Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 115/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., spol. s r. o., zastoupené advokátem JUDr. J. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998 , sp. zn. 25 Co 191/98, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. 17 C 30/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla shora citované rozsudky obecných soudů. Ke své stížnosti uvedla, že se domáhala svým návrhem u obecných soudů toho, aby vedlejší účastník P. M. (dále jen "vedlejší účastník"), byl uznán povinným zaplatit stěžovatelce finanční částku ve výši 3 mil. Kč s příslušenstvím, dále částku 490 566 Kč s příslušenstvím a částku 1 435 014 Kč s příslušenstvím.
Z přiloženého spisového materiálu k uvedené věci vyplývá, že obecný soud prvního stupně návrh stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí včas odvolala k obecnému soudu druhého stupně. Městský soud v Praze ve svém rozsudku potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a v podstatě se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s důvody, které uvedl soud prvního stupně.
V předmětné věci vycházely obecné soudy ze zjištění, že dne 3. 5. 1994 stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem smlouvu o dílo, na jejímž základě se zavázala pro vedlejšího účastníka dodat stavební práce na akci "Výstavba areálu Chotýšanského mlýna - I. etapa". V této smlouvě byla také sjednána cena. Na základě dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 21. 6. 1994 došlo ke snížení ceny díla. Ve smlouvě byl stanoven termín dokončení díla na 31. 7. 1994. Smluvním předpokladem převzetí díla bylo předání dokončených a zkolaudovaných staveb bez vad a nedodělků. Smlouva dále obsahovala ujednání v tom smyslu, že pokud bude vedlejší účastník požadovat vícepráce a nadstandardní materiály nad dohodnutý předmět plnění, dohodnou smluvní strany tuto změnu. K uzavření takového smluvního dodatku již nedošlo, avšak vícepráce se ve skutečnosti realizovaly. Pro případ nedodržení termínu dokončení díla měli účastníci sjednánu smluvní pokutu ve výši 10 % z ceny díla za každých započatých 14 dnů prodlení.
Vedlejší účastník vznesl k celkové ceně díla, kterou po něm požadovala na základě smlouvy stěžovatelka, kompenzační námitku. Tato námitka se týkala smluvní pokuty za včasné nedokončení díla. Stěžovatelka následně (tj. až po uplatnění kompenzační námitky ze strany vedlejšího účastníka), považovala sjednanou smluvní pokutu za neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 39 a § 3 občanského zákoníku, neboť měla za to, že se toto ujednání příčí dobrým mravům. Poukazovala na okolnost, že stavba byla včas dokončena, avšak k prodlení došlo pouze u kolaudace a to vinou vedlejšího účastníka.
Obecné soudy shodně v uvedené věci dospěly k názoru, že ujednání o smluvní pokutě, k němuž vedlejší účastník vznesl kompenzační námitku, není ujednáním nemravným a není tudíž v rozporu s ustanovením § 3 ani § 39 občanského zákoníku. Námitky stěžovatelky v tom smyslu, že vedlejší účastník svým chováním způsobil prodlení s dokončením a předáním díla, neshledaly obecné soudy důvodnými. Naopak uplatněnou kompenzační námitku shledaly soudy na místě, neboť smluvní pokuta byla sjednána v souladu s ustanovením § 545 občanského zákoníku a v řízeních bylo prokázáno, že se stěžovatelka skutečně dostala do prodlení se splněním svých smluvních závazků, a to minimálně do 16.
2. 1995, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o kolaudaci předmětného díla. Soudy neshledaly jako oprávněnou námitku stěžovatelky ani v tom směru, že k prodlení mělo dojít údajně zaviněním vedlejšího účastníka, který neměl dořešeny vlastnické vztahy k pozemkům, na kterých se realizovalo smluvené dílo. Příslušnými výpisy z listů vlastnických bylo v rámci důkazního řízení u obecných soudů stvrzeno, že vedlejší účastník byl vlastníkem těch dotčených pozemků, o nichž vydal prohlášení, že takovým vlastníkem skutečně je.
Obecné soudy v předmětné věci neshledaly důvodným ani nárok stěžovatelky na zaplacení víceprací, neboť stěžovatelka na tuto skutečnost vedlejšího účastníka neupozornila řádně a včas. Stěžovatelka ve své stížnosti vyslovila přesvědčení, že postupem obecných soudů byla porušena její práva zaručená zejména v čl. 96 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu v uvedené věci a na základě vyjádření obecných soudů, nemohl přisvědčit návrhu stěžovatelky na zrušení rozhodnutí obecných soudů.
Při posuzování právní otázky, související s uplatněnou kompenzační námitkou a tím i se zvážením platnosti smluvního ujednání shora uvedených účastníků o smluvní pokutě, neshledal Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů. Soudy se řádně věcí zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí správně uvedly, že bylo pouze na smluvních stranách, jakým právně relevantním způsobem zajistí předmětný smluvní závazek. Nelze soudům vytýkat, pokud s odkazem na ustanovení § 631, 633, 636, 544 odst. 1, a 545 odst. 3 občanského zákoníku dospěly k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je ujednáním platným a že vedlejší účastník vznesl řádně a včas kompenzační námitku, pokud šlo o nárok stěžovatelky vyplývající z nedoplatku sjednané ceny o dílo.
Při posuzování nároku stěžovatelky na zaplacení ceny za vícepráce vycházely obecné soudy ze zjištění, že cena byla mezi účastníky stanovena ve smyslu ustanovení § 636 odst. 1 občanského zákoníku odhadem. Za této situace platí, že zjistí-li zhotovitel dodatečně, že bude třeba cenu určenou odhadem podstatně překročit, je povinen na tuto skutečnost objednatele bez prodlení písemně upozornit a oznámit mu nově určenou cenu. Jinak nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně. Ze spisového materiálu k uvedené věci přitom jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka vedlejšího účastníka písemně neupozornila na překročení ceny a ani mu neoznámila cenu nově určenou.
Obecným soudům nakonec nezbylo než konstatovat, že stěžovatelka nesplnila zákonné ani smluvní podmínky pro zaplacení vyšší ceny než ceny dohodnuté ve smlouvě, a proto je její nárok z tohoto pohledu neopodstatněný. Návrh stěžovatelky byl z tohoto důvodu ohledně předmětného nároku obecnými soudy zamítnut, a to bez ohledu na kompenzační námitku uplatněnou vedlejším účastníkem.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí rovněž judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně nepřísluší ani přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Úkolem Ústavního soudu bylo v této věci zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů stanovené v ústavních zákonech nebo mezinárodních smlouvách podle čl.
10. Ústavy. V daném případě Ústavní soud, v návaznosti na shora uvedené, porušení základních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Vzhledem k okolnosti, že rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavních práv a svobod, a to zejména ne práva na spravedlivý proces, dospěl Ústavní soud k závěru, že se v uvedeném případě jedná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. března 2000