Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Mičana, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3612/2024-451 ze dne 28. 1. 2025 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 293/2022-254 ze dne 9. 3. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Ivany Novákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal zastavení exekuce vyklizením nemovitosti vedené na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, jehož součástí byla nájemní smlouva. Okresní soud Plzeň-sever tomuto návrhu nevyhověl, rozhodl také o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady státu. Okresní soud dospěl k závěru, že exekuční titul splňoval veškeré formální a materiální zákonné předpoklady. Zdůraznil, že s odkazem na osobní a majetkové poměry stěžovatele nelze odepřít právo vedlejší účastnice na vyklizení stěžovatele z nemovitosti, jelikož taková situace nenaplňuje žádný ze zákonných důvodů pro zastavení exekuce.
2. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele potvrdil rozhodnutí okresního soudu týkající se návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v části zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Podle krajského soudu nelze uvažovat o tom, že by byl stěžovatel pod intenzivním nátlakem donucen k uzavření notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, přestože se nacházel v tíživé bytové a ekonomické situaci, kterou však vedlejší účastnice nezapříčinila ani ji nijak nezneužila. Krajský soud zrušil nákladový výrok okresního soudu vzhledem k osvobození stěžovatele od soudních poplatků.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny.
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem Nejvyššího soudu a krajského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že "právní posouzení daného případu [...] je do té míry natolik nesprávné, respektive ústavně nekonformní, že [jím] došlo nepochybně k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces". Stěžovatel má za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily jeho námitku rozporu s dobrými mravy a námitku neplatnosti notářského zápisu.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny.
6. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neuvádí v podstatě vůbec žádnou relevantní (natožpak ústavněprávní) argumentaci nad rámec rekapitulace předchozího řízení a prostého označení údajně porušeného základního práva garantovaného v čl. 36 Listiny. Přitom lze očekávat, že pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako vadné a nezabýval se jím meritorně, bylo namístě tento závěr ústavněprávně zpochybnit a vyložit, z jakých důvodů Nejvyšší soud pochybil. Nic takového však stěžovatel neučinil a ve své stížnosti pouze opět zopakoval námitky vypořádané již v předchozích rozhodnutích.
8. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, jelikož stěžovatel - podle Nejvyššího soudu - nevymezil právní otázku ani předpoklady přípustnosti ohledně nevyhovění jeho návrhu na zastavení exekuce, ať již ve vazbě na judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Přitom právě absence těchto obligatorních náležitostí je důvodem odmítnutí dovolání pro vady (§ 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu).
9. Ústavní soud si vyžádal stěžovatelovo dovolání a ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, který srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání dovolání. Jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska ústavněprávního akceptovatelný a nelze jej považovat za vybočující či překvapivý. Ústavní soud v tomto směru neshledává porušení základních práv stěžovatele. Proto shledal ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (kterou odmítl pro vady) zjevně neopodstatněnou. Takový postup odpovídá mj. i stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 z 28. 11. 2017, které konstatuje, že pokud neobsahuje dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. S přihlédnutím k závěrům uvedeného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nemůže Ústavní soud za daných okolností přezkoumávat ani ústavnost napadeného rozhodnutí krajského soudu, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužil procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práv připouští. Stručně řečeno, stěžovatel nepodal věcně projednatelné dovolání. Ta část, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí krajského soudu, je tudíž nepřípustná.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl, a to v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a proti usnesení krajského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu