Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. Z., zastoupeného JUDr. Josefem Dvořákem, advokátem se sídlem České Budějovice, Krajinská 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1063/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 3 To 65/2005, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, čj. 17 T 15/2003 - 1669, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodění:
Včas podanou ústavní stížností Mgr. L. Z. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby, podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona účinného od 1.
1. 2002 (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství, kterého se dopustil tím, že po předchozí vzájemné dohodě společně s I. R., M. R. a s O. Z. v deseti případech nakoupili zlato v bance v Rakousku. Zlato převezli do tuzemska, aniž by je ohlásili celním orgánům. Přetavením z něj odstranili identifikační znaky a poté je prodali obchodním společnostem Safina, a. s. a Benet, a. s. Tím zkrátili daň z přidané hodnoty v celkové výši 2 836 539,-- Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem, peněžitému trestu s náhradním trestem odnětí svobody a trestu propadnutí věci.
Odvolací soud zrušil výrok o trestu odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání čtyř let a zamítl jeho odvolání. V ostatních výrocích, týkajících se stěžovatele, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1063/2006, byl zrušen celý výrok rozsudku odvolacího soudu o trestu odnětí svobody a výrok o zamítnutí odvolání. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen ve výrocích o trestech propadnutí věcí a peněžitém trestu a věc mu byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání stěžovatele podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "TrŘ") Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel uvedl, že se nemohl zúčastnit výslechu spoluobviněného R. P., neboť tento výslech byl proveden v přípravném řízení ještě předtím, než bylo stěžovateli sděleno obvinění. Vzhledem k tomu, že v době výslechu R. P. se stěžovatel nacházel v cele předběžného zadržení, nic nebránilo policejnímu orgánu, aby stěžovateli sdělil obvinění ještě před zmíněným výslechem, neboť měl všechny podklady nezbytné pro sdělení obvinění.
Z těchto důvodů nelze výslech R. P. považovat za neodkladný úkon.
Údaje z této výpovědi neměly obecné soudy proti stěžovateli použít. Dále tvrdil, že vstupem České republiky do Evropské unie došlo k zásadní změně trestnosti jeho jednání, neboť z důvodu změny celních a daňových předpisů zanikla nebezpečnost projednávaného trestného činu pro společnost. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou, zčásti nepřípustná a ve zbývající části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví.
Není tedy možné založit ústavní stížnost pouze na argumentaci použité převážně nebo úplně v opravných prostředcích před obecnými soudy, neboť takový postup staví Ústavní soud do role další soudní instance obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Námitky stěžovatele, týkající se provedení důkazu přečtením protokolu o výpovědi R. P. ze dne 26. 11. 2001 a zániku trestnosti činu z důvodu vstupu České republiky do Evropské unie, jsou opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v řádných i mimořádných opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy, s nimiž se obecné soudy přesvědčivě vypořádaly. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit, jelikož není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění obecných soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna, jak tomu bylo v projednávané věci.
Námitkou procesní způsobilosti výpovědi R. P. a provedení důkazu přečtením protokolu o jeho výpovědi ze dne 26. 11. 2001, se zabýval, kromě obecných soudů, také Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 1131/07
. V tomto usnesení konstatoval, že touto námitkou se zabýval již soud prvního stupně, který uvedený výslech posoudil i ve vztahu ke stěžovateli jako úkon neodkladný, s ohledem na procesní situaci v době zahajování trestního stíhání v této věci (podrobněji str. 15 rozsudku). Odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil a uvedl, že u námitek uplatňovaných s velkým časovým odstupem je při hodnocení neodkladnosti nutno brát v úvahu onen časový odstup. I odvolací soud tedy konstatoval, že se v době pořízení tohoto výslechu jednalo o důkaz neodkladný (str.
8 rozsudku). Soud prvního stupně si přitom byl evidentně vědom zvláštnosti dané procesní situace, neboť výslovně připustil námitky obžalovaných vůči skutečnostem obsaženým v předmětném protokolu o výslechu. Dovolací soud konstatoval, že závěr obecných soudů o vině je založen na celé řadě důkazů provedených soudem prvního stupně, a nikoliv jen na zmíněné výpovědi R. P. Poukázal na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a neshledal ve věci nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé.
Tyto závěry považuje Ústavní soud za ústavně souladné především s ohledem na obsáhlé a podrobné vyhodnocení všech provedených důkazů, jak je provedl soud prvního stupně. V jeho jednotlivých částech je patrné, že části výpovědi R. P. bral především jako potvrzení jinak prokázaných skutečností. Z postupu soudu prvního stupně je tedy zcela zřejmý respekt k procesním právům všech obžalovaných a námitku stěžovatele lze proto brát jen jako polemiku se závěry obecných soudů, která sama o sobě není důvodem k úspěšné ústavní stížnosti ( sp. zn. II.
ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, str. 481). Základní procesní práva totiž nelze vykládat jako práva samoúčelná, nebo jako práva zaručující procesní úspěch, neboť jejich účelem je "pouze" zajištění fair procesu ( sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 175 - č. 132/1994 Sb.). Jako obiter dictum lze, ve vztahu k námitce vývoje postavení R. P. v řízení, poukázat na to, že čtení dřívější výpovědi za stejných procesních podmínek je podle § 211 odst. 2 TrŘ možné jak ohledně svědka, tak spoluobžalovaného.
První senát Ústavního soudu se s citovaným závěrem přijatým Ústavním soudem v označeném usnesení ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 1131/07 , ztotožňuje i této věci a odkazuje na něj. Předmětem úvah obecných soudů bylo i tvrzení stěžovatele o zániku nebezpečnosti stíhaného trestného činu pro společnost (§ 65 TrZ) z důvodu vstupu České republiky do Evropské unie. Zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost je jednou z forem zániku trestnosti. Podle ustanovení § 65 TrZ trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.
Důvodem zániku trestní odpovědnosti je zde okolnost, že zanikla nebezpečnost činu pro společnost, a to na základě dvou alternativně uvedených hledisek. Pro aplikaci tohoto institutu proto postačí, když zánik nebezpečnosti činu pro společnost je způsoben jen jedním z nich. Jedná se buď o změnu situace, nebo o okolnost, že osoba pachatele přestala být pro společnost nebezpečnou, přičemž každá z těchto alternativ nastala v době od spáchání trestného činu do rozhodování soudu o vině pachatele. Zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost v obecné rovině znamená, že v důsledku uvedených okolností určitý čin, který v době spáchání naplňoval všechny formální znaky některé skutkové podstaty a vykazoval zákonem předpokládaný stupeň společenské nebezpečnosti, již tento stupeň postrádá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 540/2007, sp. zn. 8 Tdo 591/2004, sp. zn. 5 Tdo 1274/2003).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil zánik nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost jen z důvodu změny situace (vstup České republiky do EU). "Změnou situace", ve smyslu § 65 TrZ, se podle právní teorie i praxe rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy.
V důsledku změny situace pak zanikla nebo se snížila konkrétní společenská nebezpečnost trestného činu, který je předmětem rozhodování, na stupeň nepatrný (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, Komentář, C. H. BECK, 5. vydání, 2003, str. 516). Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) TrZ. Ustanovení § 148 TrZ chrání zájem státu na správném vyměření povinných plateb a na příjmu z nich. Z ničeho nelze vyvozovat, že by tento zájem automaticky pominul v souvislosti se zrušením té které povinné platby.
Posledně uvedená skutečnost tedy sama o sobě neznamená existenci změny, s níž je spojen zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V souvislosti s posuzovaným případem lze tedy uvažovat o zániku nebezpečnosti trestného činu, pouze pokud by došlo ve společnosti ke změnám, v důsledku nichž by se výběr dané povinné platby stal nepřijatelným či alespoň nežádoucím (resp. takovým by se stal související eventuální trestněprávní postih). Ve věci stěžovatele taková situace nenastala. V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie byl sice změněn celní zákon č. 13/1993 Sb. a zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a s účinností od 1.
5. 2004, bylo od daně osvobozeno dodání investičního zlata v tuzemsku, pořízení z jiného členského státu a jeho dovoz. Toto osvobození má vztah pouze k členským státům, s účinností od 1. 5. 2004, a tato změna nepůsobí zpětně. Na celní delikty, včetně krácení DPH, spáchané před 1. 5. 2004 (tj. před vstupem České republiky do EU), se i nadále vztahují dosavadní právní předpisy (čl. II bodu 2 přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 187/2004 Sb.). Z citované zákonné úpravy mimo jiné plyne, že trestnost celních deliktů (a z toho vyplývající krácení DPH), spáchaných před účinností zmíněné novely celního zákona (tj. přede dnem 1.
5. 2004), nezanikla. Celní delikty jsou nadále postižitelné, pokud ovšem řízení o nich bylo zahájeno před nabytím účinnosti zmíněného zákona. Stěžovatel trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby, podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) TrZ, spáchal v roce 2001. Nutno doplnit, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 148 TrZ nemá blanketní ani odkazovací dispozici, v důsledku čehož by každá změna právních předpisů upravujících daňovou, celní a obdobnou problematiku měla vliv na ustanovení trestního zákona, neboť sama skutková podstata popisuje zakázané jednání, aniž by se dovolávala porušení mimotrestních norem, tzn. že změna celních a daňových zákonů v souvislosti se vstupem České republiky do EU neznamenala změnu v trestním zákoně ohledně trestné činnosti, za kterou byl stěžovatel odsouzen.
V kontextu uvedených skutečností je zřejmé, že změna daňových a celních předpisů z důvodu dlouho připravovaného vstupu naší země do EU, spojeného s povinností převzít "acquis communautaire", není změnou situace ve smyslu § 65 TrZ, mající za následek zánik trestní odpovědnosti stěžovatele. Proto lze konstatovat, že podmínky ustanovení § 65 TrZ splněny nebyly.
V podrobnostech lze odkázat na přesvědčivé a ústavně souladné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR. Pokud stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly pouze ostatních obviněných, je nutno v této části hodnotit ústavní stížnost jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§ 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ve vztahu k odsuzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně se jedná o návrh nepřípustný, neboť Nejvyšší soud ČR, usnesením ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1063/2001 - I, uvedené rozsudky obecných soudů v odsuzující části zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ústavní stížností napadené rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve výroku o trestu, již právně neexistují, věc se "navrátila" do stadia řízení před soudem prvního stupně, které nebylo pravomocně skončeno, tzn. že za daného procesního stavu nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon ochraně jeho práva poskytuje.
Z těchto důvodů je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahu Ústavního soudu. Proto byla ústavní stížnost, v části týkající se odsuzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, odmítnuta jako nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c), písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu