Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Alexandre Michailova Bezouasviliho, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 38/2022-45 ze dne 23. 2. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Af 24/2020-43 ze dne 2. 2. 2022, rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-8917/2020/16/2141 ze dne 17. 4. 2020 a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy č. j. MHMP 286039/2020 ze dne 17. 2. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí a Magistrátu hl. m. Prahy jako účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v říjnu 2017 dopustil několika přestupků při výkonu taxislužby, které byly zjištěny při stejné kontrolní jízdě. Pro tyto přestupky byla vedena dvě správní řízení - jedno skončilo rozhodnutím Ministerstva dopravy, které stěžovatele uznalo vinným ze spáchání přestupku podle § 35 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. n) zákona č. 11/1994 Sb., o silniční přepravě, a uložilo mu pokutu ve výši 80 000 Kč. Protiprávní jednání stěžovatele spočívalo ve stručnosti v tom, že jeho vozidlo nebylo řádně označeno a nemělo taxametr. Druhé správní řízení skončilo napadeným rozhodnutím Ministerstva financí, které stěžovatele uznalo vinným ze spáchání přestupku podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a uložilo mu pokutu ve výši 40 000 Kč. Přestupku se stěžovatel dopustil tím, že za poskytnutí taxislužby účtoval částku 286 Kč, ačkoliv platná maximální cena byla 224 Kč.
2. Právě proti rozhodnutím ve druhém správním řízení zakončeném rozhodnutím Ministerstva financí brojil stěžovatel před správními soudy v nynější věci. Městský soud v Praze však jeho žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl také kasační stížnost. Správní soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, že v jeho případě šlo o jednočinný nestejnorodý souběh více přestupků a správní orgány proto měly při ukládání trestu použít zásadu absorpce (přísnější trest pohlcuje mírnější).
3. Podle obecných soudů nelze na věc nahlížet tak, že jedna jízda taxislužby [KV1]= jeden skutek, jak navrhuje stěžovatel, protože za samotné poskytnutí jízdy stěžovatel postižen nebyl. Vytýkaným jednáním bylo v jednom případě nedostatečné označení a vybavení vozidla (tím stěžovatel porušil povinnosti vyplývající ze zákona o silniční dopravě, které chrání zájem na transparentním poskytování služeb v oblasti silniční dopravy) a ve druhém případě to, že stěžovatel požadoval vyšší cenu, než mu dovolovala cenová regulace (tím byl porušen zákon o cenách, jehož cílem je ochrana před negativními dopady nedokonalého trhu). Skutky, za něž byl potrestán, byly na sobě nezávislé a stěžovatel se podle správních soudů mohl dopustit kteréhokoliv z nich, aniž by se dopustil skutku druhého. Stěžovatel mohl mít vozidlo řádně vybaveno a označeno, ale dopustit se předražení, a naopak. Podle správních soudů tedy absentuje totožnost skutku de iure i de facto.
4. Absorpční zásadu ve smyslu § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, a navazující judikatury lze podle správních soudů použít ve společném řízení, případně tam, kde se společné řízení konat mělo. V případě stěžovatele se však nekonalo ani konat nemělo, neboť se dopustil více přestupků podle různých zákonů, porušil odlišné chráněné zájmy a o přestupcích rozhodovaly odlišné orgány.
5. Stěžovatel napadl rozsudky správních soudů i rozhodnutí správních orgánů ústavní stížností, neboť podle něj porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na uložení zákonného trestu při souběhu přestupků podle čl. 39 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel věcně opakuje námitky z kasační stížnosti (viz výše), navíc poukazuje na to, že napadená rozhodnutí jsou v příkrém rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) týkající se postavení pachatelů správních deliktů, kteří se nemohou ocitnout v méně příznivém postavení jen z toho důvodu, že jejich případ je projednáván v jiném právním režimu než klasické trestní věci (odkazuje především na rozsudek ESLP ve věci Grecu proti Rumunsku, č. 75101/01).
6. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud se již obdobnými stížnostmi stěžovatelů zastoupených týmž advokátem zabýval v usneseních sp. zn. III. ÚS 1535/23 a
III. ÚS 2300/23 , kde stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl (dostupné na nalus.usoud.cz). V těchto případech se Ústavní soud ztotožnil se závěry obecných soudů a správních orgánů, že stěžovatelé skutečně spáchali dva skutky dvěma jednáními. Nadto Ústavní soud dodal, že lze-li jednání definovat jako projev vůle ve vnějším světě, pak v dané věci nemohlo dojít ke spáchání obou přestupků jedním jednáním, neboť zatímco jednou projevenou vůlí stěžovatelka zjednodušeně opomněla mít ve vozidle a na něm potřebné vybavení, druhou projevenou vůlí účtovala vyšší než povolenou cenu a nevyznačila cenu na vozidle, přičemž oba tyto projevy vůle spolu nijak nesouvisely. To je ve shodě s argumentací Nejvyššího správního soudu v bodech 23 až 25 napadeného rozsudku.
8. V uvedených usneseních Ústavní soud také, obdobně jako Nejvyšší správní soud v bodě 26 napadeného rozsudku, stěžovatelům vysvětlil, že judikatura ESLP (zejména rozsudky ve věcech A a B proti Norsku, č. 24130/11 a 29758/11, a Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03) se vztahuje na případy, kdy je více deliktů spácháno jedním skutkem. V projednávané věci však stěžovatel spáchal skutky dva, a závěry této judikatury pro ni proto nejsou přiléhavé.
9. Co se týče rozsudku ESLP ve věci Grecu proti Rumunsku, č. 75101/01, z něj skutečně plyne závěr, že pachatelé protiprávního jednání, jejichž věc je projednávána v režimu správního trestání, nemohou být znevýhodněni oproti právnímu režimu používanému v trestních věcech (bod 58). Tento závěr však ESLP vyslovil v kontextu změny kvalifikace skutku z trestného činu na přestupek a neznamená, že by řízení a rozhodování o přestupcích muselo probíhat ve stejném režimu jako řízení a rozhodování o trestných činech.
Jde pouze o to, aby byla dodržena procesní práva plynoucí z čl. 6 Úmluvy vztahující se k řízení o trestním obvinění (viz např. rozsudek ESLP ve věci Engel a další proti Nizozemsku, č. 5100/71, a navazující judikatura). Tomu tak v posuzované věci bylo. Jak navíc podrobně vysvětluje Nejvyšší správní soud v bodech 25 a dále 29 až 34, stěžovatel v otázce posouzení skutků oproti trestnímu řízení poškozen nebyl, protože i optikou trestněprávní doktríny se dopustil dvou různých skutků, jimiž porušil dva různé chráněné zájmy.
10. Také další námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, již řádně vypořádaly Nejvyšší správní soud, případně městský soud. Jelikož se posuzovaná věc významně neliší od stížností, které odmítl výše uvedenými usneseními, Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč nynější věc stěžovatele rozhodnout jinak. Proto i tuto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu