U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Mgr. B. K.,
zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Žižkova třída 1321/1, proti žalované Raiffeisen stavební spořitelně a.s., IČ
49241257, se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, o zaplacení částky 16.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 15/2014,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března
2015, č. j. 69 Co 388/2014-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
16.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Soud vycházel ze zjištění, že dne 12. 12. 2011 byla mezi žalobkyní
a žalovanou uzavřena smlouva o stavebním spoření, za což byl žalobkyni účtován
poplatek ve výši 16.000 Kč. Tento byl uhrazen srážkou z částky převáděné na
nový smlouvou založený účet. Obvodní soud shledal nedůvodnou žalobu, jíž se
žalobkyně u soudu domáhala vrácení sporného obnosu z titulu bezdůvodného
obohacení, jehož se žalované mělo dostat plněním z absolutně neplatné smlouvy
mezi účastnicemi uzavřené. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že
žalobkyně byla při podpisu smlouvy seznámena s jejími podmínkami, a rovněž tak
s povinností uhradit poplatek, což ostatně stvrdila i svým podpisem. Namítá-li
nyní, že byla klamavým jednáním pracovnice žalované uvedena v omyl, neboť byla
ujišťována, že je smlouva zcela bezplatná, jde o tvrzení, jež se jí v řízení
nepodařilo prokázat. Soud naopak naznal, že se jedná o osobu svéprávnou (nadto
s vysokoškolským vzděláním), a je tedy důvodné očekávat, že si je vědoma
významu svého chování stejně jako jeho právních následků (§ 4 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku). Předmětnou smlouvu tedy nelze považovat za
neplatnou z důvodu omylu ve smyslu § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež není
ani možné uvažovat o bezdůvodném obohacení žalované.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 69 Co 388/2014-172, potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně, jež doplnil o
výslech zaměstnankyně žalované Martiny Machové, a dospěl k závěru, že ve
výpovědích účastnic a svědků jsou zřejmé rozpory. Jelikož se v projednávané
věci nepodařilo prokázat pro spor podstatnou skutečnost, rozhodl soud v
neprospěch účastníka, který ohledně ní nesl důkazní břemeno, zde tedy
žalobkyně. Klientka byla při uzavírání smlouvy seznámena se všemi podmínkami a
její výtka směřovala toliko k tvrzené mylné informaci, že smlouva nebude
zpoplatněna, jejíž předání ze strany žalované se však v řízení neprokázalo.
Nadto lze vzhledem k informovanosti žalobkyně a rovněž k jejím předpokládaným
vyšším rozumovým schopnostem oprávněně očekávat, že si je vědoma důsledků svého
jednání. Jelikož jde o spotřebitelskou smlouvu, posuzoval odvolací soud
skutkový stav i z pohledu zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve
znění pozdějších předpisů, a na základě prokázaných skutečností uzavřel, že v
souzené věci nelze hovořit o klamání spotřebitele ve smyslu § 5 tohoto zákona.
Rovněž naznal, že ze strany žalované nebylo při uzavírání předmětné smlouvy
jednáno v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Vzhledem k uvedenému
dospěl pak odvolací soud k závěru o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního
stupně, jež proto potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
formálně opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž ji fakticky
dovozuje z tvrzeného pochybení odvolacího soudu, jenž nerespektoval
dovolatelčino právo na zákonného soudce. Má za to, že procesně vadným postupem,
jímž v průběhu řízení došlo ke změně v obsazení senátu, bylo zasaženo do
jednoho z jejích základních práv, a to práva na spravedlivý proces. Jako
dovolací důvod následně uvádí nesprávné právní posouzení věci, za něž považuje
nekorektní postup soudů při provádění navržených důkazů a jejich následném
hodnocení. Vytýká jim, že se dostatečně nevěnovaly všem namítaným skutečnostem
a omezily se toliko na otázku omylu v jejím jednání. Rovněž je však nutné
posoudit, zda nebyla předmětná smlouva uzavřena v rozporu s dobrými mravy.
Vzhledem k nastíněné argumentaci v závěru dovolání navrhuje, aby byl napadený
rozsudek, případně spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšším
soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná v podaném vyjádření označila dovolání žalobkyně za nepřípustné pro
nesplnění podmínek ve smyslu § 237 o. s. ř., a jako takové je navrhla
odmítnout. Pro případ shledání přípustnosti dovolání, je má za nedůvodné,
pročež by bylo namístě jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle
§ 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
Vymezení přípustnosti je jednou z obligatorních náležitostí dovolání, jež jsou
vyžadovány zákonem (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a jejichž absence brání projednání
zmíněného mimořádného opravného prostředku. Za toto vymezení přitom nelze
považovat pouhou citaci textu ustanovení § 237 o. s. ř. či prostý odkaz na ně
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, či jeho usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1905/2015).
Z obsahu podaného dovolání sice lze vypozorovat pravděpodobnou snahu žalobkyně
vymezit jeho přípustnost námitkou odklonu odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe soudu Nejvyššího, nicméně ani přesto nelze na dovolání
pohlížet jako na přípustné ve smyslu výše citovaného ustanovení. Žalobkyní
příkladmo uváděný rozsudek dovolacího soudu totiž nelze mít za přiléhavý, neboť
se věnuje skutkově odlišné věci, a jeho závěry proto nelze v nyní souzené kauze
aplikovat. V dovolání nadto absentuje i formulace konkrétní otázky, při jejímž
řešení mělo k tvrzenému judikatornímu odklonu dojít. Z textu podání lze vyčíst
výhradu žalobkyně proti postupu odvolacího soudu, který dle ní rozhodoval v
nesprávně obsazeném senátu, čímž porušil její ústavním pořádkem zaručené
základní právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na zákonného soudce,
Nejvyšší soud však již dříve ve své rozhodovací praxi upozornil, že nesprávné
obsazení soudu je v podstatě zmatečnostním důvodem ve smyslu § 229 odst. 1
písm. f) o. s. ř. (srovnej například usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22
Cdo 2786/2013), jenž sám o sobě není s to přípustnost dovolání dle § 237 o. s.
ř. přivodit a není ani způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a o. s. ř.,
neboť k prověření zmatečnostních vad slouží žaloba pro zmatečnost (k tomu
srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo
1200/2012, či obdobně jeho usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo
523/2002). K posouzení uvedených nedostatků řízení pak může Nejvyšší soud v
rámci dovolacího přezkumu přistoupit podle § 242 odst. 3 o. s. ř. toliko tehdy,
pokud je dovolání přípustné.
Nad rámec sluší se ke zmíněné argumentaci dovolatelky říci, že její námitku
nesprávného obsazení senátu je nutné v projednávaném sporu považovat za
neopodstatněnou.
Dle čl. 38 odst. 1, věty první a druhé, Listiny základních práv a svobod nesmí
být nikdo odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce
stanoví zákon.
Podle § 36 odst. 2 o. s. ř. pak rozvrh práce určí, který senát nebo jediný
soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.
Dle § 41 odst. 2 a 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), rozvrh práce vydává na období
kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou;
rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku.
V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou
soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového
rozdělení prací u soudu. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má
právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy.
Podle § 42 odst. 3 zákona o soudech a soudcích je změna rozvrhu práce účinná
ode dne jejího vydání, nebyla-li stanovena její pozdější účinnost.
K povaze rozvrhu práce se Nejvyšší soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí,
když vyzdvihl, že rozvrh práce u soudu není pouhou normou „interní povahy“ a
jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a přísedících tvořících
senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních úředníků a soudních
vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve
způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších
opatřeních učiněných podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích,
nýbrž se prostřednictvím něj ve smyslu čl. 38 odst. 1, věty druhé, Listiny
základních práv a svobod a § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví příslušný soudce,
respektive senát, který jako jediný smí věc projednat a rozhodnout, aby tak
bylo šetřeno právo jednotlivce na zákonného soudce, zakotvené v ústavním
pořádku České republiky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008). Činností soudu v rozporu s rozvrhem
práce přitom není a právu na zákonného soudce se nepříčí, nejedná-li v případě
vícero jednání senát pokaždé ve stejném složení, pokud všichni ve věci
zainteresovaní soudci náleží do příslušného soudního oddělení, jež má o věci
rozhodnout. Rovněž tak jsou šetřena základní práva jednotlivce zaručená
ústavním pořádkem, pakliže dojde v souladu se shora citovanými ustanoveními ke
změně rozvrhu práce, a o věci je tak na konci řízení rozhodnuto senátem v jiném
složení, než ve kterém věc začal projednávat (k tomu srovnej obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2048/2013).
V daném případě jsou určujícím rozvrhy práce Městského soudu v Praze pro rok
2014 a rok 2015, jež jsou veřejně přístupné na serveru českého soudnictví
portal.justice.cz. Z jejich obsahu se podává, že v průběhu řízení o věci, jež
vyústilo v rozhodnutí, proti němuž bylo žalobkyní podáno dovolání, došlo z
důvodu personálních změn k jinému složení soudního oddělení 69 Co, a původního
člena senátu Mgr. Martina Řezníčka tak zcela v souladu se všemi zákonnými
požadavky s účinností od 1. 3. 2015 nahradila JUDr. Klára Bernardová. Je tedy
zjevné, že výtka nesprávného obsazení soudu není v projednávané věci
opodstatněnou (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.
2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1324/2012).
Přivodit přípustnost dovolání by nebyly způsobilé ani ostatní námitky
dovolatelky, neboť jimi žalobkyně rozporuje závěry odvolacího soudu o tom, zda
byla zaměstnankyní žalované uvedena při uzavírání předmětné smlouvy v omyl,
opakuje tvrzení uplatňovaná již v rámci předchozího řízení a dále brojí proti
hodnocení navržených důkazů. Jedná se přitom však veskrze o otázky skutkové,
jež v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, neboť taková činnost Nejvyššímu
soudu ve smyslu ustanovení § 237, § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.
nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 1803/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28
Cdo 411/2014).
K výhradě dovolatelky stran rozporu nově uzavřené smlouvy s dobrými mravy je
nutno uvést, že ani ohledně této otázky nevymezuje důvody přípustnosti
dovolání, neboť nesděluje, že by se snad odvolací soud při řešení předestřené
otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že by tato
otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem posouzena jinak
(§ 237 o. s. ř.). Jednotlivé námitky v tomto směru pak rovněž směřují toliko
proti hodnocení skutkových okolností odvolacím soudem, což, jak již bylo
řečeno, nemůže být předmětem dovolacího řízení.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalobkyně ve svém dovolání
nepředestřela otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, i odst. 3 a § 146 odst. 3 s
tím, že v dovolacím řízení žalovaná nebyla zastoupena advokátem a náhradu
jiných nákladů nepožadovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu