25 Cdo 4487/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a/ J. R., a b/ Ing. J. R., obou zastoupených JUDr. Milanem Kittelem,
advokátem se sídlem v Plzni, 28. října 861/29, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3.500.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C
109/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
9. 2008, č. j. 19 Co 348/2008 – 133, takto:
I. Dovolání žalobce a/ se odmítá.
II. Dovolání žalobce b/ se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali vůči státu odškodnění nemajetkové újmy (žalobce a/
požadoval 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, žalobce b/ 2.000.000,- Kč s
příslušenstvím), kterou měli utrpět tím, že v době od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001
byl žalobce b/ (otec žalobce a/) úmyslně křivě obviněn a svévolně držen ve
vazbě a posléze zproštěn obžaloby, čímž bylo zasaženo do žalobcových práv na
ochranu osobnosti a základních lidských práv na respektování rodinného a
soukromého života. Žalobce a/ byl tímto vazebním stíháním svého otce vystaven
stresu, trýzni a společenské diskriminaci.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 5. 2008, č. j. 22 C 109/2006-108,
žalobu ve vztahu k oběma žalovaným zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že proti žalobci b/ bylo zahájeno trestního stíhání
(sdělením obvinění dne 13. 9. 1999). Poté v rámci přípravného řízení bylo
vyšetřovatelem nařízeno zkoumání duševního stavu, kterému se žalobce b/
nepodrobil, a proto bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Následně byl z vazby
propuštěn a dne 28. 7. 2004 byl obžaloby zproštěn rozsudkem Nejvyššího soudu
sp. zn. 7 Tdo 805/2004. Žalobci napadali postup orgánů činných v trestním
řízení, jenž se odrazil právě v rozhodnutí o vazbě žalobce b/. Z tohoto důvodu
nároky žalobců soud neposuzoval z hlediska nesprávného úředního postupu, jak
požadovali, nýbrž z hlediska nezákonného rozhodnutí. Soud prvního stupně pak
dospěl k závěru, že nároky žalobců nelze s ohledem na čl. II. přechodného
ustanovení zák. č. 160/2006 Sb. přiznat dle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále „zák. č. 82/1998 Sb.“/,
neboť institut odškodnění nemateriální újmy byl včleněn do zák. č. 82/1998 Sb.
až novelou č. 160/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006, retroaktivní účinky
novely se vztahují pouze na škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, avšak
nemajetková újma žalobců vznikla před účinností této novely v důsledku
nezákonných rozhodnutí. Z uvedeného důvodu pak soud také zamítl návrh žalobce
b/ na doplnění dokazování. Nárok žalobce a/ by nebyl odškodnitelný ve smyslu §
31a zák. č. 82/1998 Sb. také proto, že se jedná o osobní nárok, kterého se může
domáhat pouze ten, kdo byl stíhán a držen ve vazbě, což žalobce a/ nesplňuje.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, č. j. 19
Co 348/2008-133, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a/ potvrdil
a ve vztahu k žalobci b/ rozsudek zrušil a řízení zastavil; rozhodl též o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že ohledně žalobce b/ je
dána překážka zahájeného řízení dle § 83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), jež brání tomu, aby o téže věci
probíhalo jiné soudní řízení. Odvolací soud z rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 17 C 142/2002, z rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 39 Co 340/2005, z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2113/2006, a z nálezu Ústavního soudu ze
dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, dovodil, že žalobce b/ se v uvedeném
řízení, jež nadále pokračuje, domáhá vůči téže žalované téhož nároku na základě
shodných skutkových tvrzení jako v posuzovaném řízení. Ve vztahu k žalobci a/
odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že není osobou oprávněnou
k náhradě škody způsobené rozhodnutím o vazbě dle zák. č. 82/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podali žalobci dovolání. Žalobce a/
přípustnost dovolání dovozuje dle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda vydání vědomě
nepravdivého rozsudku je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13
odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Namítá, že mezi omezením osobní svobody jeho otce a
škodou, která žalobci a/ vznikla, je dána příčinná souvislost, neboť „zcela
prokazatelně za dobu svévolného věznění svého otce trpěl“. Žalobce a/ dále
uplatnil dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
přičemž vadu řízení spatřuje v „nepravdivých tvrzeních soudu“, že nespadá do
žádné kategorie osob poškozených dle zák. č. 82/1998 Sb. Žalobce a/
argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98 a poukazuje na
generální povahu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí
odvolacího soudu pak dle jeho přesvědčení rovněž spočívá na nesprávném právním
posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neboť soudkyně soudu
prvního stupně „účelově spekuluje“ s pojmy „nezákonné rozhodnutí“ a „nesprávný
úřední postup“. Žalobce a/ vytkl soudu, že pominul jeho požadavek posuzovat
danou věc dle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Žalobce b/ spatřuje jinou vadu řízení dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. v tom, že v rozporu se žalobními tvrzeními jeho nárok nebyl posouzen jako
nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, stejně
jako nebyl posouzen dle § 13 obč. zák. na nějž odkazoval soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozhodnutí. Za nesprávné označil zastavení řízení pro překážku
věci zahájené, neboť má za to, že nelze dovodit, že by žaloba vedená pod sp.
zn. 17 C 142/2002 byla žalobou na ochranu osobnosti, přičemž nároky na
odškodnění není nutné vést jedinou žalobou. Nesprávné právní posouzení dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje v závěru soudu prvního stupně, že
„žalobce nelze odškodnit, neb z. č. 82/1998 Sb. to neumožňuje“, a v závěru
soudu odvolacího, že „řízení 17 C tvoří překážku zahájeného řízení“. Dovolatelé
navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že
dovolání žalobce a/ není přípustné, dovolání žalobce b/ pak není důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 9. 2008,
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl.
II zákona č. 7/2009 Sb.).
Ve vztahu k žalobci a/ odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil,
aniž by soud prvního stupně dříve rozhodl jinak, a proto může být dovolání
proti jeho rozsudku přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj.
za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu,
při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
Vyjadřuje-li žalobce a/ nesouhlas se závěrem („tvrzením“) odvolacího soudu, že
nespadá do žádné kategorie osob poškozených dle zákona č. 82/1998 Sb., nevytýká
tím vadu řízení, tj. porušení procesních pravidel [dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nýbrž namítá nesprávné právní posouzení věci
[dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobcem a/ formulovaná otázka, zda vydání „vědomě nepravdivého rozsudku“ je či
není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.,
nemá zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že nárok uplatněný žalobou je třeba posuzovat jako
nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí
(rozhodnutí o vazbě), a nikoli jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů
vyšších stupňů. Vydání rozhodnutí orgány činnými v trestním řízení může za
splnění dalších zákonných předpokladů založit odpovědnost státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím (rozhodnutím o vazbě) podle zákona č. 82/1998
Sb., avšak vydání takového rozhodnutí nemůže být zároveň nesprávným úředním
postupem. Je totiž třeba rozlišit obě formy odpovědnosti státu za škodu podle
zák. č. 82/1998 Sb., přičemž shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro
rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o
činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při
zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu
rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle § 5
písm. a) zákona. Jinak řečeno, bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v
postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil,
spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura
1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
430/2000, publikovaný pod C 1000 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck). Ústavní konformitu uvedených závěrů opakovaně potvrdil Ústavní soud
(srov. usnesení ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1173/10, ze dne 13. 1. 2011,
sp. zn. III. ÚS 2565/10, nebo ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 606/11). Odkaz
dovolatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98 je nepřípadný, neboť –
jak ostatně vyplývá již z citace obsažené v dovolání – uvedený nález se zabýval
odlišnou problematikou (uplatnitelností práva na náhradu škody způsobené
výkonem veřejné moci ve vztahu k aktům moci zákonodárné, výkonné i soudní).
Neobstojí ani námitka, že nárok žalobce a) nebyl posouzen podle Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Judikatura
dovodila, že právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č.
160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5
Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
a že nárok na náhradu škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody je
konstruován nejen v oblasti jednoduchého práva, ale též Úmluvou v čl. 5 odst.
5, která je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně aplikovatelnou normou ve
vnitrostátním právním řádu a již je třeba použít přednostně před zákonem (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 539/06, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131, svazek č. 46, str. 230).
Čl. 5 odst. 5 Úmluvy stanoví, že „každý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu
s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“ Z dikce citovaného
ustanovení Úmluvy tedy jednoznačně vyplývá, že uvedené právo na odškodnění má
ten, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními Úmluvy. V dané věci
však není pochyb o tom, že žalobce a/ takovou osobou není, tudíž nemůže právo
na odškodnění pro sebe z přímé aplikace Úmluvy ve smyslu citované judikatury
dovozovat.
V souladu s judikaturou je i názor, že nárok na náhradu nemajetkové újmy nelze
přiznat na základě samotné aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“), jenž stanoví, že „každý má právo na náhradu škody
způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu
veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem“, a to proto, že čl. 36 odst. 4
Listiny odkazuje v podmínkách a podrobnostech na zákon, což jinými slovy
znamená, že citované ustanovení Listiny nemá na rozdíl od čl. 5 odst. 5 Úmluvy
normativní povahu, neboť pouze v obecné rovině garantuje právo na náhradu škody
za nezákonné rozhodnutí, přičemž podmínky jeho aplikace upravují až příslušná
ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. rovněž
výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 162/04).
Okolnost, zda žalobce a/ uplatňoval své nároky z titulu nezákonného rozhodnutí
nebo z titulu nesprávného úředního postupu, není rozhodná, neboť právní
posouzení žalobou skutkově vymezeného nároku přísluší soudu, žalobce není
povinen po právní stránce kvalifikovat svůj nárok a soud také není jeho právní
kvalifikací nároku vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv.
13, pod C 962). Umožňovala-li tedy skutková tvrzení uplatněná v žalobě posoudit
věc podle ustanovení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, respektive rozhodnutím o vazbě, nemohla v tomto posouzení soudu
bránit ani okolnost, že žalobce kvalifikoval svůj nárok po právní stránce jako
nárok na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 916/2003, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2392).
Na závěru o příčinné souvislosti mezi omezením osobní svobody žalobce b/ a
újmou žalobce a/ dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce a/ směřuje z pohledu uplatněných dovolacích
námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o dovolání žalobce b/, jeho přípustnost je dána dle ustanovení § 239
odst. 1 písm. a) o. s. ř., dle něhož je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení
zastaveno.
Žalobce b/ namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobce b/ v první řadě nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že jej
nebylo možno odškodnit dle zákona č. 82/1998 Sb. Jestliže však odvolací soud v
části týkající se žalobce b/ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení
zastavil pro překážku věci zahájené, tj. z procesních důvodů, jsou námitky
ohledně věcné opodstatněnosti nároku žalobce b/ (jíž se odvolací soud
nezabýval) pro rozhodnutí o dovolání bez významu.
Žalobce b/ rovněž nesouhlasí se zastavením řízení, neboť má za to, že jeho
nárok uplatněný v dané věci není totožný s nárokem uplatněným v řízení vedeném
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 142/2002.
Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci
probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
O překážku věci zahájené podle § 83 odst. 1 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v
pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné
řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět
řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem
(údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení,
jimiž byl uplatněn, tj. ze stejného skutku (srov. odůvodnění rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněných pod č. 60/2001, 85/2003, 84/2007 a 68/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom
spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v
následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný
proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří
skutek (srov. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod č.
60/2001 a 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O totožnosti účastníků tohoto řízení (ve vztahu mezi žalobcem b/ a žalovanou) a
řízení sp. zn. 17 C 142/2002 není pochyb. V obou řízeních je požadována náhrada
nemajetkové újmy způsobené žalobci b/ tím, že byl obviněn z trestného činu a v
době od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001 držen ve vazbě, ač byl posléze zproštěn
obžaloby. Žalobní petit v obou řízeních zní na peněžité plnění. Okolnost, že v
řízení sp. zn. 17 C 142/2002 je požadována částka vyšší, že její výše je
odvozována od počtu dní strávených ve vazbě (nicméně pomocí denní sazby
stanovené volnou úvahou žalobce) a že žalobce b/ v obou řízeních líčí nikoli
zcela shodně skutkové okolnosti, jimiž podrobněji specifikuje rozsah a
intenzitu utrpěné nemajetkové újmy, nevylučují totožnost předmětu obou řízení
(s ohledem na shora uvedené vymezení pojmu totožnosti skutku).
Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že před Obvodním soudem pro Prahu 2 probíhá
pod sp. zn. 17 C 142/2002 dříve zahájené a dosud neskončené řízení, jehož
předmět i okruh účastníků je totožný s předmětem a okruhem účastníků řízení
vedeného pod sp. zn. 22 C 109/2006 (ve vztahu mezi žalobcem b/ a žalovanou),
nelze mu vytknout nesprávnost právního názoru, pokud posléze zahájené řízení ve
vztahu k žalobci b/ zastavil.
Nebylo možné přihlédnout ke sdělení žalobce b/ ze dne 30. 3. 2011, že řízení
vedené pod sp. zn. 17 C 142/2002 skončilo vynesením rozsudku soudu prvního
stupně dne 22. 3. 2011, a to především proto, že podle § 242 odst. 4 o. s. ř.
účastníci mohou měnit (tj. i rozšiřovat) dovolací důvody (jen) po dobu trvání
lhůty k dovolání a podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání (tj. ani v
dovolacím řízení) nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy, nehledě k tomu, že
řízení nekončí vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž až nabytím právní
moci konečného rozhodnutí.
Zdůrazňuje-li žalobce b/, že uplatněný nárok výslovně označil jako nárok na
ochranu osobnosti, lze připomenout výše uvedený závěr, že soud není vázán
právní kvalifikací nároku žalobcem. Namítá-li žalobce b/, že jím uplatněný
nárok měl být posouzen jako nárok na ochranu osobnosti, lze odkázat opět na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, v němž se uvádí, že nárok
na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě
či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., nelze
posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z
ochrany osobnosti, jak plyne z nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp.
zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08.
Rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ve
vztahu k žalobci b/ správné, a dovolání žalobce b/ tedy není důvodné, proto
Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Žalobci podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“, bylo
by tedy možné usuzovat, že napadli i výroky o nákladech řízení. Jelikož však
žádné konkrétní námitky proti jejich správnosti nevznesli, dovolací soud
nepokládal nákladové výroky za napadené. Lze jen pro úplnost dodat, že dovolání
proti výrokům o nákladech řízení beztak není přípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č.
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu