Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha 6 - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 36/2025-114 ze dne 4. 2. 2025 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 16 PP 134/2024-98 ze dne 31. 12. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel se u obecných soudů opakovaně domáhal podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovatelovu poslední žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu zamítl podle § 88 odst. 1 písm. a), 3 trestního zákoníku, § 331 odst. 1 trestního řádu. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
2. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obvodního a městského soudu byla porušena jeho práva zakotvená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odkazuje také na čl. 90 Ústavy a uvádí, že soudy nedostály povinnosti poskytovat zákonným postupem ochranu jeho základním právům. Stěžovatel vytýká obecným soudům přílišné lpění na uloženém kázeňském trestu, když tak soudy postupovaly, aniž by zvažovaly podstatu skutku, pro který byl takový trest uložen.
3. Stěžovatel podotýká, že městský soud rozšířil důvody vedoucí k zamítnutí podmíněného propuštění o nesplnění podmínky prognózy vedení řádného života. Namítá, že s takovým postupem stěžovatele v průběhu stížnostního řízení nijak neseznámil, a proto je nutné považovat napadené rozhodnutí za překvapivé s ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004. Navíc zdůrazňuje, že městský soud učinil některé závěry, o nichž ze spisu vyplýval pravý opak. Stěžovatel proto dovozuje, že se jeho záležitostí "zabýval jen povrchně" a na takto učiněných závěrech postavil své zamítavé rozhodnutí.
Odůvodnění obecných soudů podle stěžovatele neposkytují dostatečný "návod" pro splnění požadavků podmíněného propuštění ve světle nálezu sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021.
4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje závažnost skutku, za který mu byl uložen kázeňský trest, na který odkázal obvodní soud. Taková námitka však nespadá do předmětu řízení o podmíněném propuštění. Kázeňský trest se ukládá ve správním řízení, zatímco řízení o podmíněném propuštění probíhá v rámci trestního řízení před soudem. Pokud s uloženým kázeňským trestem stěžovatel nesouhlasil, měl možnost proti tomuto rozhodnutí podat stížnost podle § 52 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a změně některých souvisejících zákonů.
V úvahu by přicházelo i následné podání ústavní stížnosti proti uvedeným správním rozhodnutím. Přestože se tato řízení týkají té samé osoby (stěžovatele), nelze je směšovat do řízení jediného, neboť je pojí zcela odlišné účely a probíhají před zcela odlišnými orgány. Pokud obecné soudy přihlížely k uloženému kázeňskému trestu a na základě této skutečnosti dospěly k závěru, že podmínka polepšení není splněna, a tento závěr řádně odůvodnily, nemá jim Ústavní soud co vytknout. Jsou to totiž obecné soudy, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl.
81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
7. Přisvědčit nelze ani stěžovatelově námitce, že rozhodnutí městského soudu je překvapivé v případě, kdy tento soud totožně s obvodním soudem dospěl k závěru, že stěžovatelově žádosti nelze vyhovět. Překvapivostí nelze brojit proti každé změně odůvodnění rozhodnutí. Samotná skutečnost, že se soud neztotožnil s argumentací stěžovatele nebo nevydal jemu vyhovující rozhodnutí, překvapivost rozhodnutí nezakládá. Ve stěžovatelově případě městský soud vztáhl nemožnost vyhovění jeho návrhu navíc, oproti obvodnímu soudu, s ohledem na nesplnění prognózy vedení řádného života (třetí podmínka podmíněného propuštění).
Tento závěr však neměl vliv na celkový výrok usnesení městského soudu, aby bylo možno dospět k závěru o ústavně nepřijatelné překvapivosti (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1602/21 ze dne 30. 7. 2021). I když městský soud totiž (shodně jako soud obvodní) konstatoval, že u stěžovatele nebyla splněna již druhá z podmínek - uzavřel, že u stěžovatele nelze konstatovat, že stěžovatel svým chováním ve výkonu trestu prokázal polepšení s odkazem na jeho zařazení ve II. prostupné skupině vnitřní diferenciace a na kázeňský trest uložený stěžovateli.
Vzhledem k tomu, že tak úvahy o třetí z podmínek učinil městský soud nad rámec nutného, stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 654/03 proto není na posuzovanou věc přiléhavý.
8. Nicméně lze dát stěžovateli za pravdu, že některé úvahy k podmínce prognózy vedení řádného života v budoucnosti (třetí z podmínek), uvedené v odůvodnění rozhodnutí městského soudu, jsou rozporné se závěry obvodního soudu (např. v otázce dluhového poradenství využitého stěžovatelem). Tato část rozhodnutí však již nebyla pro rozhodnutí zásadní, když městský soud shodně s obvodním soudem uzavřely, že u stěžovatele nelze konstatovat, že by svým chováním ve výkonu trestu prokázal polepšení (druhá z podmínek pro podmíněné propuštění). Náprava nesrovnalostí by v tomto případě postavení stěžovatele nijak nezměnila. Jeho žádosti o podmíněné propuštění nebylo vyhověno právě pro nesplnění podmínky polepšení.
9. Naopak nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že odůvodnění obecných soudů neobsahují dostatečný "návod" pro stěžovatele, aby jeho další žádosti mohlo být již vyhověno (viz bod 6 odůvodnění obvodního soudu, bod 9 rozhodnutí městského soudu). Stěžovateli musí být z odůvodnění obecných soudů zejména zřejmá nutnost zdržet se páchání kázeňských přestupků a vytvoření realistického plánu splácení škody.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu