Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Barbory Kubiskové, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1321/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3206/2015-202 ze dne 7. 1. 2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, garantovaného čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 20 C 15/2014-112, zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby bylo žalované Raiffeisen stavební spořitelně, a. s. uloženo zaplatit stěžovatelce částku 16.000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud vycházel ze zjištění, že dne 12. 12. 2011 byla mezi stěžovatelkou a žalovanou uzavřena smlouva o stavebním spoření, za což byl stěžovatelce účtován poplatek ve výši 16.000 Kč. Tento byl uhrazen srážkou z částky převáděné na nový smlouvou založený účet. Stěžovatelka v řízení před obvodním soudem namítala, že byla uvedena v omyl, neboť byla zaměstnankyní žalované ujišťována, že je smlouva zcela bezplatná. Obvodní soud shledal žalobu, jíž se stěžovatelka u soudu domáhala vrácení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se žalované mělo dostat plněním ze smlouvy neplatné pro omyl, jako nedůvodnou. Na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatelka byla při podpisu smlouvy seznámena s jejími podmínkami, a rovněž tak s povinností uhradit poplatek, což ostatně stvrdila i svým podpisem. Skutečnost, že byla stěžovatelka uvedena v omyl, soud posoudil jako tvrzení, jež se stěžovatelce v řízení nepodařilo prokázat. Soud naopak naznal, že se jedná o osobu svéprávnou (nadto s vysokoškolským vzděláním), a je tedy důvodné očekávat, že si je vědoma významu svého chování stejně jako jeho právních následků. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze, jenž rozsudkem ze dne 18. 3. 2015 č. j. 69 Co 388/2014-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud na základě dokazování rozhodl v neprospěch stěžovatelky, neboť tato neunesla ohledně sporné skutečnosti (tvrzení, že smlouva je sjednávána jako bezplatná) důkazní břemeno. Odvolací soud rovněž posoudil soulad postupu žalované stavební spořitelny se zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a rozhodl, že nelze hovořit o klamání spotřebitele ani o jednání v rozporu s dobrými mravy.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovodila z tvrzeného pochybení odvolacího soudu, jenž nerespektoval stěžovatelčino právo na zákonného soudce - stěžovatelka napadla změnu obsazení senátu odvolacího soudu. Jako dovolací důvod stěžovatelka následně uvedla nesprávné právní posouzení věci spočívající v nekorektním postupu soudů při provádění navržených důkazů a jejich následném hodnocení. Ve svém dovolání stěžovatelka uvedla, že se soudy dostatečně nevěnovaly všem namítaným skutečnostem a omezily se toliko na otázku omylu. Rovněž však měly posoudit, zda předmětná smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že odmítavé usnesení se zakládá na skutečnosti, že v podaném dovolání nebyly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ač jde o jednu ze zákonných náležitostí dovolání. Nejvyšší soud odkázal na svoji předchozí rozhodovací praxi, dle které je nesprávné obsazení soudu zmatečnostním důvodem, k jehož prověření slouží žaloba pro zmatečnost. Nad rámec toho však námitku nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu posoudil a shledal ji neopodstatněnou - Nejvyšší soud zjistil, že v průběhu řízení před odvolacím soudem došlo z důvodu personálních změn k jinému složení soudního oddělení 69 Co a původního člena senátu Mgr. Martina Řezníčka tak zcela v souladu se všemi zákonnými požadavky s účinností od 1. 3. 2015 nahradila JUDr. Klára Bernardová. Nejvyšší soud dále rozhodl, že přivodit přípustnost dovolání nebyly způsobilé ani ostatní námitky (uvedení v omyl, rozpor s dobrými mravy) - uvedená tvrzení již byla uplatněna v předchozím řízení a vyřešena nižšími soudy, přičemž se jedná o otázky skutkové, jež v dovolacím řízení přezkoumávat nelze.
4. Proti napadenému odmítavému usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. Stěžovatelka uvádí, že postupem dovolacího soudu, který rozhodl, že stěžovatelka v dovolání nepředestřela otázku, pro niž by bylo možné dovolání považovat za přípustné, bylo zasaženo do jejích práv garantovaných čl. 36 a čl. 38 Listiny. Dle stěžovatelky přípustnost dovolání plynula ze skutečnosti, že v průběhu odvolacího řízení došlo k vážnému narušení práva na zákonného soudce, a to tím, že jeden ze soudců, který byl rozvrhem práce určen k projednání předmětné věci (Mgr. Martin Řezníček), byl postupem předsedy senátu č. 69 vyloučen z projednání věci. Jako dovolací důvod stěžovatelka uvedla skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž za takové nesprávné posouzení považuje závěry obecných soudů ohledně namítaného uvedení stěžovatelky v omyl, jehož se vůči ní dopustila žalovaná jednající svou pověřenou obchodní zástupkyní. Z uvedených důvodů stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.
5. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil dne 27. 4. 2016 Nejvyšší soud jako účastník řízení. Nejvyšší soud v podstatě zopakoval odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení o odmítnutí dovolání. Stěžovatelka právo na repliku k vyjádření účastníka řízení nevyužila. Vedlejší účastník na výzvu k vyjádření ze dne 21. 10. 2016 nereagoval.
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud na prvém místě připomíná, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud neshledal.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je-li Nejvyšším soudem rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 305/16 ze dne 27. 4. 2016].
9. Ve vztahu k namítanému nesprávnému obsazení odvolacího soudu a tvrzenému porušení ústavního práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 Listiny Nejvyšší soud uvedl, že se jedná o zmatečnostní důvod ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jenž sám o sobě není s to přivodit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. a není ani způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a o. s. ř., neboť k prověření zmatečnostních vad slouží žaloba pro zmatečnost. Uvedenému závěru dovolacího soudu nemůže Ústavní soud nic vytknout, Ústavní soud sám ustáleně judikuje, že zásah do ústavně zaručených práv (tj. i do práva na zákonného soudce), k jejichž ochraně právní řád poskytuje prostředky odlišné od dovolání, není bez dalšího způsobilým dovolacím důvodem [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, U 5/68 SbNU 541]. Nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud nicméně přistoupil rovněž k meritornímu posouzení námitky nesprávného složení odvolacího soudu, přičemž dospěl k závěru o její neodůvodněnosti. Ústavní soud se s názorem dovolacího soudu ztotožňuje, v podrobnostech odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení a dále dodává, že dovolává-li se stěžovatelka v souvislosti s tvrzeným zásahem do práva na zákonného soudce nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015, je třeba zdůraznit odlišnost danou již tím, že v uvedeném nálezu bylo posuzováno jednorázové opatření nařizující změnu soudce, nikoliv z veřejně přístupného rozvrhu práce zjistitelná systematická modifikace personálního složení věc projednávajícího senátu, k níž došlo v posuzovaném případě.
10. Kasační zásah Ústavního soudu není odůvodněn ani ve vztahu k vypořádání se s námitkou nesprávného právního posouzení spočívajícího v uvedení stěžovatelky v omyl. Dovolací soud shledal, že se jedná o tvrzení uplatňovaná již v rámci předchozího řízení, která sama o sobě nejsou způsobilá přivodit přípustnost dovolání. Tvrzení o nesprávném právním posouzení spočívajícím v uvedení stěžovatelky v omyl vyjadřuje pouze nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů učiněným obecnými soudy a bez dalšího z něj nevyplývá zásah do stěžovatelčiných základních práv, který by inicioval přezkumnou činnost Ústavního soudu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, což bylo v projednávaném případě naplněno, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1653/15 ze dne 9. 12. 2015].
11. Ústavní soud dále zohlednil spotřebitelskou povahu vztahu mezi stěžovatelkou a žalobkyní. Nabízí se totiž otázka, zda odmítnutím dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (a na něj navázaného rozsudku soudu nalézacího), kterým bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky - spotřebitelky, dostál dovolací soud ústavnímu příkazu ochrany spotřebitele. V případě, že by rozsudky odvolacího a nalézacího soudu samy představovaly nepřípustný zásah do práv spotřebitele, musely by být dovolacím soudem změněny či zrušeny, jakýkoliv jiný postup dovolacího soudu by představoval porušení jeho povinnosti chránit základní práva a svobody [viz nález sp. zn. II. ÚS 3588/14 ze dne 16. 6. 2015]. Ústavní soud odkazuje na svoji bohatou judikaturu [viz nález sp. zn. I. ÚS 342/09 ze dne 15. 6. 2009, nález sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, nález sp. zn. IV. ÚS 548/14 ze dne 12. 6. 2014, nález sp. zn. III. ÚS 1804/13 ze dne 19. 6. 2014, nález sp. zn. III. ÚS 1996/13 ze dne 16. 7. 2015], z níž plyne, že ochrana spotřebitele představuje jeden z principů, na nichž je založeno fungování Evropské unie a kterými se musí Česká republika jako její členský stát, respektive její orgány při své činnosti řídit. Ochrana spotřebitele je zakotvena v čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, coby součásti primárního práva Evropské unie. Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Ústavní soud ve spotřebitelských vztazích zdůraznil rovněž princip důvěry v určitý druhou stranou prezentovaný skutkový stav, jenž vyvěrá z principu právní jistoty představujícího jednu z fazet materiálně chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
12. Ústavní soud po posouzení okolností projednávaného případu shledal, že obecné soudy neporušily práva stěžovatelky, pokud trvaly na prokázání tvrzení o tom, že zaměstnankyně žalované stavební spořitelny uvedla stěžovatelku v omyl, a uzavřely, že nepostačí tvrzení stěžovatelky, že by přece jinak novou smlouvu neuzavírala. Obecné soudy dle Ústavního soudu nalezly spravedlivou rovnováhu mezi zásadou ochrany spotřebitele na straně jedné, a zásadou autonomie vůle, jakožto principu plynoucího z čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 342/09 ze dne 15. 6. 2009]. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že smlouva, při jejímž uzavření měla být stěžovatelka dle svého tvrzení uvedena v omyl, neboť jí mělo být zaměstnankyní žalované stavební spořitelny sděleno, že bude sjednána jako smlouva bezplatná, čítá toliko dvě strany. Smlouva představuje jednoduchou, přehlednou smlouvu formulářového typu. Výslovně, v části uvádějící údaje o smlouvě, je ve smlouvě stanovena úhrada za uzavření smlouvy, a to ve výši 1 % z cílové částky. Stěžovatelka tedy byla při podpisu smlouvy seznámena s jejími podmínkami, a rovněž tak s povinností uhradit poplatek, což ostatně stvrdila i svým podpisem. Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, tedy nejednaly ani v rozporu s ústavním příkazem ochrany spotřebitele, a proto ústavní stížnost nemůže uspět ani v tomto aspektu.
13. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky proti odmítavému výroku napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu