování o prodloužení zkušební doby, tak i ve veřejném zasedání konaném 15. listopadu 2023 (č. l. 1348b a 1348c) a 15. ledna 2024 (č. l. 1421-1426). Následně obvodní soud uzavřel, že stěžovatel od rozhodnutí o prodloužení zkušební doby vedl řádný život a zlepšila se i jeho platební morálka; právě tento závěr označil městský soud za nesprávný. Podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku vysloví soud, že se podmíněně odsouzený osvědčil, vedl-li "ve zkušební době řádný život". Je přitom nutné zkoumat jeho chování po celou zkušební dobu a to případně i prodlouženou; nelze však přihlížet k okolnostem, které nastaly před jejím počátkem, ani k těm, které nastaly po jejím uplynutí (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1357).
11. Rozhodování o stížnosti (§ 147 trestního řádu) má revizní charakter, který je odlišný od rozhodování o odvolání (§ 258 trestního řádu), a nadřízený orgán musí přihlédnout ke všem okolnostem, které byly předmětem usnesení, proti němuž stížnost směřuje, neomezuje se proto jen na vznesené námitky, ale aktivně prověří přezkoumávané usnesení z hlediska všech možných vad. Proto by mělo být vlastní dokazování minimální, protistrana však musí mít možnost seznámit se se stížností a vyjádřit se k ní. Ze spisu je patrné, že tyto podmínky byly naplněny, městský soud svůj úkol stížnostního soudu splnil, z řádně získaných zjištění a podrobně provedeného šetření obvodního soudu však vyvodil jiný závěr. Správně přitom hodnotil celou zkušební dobu, v jejímž průběhu stěžovatel spáchal další trestný čin, k němuž nelze nepřihlédnout jen proto, že se tak stalo nedlouho před jejím prodloužením. Podle městského soudu obvodní soud sice nemohl při rozhodování o prodloužení zkušební doby vědět o další trestné činnosti stěžovatele, při rozhodování o osvědčení ji však nemohl pominout.
12. Odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu není případný - skutkový stav v projednávané věci byl dostatečně zjištěn, nebyly pominuty žádné relevantní důkazy ani okolnosti a rozhodnutí nebyla založena jen na obecných tvrzeních bez možnosti, aby se k nim stěžovatel mohl vyjádřit, ať ve veřejném zasedání před obvodním soudem či písemně ke stížnosti státního zástupce.
13. Enumerativnost veřejnoprávních prezenzí (čl. 2 odst. 2 Listiny) umožňuje vykonávat veřejnou moc jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon; toto omezení stížnostní soud při svém rozhodování nepřekročil. Článek 8 Listiny zaručuje osobní svobodu (odst. 1) - s tím, že nikdo jí nemůže být zbaven jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (odst. 2). Stěžovatel věděl, že existuje hrozba nařízení výkonu trestu odnětí svobody, nesplní-li požadavky podmíněně odloženého trestu, přesto svým chováním zavdal příčinu k nařízení jeho výkonu. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje každému, že o jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud, podle předem stanovených pravidel, což v projednávané věci nastalo. Uvedené právo ale neznamená, že rozhodnutí budou odpovídat očekávání účastníka řízení.
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, věc však projednal přednostně, mimo pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu