Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Danielem Mikou, advokátem sídlem Pernerova 293/11, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1050/2023-11360 ze dne 9. ledna 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 53/2022-10170 ze dne 16. prosince 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 47 T 5/2021-8876 ze dne 31. března 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Městský soud v Praze ("městský soud") uznal stěžovatele vinným z trestného činu (bod I) zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) a c) trestního zákoníku ve formě pomoci a (bod II) zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství. Za to mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na pět let.
2. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") k odvolání obviněných ve veřejném zasedání ve vztahu ke stěžovateli zrušil výrok o vině pod bodem I a celý výrok o trestu a znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným (pod bodem I) z pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 240 odst. 1, 2 písm. a) a c) trestního zákoníku. Za to a za nezrušené jednání (pod bodem II) uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let s povinností nahradit ve této době podle svých sil škodu způsobenou trestným činem a trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu pěti let.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiného než dovolacího důvodu.
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v postupu obecných soudů zásah do svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
5. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, rozpor s judikaturou Ústavního soudu, nepřesvědčivé odůvodnění, a především porušení presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Podle napadených rozhodnutí měl stěžovatel společně s dalšími osobami obchodovat a distribuovat minerální oleje, vydávat je za naftu, tím zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty, zaúčtováním falešných účtenek snížit daňový základ a vylákat nadměrný odpočet daně. Stěžovatel takové závěry odmítá - s tím, že neměl povědomí o protiprávním jednání ostatních obviněných, nevěděl, o jakou surovinu jde a že jemu poskytnuté účtenky jsou falza.
Obecné soudy však neuvěřily verzi, že stěžovatel odebíral (jeho společnost) palivo za částky uvedené na účtenkách a na základě domněnek vycházejících z nepřímých důkazů akceptovaly verzi obžaloby, že za palivo platil nižší, než vykázanou částku. Stěžovatel má s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. II. ÚS 2929/18 ze dne 6. března 2020 (N 42/99 SbNU 49) či sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. října 2014 (N 192/75 SbNU 165)] za to, že v řízení přetrvávají neodstraněné důvodné pochybnosti, které musí být zcela vyloučeny, a proto obecné soudy měly v případě existence jeho stejně pravděpodobné verze akceptovat verzi jemu příznivější.
6. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy). Proto Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani posuzovat jejich výklad konkrétních ustanovení zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, je-li jejich postup excesivní a překračuje meze ústavnosti [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Kasační pravomoc Ústavního soudu je dána jen tehdy, vycházela-li by napadená rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
8. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel odebral bez jakékoliv smlouvy a za nestandardních okolností téměř 500 000 litrů minerálního oleje jako palivo, především pro vozidla své firmy, aniž by na jejich nákup existovaly jiné doklady (faktury) než padělané účtenky, které založil do účetnictví. Podle městského soudu tím poskytl součinnost při zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty a zaúčtováním padělaných dokladů zkrátil daň z přidané hodnoty. Městský soud podrobně popsal obchodní vztahy a jednání obviněných, rovněž uvedl, na základě jakých důkazů, hodnocených jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a tvořících ucelený řetězec bez jakýchkoli (důvodných) pochybností, své závěry učinil. Vyslovené závěry vrchní soud přijal, byť revidoval výši zkrácení uvedených daní a v důsledku toho stěžovateli (i dalším odsouzeným) snížil trest. Stejně tak závěry městského soudu potvrdil i Nejvyšší soud.
9. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel se snaží od počátku řízení uplatnit svoji obhajobu a předestřít existenci pochybností způsobilých zvrátit vyslovené závěry. Činí tak i v ústavní stížnosti přesto, že se jeho námitkami obecné soudy opakovaně zabývaly a vyslovily závěr o účasti stěžovatele na trestné činnosti. Nejvyšší soud se také podrobně zabýval okolnostmi pro aplikaci zásady in dubio pro reo, aniž by v projednávané věci zjistil její porušení či jiné porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel opakovaně předkládá svoje hodnocení provedených důkazů, namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním posouzením, aniž by bylo patrné, v čem takové pochybení obecných soudů mělo spočívat. K otázce provádění a hodnocení důkazů stěžovatel pomíjí, že soudní moc, jak je konstituována Ústavou, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl.
82 odst. 1).
10. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka řízení a že všechny jím tvrzené skutečnosti budou akceptovány, ale poskytuje "pouze" záruku, že řízení před nezávislým a nestranným soudem bude probíhat podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) poskytuje záruku, že obviněný je považován za nevinného do pravomocného rozhodnutí o vině. Zásada in dubio pro reo znamená, že pouze v případě, kdy objektivní pozorovatel nemůže ani jednu z možných verzí odmítnout (nestačí subjektivně vnímaná pochybnost obviněného či alternativní verze skutkového děje), musí být aplikována verze pro stíhaného příznivější. Takovou pochybností byla přesnost měření hmotnosti dodaného minerálního oleje, což vedlo vrchní soud ke snížení dodaného množství, tím i škody, a uložení příznivějších trestů obviněným.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení jeho základních práv postupem obecných soudů. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí dostatečně a řádně zabývaly, a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně a úplně odůvodněna.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu