Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Jana Rouba, b) Ing. Jana Rouba, obou zastoupených Mgr. Zuzanou Božkovou, advokátkou se sídlem náměstí Míru 551, Třinec, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2008, č. j. 22 C 109/2006-108, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008, č. j. 19 Co 348/2008-133, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, č. j. 25 Cdo 4487/2009-196, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu následující skutečnosti.
Stěžovatelé v řízení před Ústavním soudem, tedy žalobci, se domáhali vůči státu odškodnění nemajetkové újmy (stěžovatel a/ jako žalobce a/ požadoval 1.500.000 Kč s příslušenstvím, stěžovatel b/ jako žalobce b/ 2.000.000 Kč s příslušenstvím), kterou měli utrpět tím, že v době od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001 byl žalobce b/ (otec žalobce a/) úmyslně křivě obviněn a svévolně držen ve vazbě a posléze zproštěn obžaloby, čímž bylo zasaženo do jeho práv na ochranu osobnosti a základních lidských práv na respektování rodinného a soukromého života. Žalobce a/ byl tímto vazebním stíháním svého otce vystaven stresu, trýzni a společenské diskriminaci.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 5. 2008, č. j. 22 C 109/2006-108, žalobu ve vztahu k oběma žalovaným zamítl. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a/ potvrdil a ve vztahu k žalobci b/ rozsudek zrušil a řízení zastavil. Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením, že dovolání žalobce a/ se odmítá a dovolání žalobce b/ se zamítá. Stěžovatelé navrhli citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušit, pro porušení svých základních práv (zejména práva na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím státu).
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud proto zkoumal, zda byla ústavní stížnost ve lhůtě zákonem stanovené.
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění do 31. 12. 2012 lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně poskytuje.
Na doručence (č. l. 200) je uvedeno, že adresát písemnosti - zástupce stěžovatelů advokát JUDr. Milan Kittel - převzal zásilku s napadeným usnesením Nejvyššího soudu dne 20. 1. 2012. Toho dne mu tedy bylo doručeno. Podle ustanovení § 50b odst. 1 o. s. ř. platí, že má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Pokud byla ústavní stížnost doručena Ústavnímu soudu (do datové schránky) až dne 26. 3. 2012, byla podána zjevně po lhůtě k tomu zákonem o Ústavním soudu stanovené.
Z výše uvedených důvodů, aniž by se mohl zabývat meritem věci, Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl, jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Pokud stěžovatelé navrhovali, aby jim náklady zastoupení v řízení před Ústavním soudem nahradil stát podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pak nemohlo být této žádosti vyhověno již proto, že ústavní stížnost byla odmítnuta (srov. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: "...a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta...").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 9. července 2013
Vojen Güttler, v. r. soudce zpravodaj