Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. Š. a J. Š., zastoupených JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou se sídlem Legerova 1820/39, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022 č. j. 23 Cdo 126/2022-487, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021 č. j. 23 Co 35/2021-239, rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 1. 2020 č. j. 8 C 127/2014-274 a o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021 č. j. 23 Co 35/2021-239, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
I
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 9 009 949,- Kč s příslušenstvím, a odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021 č. j. 23 Co 35/2021-239. II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") ve věci žalobkyně MONETA Money Bank a. s. (dále jen "žalobkyně") v řízení o zaplacení částky 9 009 450,- Kč s příslušenstvím rozhodl, že stěžovatelé jako žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni žalovanou částku s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.) a rovněž tak jsou povinni žalobkyni uhradit náklady řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku ve výši 423 565,- Kč, přičemž náklady řízení mezi účastníky okresní soud nikomu z nich nepřiznal (výrok II.).
Na základě v řízení provedených důkazů učinil okresní soud následující skutková zjištění. Stěžovatelé uzavřeli s žalobkyní v roce 2007 smlouvu o hypotečním úvěru, na jejímž základě jím žalobkyně poskytla na koupi a modernizaci v rozsudku specifikovaných nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti") částku 8 570 000,- Kč. Z důvodu řádného neplacení splátek úvěru uzavřela žalobkyně se stěžovateli Dohodu o narovnání, jíž došlo k ukončení čerpání úvěru a nastavení jeho anuitního splácení. Pro neplnění splátek prohlásila žalobkyně poskytnutý úvěr za splatný a na základě žádosti stěžovatelky uzavřela žalobkyně dne 7.
1. 2011 se zájemcem - společností X (dále rovněž "postupník"), zastoupenou její jednatelkou L. A. smlouvu o postoupení pohledávky - částky 9 010 081,- Kč, a to z důvodu majetkového a finančního vyrovnání. Postupník úplatu za postoupenou pohledávku však ani přes výzvu nezaplatil. Žalobkyně proto od této smlouvy odstoupila a odstoupení bylo zasláno na adresu postupníka. Zásilka byla uložena na poště a vyzvednuta K. K. (nyní F.), přičemž dodejka na zásilce je označena razítkem společnosti. Z rozsudku v trestním řízení vedeném proti L.
A. okresní soud zjistil, že jmenovaná svědkyně přebírala poštu pro L. A., resp. pro společnost X bez písemného pověření, šlo ale o dlouhodobější již zavedenou praxi. Okresní soud proto dospěl k závěru, že nedošlo k platnému postoupení pohledávky žalobkyně na společnost X. Žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávky platně odstoupila, když toto odstoupení bylo doručeno společnosti X. Kupní smlouvou ze dne 27. 6. 2011 přešly předmětné nemovitosti ze stěžovatelů na nabyvatelku - X. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že žalobkyně od smlouvy platně odstoupila, neboť odstoupení bylo doručeno na adresu uvedenou ve smlouvě na dodejku, nikoli do vlastních rukou, což nezakládá povinnost doručovat do rukou statutárního orgánu společnosti. Souhlasil též s názorem okresního soudu, že pohledávka nebyla promlčena, neboť délka promlčecí doby je podle obchodního zákoníku, jímž se řídila smlouva o hypotečním úvěru, čtyřletá. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 o.
s.
ř.), neboť otázky formulované v dovolání odvolací soud posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konstatoval, že platná judikatura se váže s posouzením, zda se projev vůle určený adresátovi dostane (dostal) do sféry jeho dispozice. Přitom tento pojem je třeba vykládat objektivně, tedy zda adresát měl objektivní příležitost tak učinit, nikoli, že tak skutečně učinil. Splnění této podmínky bylo v průběhu řízení prokázáno. Druhá právní otázka formulovaná stěžovateli byla rovněž řešena v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť dohoda o narovnání sice založila nový závazek, ale jen v rozsahu záležitostí, které výslovně upravovala. V ostatních ujednáních se vztah účastníků nadále řídil původní smlouvou. S poukazem na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. III. ÚS 3425/16 se dovolací soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. III
Stěžovatelé argumentují extrémním nesouladem skutkových a právních závěrů obou civilních soudů s důkazy (ne)provedenými v průběhu řízení. Jak okresní, tak i krajský soud nepřípustným způsobem zvýhodnily žalobkyni při výkladu jejích právních úkonů i při hodnocení (ne)prováděných důkazů. Rovněž nesouhlasí s posouzením přípustnosti dovolání dovolacím soudem, neboť takový výklad přípustnosti dovolání je v rozporu s podstatou institutu dovolání, jakož i v rozporu s postavením a posláním Nejvyššího soudu v soustavě soudů ČR a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Stěžovatelé dále argumentují třemi zcela rozdílnými právními závěry soudů ohledně posouzení totožné smlouvy o postoupení pohledávky. Okresní soud dospěl k závěru, že je platná a účinná (v řízení o prodeji zástavy), tentýž okresní soud v předmětném řízení konstatoval, že nenabyla účinnosti a krajský soud ji posoudil jako platnou a účinnou, ale s tím, že od ní bylo platně odstoupeno. Takové rozhodování se zcela míjí s požadavkem na právní jistotu v závaznost soudního rozhodnutí. K otázce platného odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky stěžovatelé odkazují na obsah svého dovolání, v němž zpochybnili platnost doručení určenému adresátovi zásilky a zákonnost způsobu dokazování o této věci v předmětném řízení, kdy jim nebylo umožněno klást svědkyni K.
K. (slyšené v trestním řízení) otázky. Za zcela nesprávný považují proto stěžovatelé i závěr dovolacího soudu o doručení zásilky obsahující odstoupení od smlouvy, které zcela popírá nezbytnost převzetí doporučené zásilky jejím skutečným adresátem. Krajskému i okresnímu soudu stěžovatelé vytýkají, že jejich skutková zjištění jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy, přičemž v řízení provedené důkazy nebyly soudy hodnoceny v souladu s ust. § 132 o. s. ř. Stěžovatelé dále polemizují s odůvodněním napadených rozhodnutí, setrvávají na vlastním hodnocení provedených důkazů, z něhož vyvozují jiné, pro ně výhodné právní konkluze.
Závěrem navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu. IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Důvody pro kasační zásah v dané věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že podstatou předmětné věci je především posouzení účinnosti doručení odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky žalobkyní, jako jednostranného hmotněprávního úkonu. Jejich argumentace se soustřeďuje v tvrzení, že se adresát tohoto hmotněprávního úkonu musí dozvědět o jeho obsahu, neboť v opačném případě by doručování doporučených zásilek postrádalo opodstatnění. S tímto názorem Ústavní soud nesouhlasí.
Teorií "dojití" projevu vůle do dispoziční (právní) sféry protistrany se zabýval již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 988/21 ,
III. ÚS 1660/19 ,
II. ÚS 3492/18 ,
IV. ÚS 2876/11 nebo
I. ÚS 177/04 ). Z nich i z ustálené judikatury civilních soudů vyplývá závěr, že projev vůle dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, což jinak řečeno znamená, že se tak stane v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Dojitím projevu vůle do sféry adresáta se tak stává právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej již jednostranně odvolat. Není přitom nezbytné, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu, postačí, že měl objektivní možnost seznat jeho obsah.
Ve skutkových okolnostech předmětné věci to znamená, že žalobkyně doručovala odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky na jedinou jí známou adresu společnosti X, označenou ve smlouvě. V řízení bylo prokázáno, že přebírání pošty pro tuto společnost svědkyní bylo standardním, dlouhodobě praktikovaným způsobem, přičemž svědkyně vyloučila, že by převzatou poštu nepředala. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují proces dokazování, včetně postupu podle § 132 o. s.
ř., Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným civilními soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ke shora uvedeným obecným východiskům ústavního přezkumu Ústavní soud dodává, že rozsah dokazování v dané věci byl zcela dostatečný a prokázal opodstatněnost právního závěru soudů o účinnosti doručení odstoupení žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávky.
Pokud stěžovatelé namítají, že posouzení doručení bylo zcela v rozporu s předpisy hmotného a procesního práva, neuvádějí o jaké konkrétní ustanovení jakého předpisu (předpisů) se má jednat a v čem má tento rozpor spočívat. Obdobně velmi neurčitě a nejasně argumentují i v souvislosti s odmítnutím dovolání pro nepřípustnost, když dovolacímu soudu vytýkají, že jeho "výklad" přípustnosti dovolání je v rozporu s podstatou institutu dovolání, postavením a posláním dovolacího soudu a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, aniž tuto judikaturu alespoň v obecných rysech konkretizují.
V
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. K návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Ústavní soud navíc rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu