Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Lenkou Šrámkovou, advokátkou, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 14/2025-246 ze dne 23. 1. 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovatel se propouští z výkonu trestu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel vykonává několik trestů odnětí svobody. Usnesením Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 36 PP 83/2023 ze dne 15. 8. 2024 bylo na základě stěžovatelovy žádosti rozhodnuto o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Toto usnesení okresního soudu bylo ke stížnosti státního zástupce zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") sp. zn. 8 To 271/2024 ze dne 19. 9. 2024 a věc byla okresnímu soudu vrácena k novému rozhodnutí.
3. Okresní soud následně usnesením č. j. 36 PP 83/2023-225 ze dne 11. 12. 2024 opětovně rozhodl o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Také proti tomuto usnesení okresního soudu podal státní zástupce stížnost, na základě které krajský soud napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu zrušil a zároveň podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu sám rozhodl, že se návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá.
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud porušil jeho právo na zákonného soudce, neboť senát 8 To nebyl přidělen k jeho věci "v souladu s pravidlem náhodnosti výběru stížnostního senátu, a ani náhodným výběrem osob soudců". Upozorňuje na to, že uvedený senát opakovaně rozhodoval o stížnosti, přičemž opakovaně byl jeho předsedou JUDr. Pravoslav Polák a nikdy JUDr. Zdeněk Jaroš. Poukazuje na skutečnost, že uvedený senát není specializován na trestnou činnost, za kterou byl stěžovatel odsouzen.
5. Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že úvahy, které použil k rozhodnutí zcela odlišnému od rozhodnutí okresního soudu, s ním neprojednal v kontradiktorním řízení a nedal mu prostor k vyjádření. Má za to, že krajský soud rozhodl zcela nekonzistentně s ohledem na názory prezentované v jeho předchozím usnesení sp. zn. 8 To 271/2024, v němž deklaroval, že pokud by věc rozhodl sám, odňal by stranám právo stížnosti, načež napadeným usnesením nakonec věc přesto sám rozhodl. V reakci na argument krajského soudu, že neuhradil poškozeným nemajetkovou újmu, namítá, že nalézací soud takovou nemajetkovou újmu nevyčíslil a nestanovil mu povinnost k její úhradě. Tvrdí, že krajský soud mu tím fakticky stanovil další trest nad rámec toho, k čemu byl odsouzen odsuzujícím rozsudkem, a navíc otázku náhrady nemajetkové újmy posuzoval odlišně od svého předchozího kasačního usnesení, ačkoliv měl vědomost o tom, že stěžovatel několikrát neúspěšně kontaktoval poškozené ve věci úhrady nemajetkové újmy a učinil dle vlastních možnosti z výkonu trestu maximum. Pochybení krajského soudu spatřuje i v tom, že neověřil, zda nedošlo k náhradě škody prostřednictvím spoluobžalovaného.
6. Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění, aniž by jej předem poučil o tom, jak postupovat, aby dosáhl podmíněného propuštění, a takové poučení zahrnul až do napadeného usnesení. Postup orgánů činných v trestním řízení byl podle jeho názoru stižen průtahy, a to zejména na straně státního zástupce, který ve svých stížnostech postupně navršoval požadavky, které by měl stěžovatel splnit, aby dosáhl podmíněného propuštění. Je přesvědčen, že krajský soud nezákonně odňal rozhodovací pravomoc okresního soudu ve věci podmíněného propuštění.
7. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že se u něj jednotlivé věci přidělují na podkladě rozvrhu práce a že senát 8 To je sice složen ze tří soudců, ale dva jsou jmenováni jako předseda senátu. Odkazuje na protokoly z 19. září 2024 a z 23. ledna 2025, z nichž vyplývá, že o obou usneseních vydaných v posuzované věci rozhodoval senát ve stejném složení. Podotýká, že rozvrh práce krajského soudu neurčuje, že by některý z jeho stížnostních senátů byl speciální k tomu, aby rozhodoval o podmíněném propuštění odsouzených, kteří spáchali trestné činy, pro které je ve vězení stěžovatel. Připomíná, že se v napadeném usnesení věnoval stejným záležitostem, které identifikoval již ve svém předchozím kasačním usnesení ve věci, takže s nimi stěžovatel musel být seznámen. V reakci na stěžovatelovy námitky související s náhradou nemajetkové újmy uvádí, že jednal v souladu s ustanovením § 88 odst. 3 trestního zákoníku, které vyžaduje, aby soud v řízení o podmíněném propuštění pachatele zločinu přihlížel i k tomu, jestli odsouzený částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu, kterou zločinem způsobil. V návaznosti na další námitky stěžovatele odkazuje na konkrétní body napadeného usnesení, v nichž jsou podle jeho mínění tyto námitky dostatečně vyvráceny. Má za to, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se k námitkám obsaženým ve stížnosti státního zástupce, které se buď shodovaly s těmi, které byly uplatněny již ve stížnosti předchozí, anebo jim krajský soud nepřiznal váhu. Připomíná, že v obou svých usneseních okresnímu soudu vytýkal nesoulad jeho postupu s příslušnými zákonnými ustanoveními, a proto přistoupil ke zrušení jeho rozhodnutí. Odkazuje na § 149 odst. 1 písm. a) a § 240 trestního řádu, z nichž vyplývá, že stížnostní soud je oprávněn rozhodnout o stížnosti v neveřejném zasedání a nahradit usnesení soudu prvního stupně vlastním (opačným) rozhodnutím. Uvádí, že mu nepřísluší, aby se vyjadřoval k rychlosti postupu státního zástupce a poukazuje na konkrétní data rozhodná pro posouzení délky stížnostního řízení.
8. Okresní státní zastupitelství v Sokolově (dále jen "okresní státní zastupitelství") ve vyjádření rekapituluje předchozí průběh řízení i obsah stížnosti státního zástupce proti usnesení okresního soudu č. j. 36 PP 83/2023-225 ze dne 11. 12. 2024. Má za to, že stěžovatel hrubě zkresluje skutečnosti a opomíjí odůvodnění dřívějších rozhodnutí krajského soudu učiněná v řízeních o žádostech stěžovatele o podmíněné propuštění; tyto žádosti a rozhodnutí o nich následně rekapituluje. Okresní státní zastupitelství závěrem navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť v řízení byla zachována stěžovatelova ústavně zaručená práva.
9. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k replice. Ten v ní konstatoval, že se krajský soud ani okresní státní zastupitelství nevypořádaly se zásadními argumenty týkajícími se dvojího přičítání trestu. Uvádí, že krajský soud nerozlišoval mezi dvěma trestními věcmi, v nichž byl odsouzen, a stěžovateli neuhrazení škod a nemajetkových újem vytýká obecně, aniž by specifikoval, ze kterého rozsudku konkrétní povinnosti vyplývají. Poukazuje na konkrétní části stížnosti státního zástupce, z nichž podle jeho názoru prokazatelně vyplývá postupné zpřísňování požadavků. Odmítá výklad § 88 odst. 3 trestního zákoníku, který prosazuje krajský soud, a tvrdí, že v kontextu tohoto ustanovení lze zohledňovat pouze újmu, kterou odsouzenému soud uložil nahradit v odsuzujícím rozsudku (nikoli tedy jinou újmu způsobenou trestným činem). Má za to, že krajský soud nepředložil žádné důkazy o náhodnosti přidělování věcí jednotlivým senátům. Domnívá se, že vyjádření okresního státního zastupitelství jen potvrzuje, že ze strany státního zástupce docházelo ke stupňování požadavků.
10. Ústavní soud shledal, že stěžovatel splnil procesní předpoklady řízení, následně posoudil obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 284/01
ze dne 20. 9. 2001,
sp. zn. III. ÚS 1280/08
ze dne 10. 6. 2008,
sp. zn. III. ÚS 458/09
ze dne 26. 3. 2009 nebo
sp. zn. III. ÚS 338/10
ze dne 25. 2. 2010). Zdůraznil, že jde o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost. Neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
12. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory, anebo by postup obecných soudů, jenž takovému rozhodnutí předcházel, byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
13. Ústavní soud v posuzované věci neidentifikoval žádné okolnosti, které by potvrzovaly stěžovatelovu námitku, že krajský soud porušil jeho právo na zákonného soudce. Podstata institutu zákonného soudce spočívá v tom, že na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc [srov. nálezy
sp. zn. III. ÚS 232/95
ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) a
sp. zn. IV. ÚS 307/03
ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243)]. Z uvedeného vyplývá, že podstatou zákonného soudce není náhodné přidělování každého podání jednotlivým soudcům či senátům (jak se zřejmě domnívá stěžovatel), nýbrž přidělování podle obecných, předem daných kritérií (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 101/21
ze dne 30. 5. 2023). K zajištění takového přidělování slouží rozvrh práce daného soudu.
14. V posuzované věci stěžovatel sice tvrdí, že senát krajského soudu 8 To nebyl k jeho věci přidělen v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu, avšak toto tvrzení nijak nedokládá a dovozuje je jen z toho, že stejný senát rozhodoval o stížnostech i ve většině předchozích případů. Tato jeho námitka tak má charakter pouhé spekulace. Pozastavuje-li se pak stěžovatel nad tím, že předsedou uvedeného senátu nikdy nebyl JUDr. Zdeněk Jaroš, odkazuje Ústavní soud na výše uvedené vyjádření krajského soudu, které tuto skutečnost vysvětluje. Námitka stěžovatele, že uvedený senát krajského soudu nemá specializaci na projednávání trestných činů, za něž byl odsouzen, je z hlediska potenciálního zásahu do práva na zákonného soudce zcela irelevantní.
15. V návaznosti na stěžovatelovu námitku, že mu krajský soud před vynesením napadeného usnesení nedal prostor k vyjádření, Ústavní soud připouští, že krajský soud skutečně pochybil, neboť z napadeného usnesení ani z vyjádření krajského soudu nevyplývá, že by tento soud zaslal stěžovateli podanou stížnost státního zástupce k vyjádření, a následně rozhodl v neveřejném zasedání. Stěžovatel tedy skutečně nedostal příležitost reagovat na stížnostní argumentaci státního zástupce. Ústavní soud přitom v minulosti opakovaně zdůraznil ústavní rozměr práva obviněného (odsouzeného) na vyjádření se ke stížnosti státního zástupce v trestním řízení, obzvlášť v situacích, kdy se nekonalo veřejné zasedání [např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 4851/12
ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), body 13 až 15, a
sp. zn. IV. ÚS 1463/18
ze dne 31. 7. 2018 (N 130/90 SbNU 159), body 26 až 28].
16. Zároveň však Ústavní soud musí připomenout svou judikaturu, podle které nepovažoval vždy za nutné přistoupit ke kasaci rozhodnutí ani v případech, kdy stížnostní soud rozhodl předtím, než stěžovatel odůvodnil svou blanketní stížnost, popř. bez toho, že by se seznámil s doplněným odůvodněním stížnosti. V obdobných případech totiž pozorně sledoval, zda konkrétní námitky stěžovatele (obsažené např. v doplněném odůvodnění stížnosti nebo obsažené přímo v ústavní stížnosti) měly reálný potenciál ovlivnit rozhodnutí soudu [viz např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 494/15
ze dne 30. 6. 2015 (N 126/77 SbNU 927),
sp. zn. I. ÚS 2346/14
ze dne 25. 9. 2014 (N 177/74 SbNU 543) či
sp. zn. I. ÚS 3218/22
ze dne 24. 1. 2023 (N 17/116 SbNU 132) a usnesení
sp. zn. I. ÚS 1033/18
ze dne 15. 5. 2018,
sp. zn. I. ÚS 2624/22
ze dne 25. 10. 2022,
sp. zn. II. ÚS 1972/23
ze dne 25. 9. 2023 či
II. ÚS 980/25
ze dne 7. 5. 2025].
17. Stejný přístup musí Ústavní soud logicky uplatnit i ve vztahu k případům, kdy stížnostní soud rozhodne na základě stížnosti státního zástupce, aniž by dal obviněnému (odsouzenému) možnost se k této stížnosti vyjádřit. I v tomto případě jde totiž o možnost ovlivnit svou argumentací následné rozhodnutí stížnostního soudu.
18. Ústavní soud proto v posuzované věci zvažoval, zda měly stěžovatelovy námitky podrobně popsané v ústavní stížnosti i jeho replice k vyjádření účastníků řízení potenciál přivodit odlišné rozhodnutí krajského soudu. Dospěl k závěru, že nikoli. Jak bude dále podrobněji vysvětleno, stěžovatelovy námitky, včetně klíčové námitky týkající se zohledňování okolnosti spočívající v nenahrazení způsobené nemajetkové újmy, Ústavní soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska možnosti stěžovatele vyjádřit se k důvodům, kvůli kterým krajský soud nevyhověl jeho žádosti o podmíněné propuštění, navíc nelze přehlédnout okolnost, na kterou upozornil krajský soud ve svém vyjádření, totiž že napadené rozhodnutí vycházelo ze stejných důvodů, pro které krajský soud v předcházejícím průběhu řízení zrušil první usnesení okresního soudu a věc tomuto soudu vrátil k novému rozhodnutí. Fakticky tak stěžovatel v průběhu řízení o podmíněném propuštění měl možnost předložit svou argumentaci reagující na důvody, kvůli kterým krajský soud jeho žádosti nevyhověl.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje závěr krajského soudu, že nesplnil jednu ze zákonných podmínek podmíněného propuštění v podobě prokázání polepšení, neboť neprojevil ochotu nahradit škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestnými činy, za něž byl odsouzen. Krajský soud tento závěr odůvodnil nejprve tím, že stěžovatel nevyvinul potřebné úsilí k tomu, aby zjistil, zda jeho spolupachatel již uhradil škodu způsobenou trestným činem loupeže (srov. bod 6 napadeného usnesení). Následně vysvětlil, že stěžovatel má aktuálně (tj. v průběhu výkonu trestu odnětí svobody) celkové příjmy dosahující výše asi 85 000 Kč, tedy že jeho majetkové poměry mu určitě nebrání v tom, aby nahradil újmu způsobenou svými činy. Zároveň zdůraznil, že by bylo nadbytečné prověřovat, zda spolupachatel loupeže skutečně nahradil způsobenou škodu (jak v řízení tvrdil stěžovatel), neboť i tak zůstávala neuhrazena škoda a nemajetková újma způsobená vraždou (srov. bod 7 napadeného usnesení).
20. Stěžovatel v reakci na toto odůvodnění namítá, že odsuzujícími rozsudky mu nebyla stanovena žádná povinnost nahradit nemajetkovou újmu, a že tedy krajský soud nebyl oprávněn nenahrazení nemajetkové újmy zohledňovat při posuzování splnění podmínek pro podmíněné propuštění. Ústavní soud však této námitce nemohl přisvědčit.
21. Podle § 88 odst. 3 trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) soud při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin přihlédne mj. k tomu, zda odsouzený částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem nebo zda vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Činnost odsouzeného směřující k nahrazení škody či nemajetkové újmy je tedy třeba vnímat z hlediska jednotlivých zákonných podmínek podmíněného propuštění uvedených v § 88 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž logicky půjde především o podmínku spočívající v tom, že odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení.
22. Z tohoto hlediska tak nemůže být relevantní pouze škoda, resp. nemajetková újma, k jejíž náhradě byl pachatel zavázán v odsuzujícím rozsudku, ale je třeba brát v úvahu veškerou škodu nebo nemajetkovou újmu, kterou pachatel způsobil činem, za nějž byl odsouzen. Tento závěr nepřímo vyplývá i z komentářové literatury. Ta shodně v souvislosti s uvedenou podmínkou obsaženou v § 88 odst. 3 (ve znění účinném do 31. 12. 2025) trestního zákoníku odkazuje na obdobnou povinnost předpokládanou v § 48 odst. 3 či v § 82 odst. 3 trestního zákoníku (opět ve znění účinném do 31. 12. 2025), tedy na povinnost odsouzeného nahradit podle svých sil škodu nebo nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Stejná komentářová literatura se pak - s oporou o ustálenou judikaturu - shoduje na tom, že výše nároků poškozených (které by měl odsouzený podle svých sil nahrazovat) nemusí být obsažena v odsuzujícím rozsudku, a že dokonce ani nemusí být známa při ukládání této povinnosti, nýbrž postačí, bude-li známa v průběhu zkušební doby (srov. ŠČERBA, F., KALVODOVÁ, V. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 727 a 982 či PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1344 a 1409).
23. Z uvedeného vyplývá, že kritérium uvedené v § 88 odst. 3 trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) spočívající v nahrazení škody či nemajetkové újmy (popř. ve vydání bezdůvodného obohacení) není přímo vázáno na stanovení reparační povinnosti v odsuzujícím rozsudku podle § 228 trestního řádu. Obě citovaná ustanovení totiž sledují odlišný účel.
24. Jestliže tedy krajský soud v posuzované věci zohlednil, že stěžovatel neuhradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou způsobil trestným činem vraždy, byť povinnost k náhradě takové újmy nebyla odsuzujícím rozsudkem stanovena, nelze mu v tomto směru ničeho vytýkat. V daném případě ani nehrálo roli vyčíslení výše této újmy, neboť stěžovatel nenahradil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou jím spáchanými trestnými činy ani v minimálním rozsahu. Krajský soud ostatně správně připomněl, že z hlediska kritéria vyplývajícího z § 88 odst. 3 trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) je rozhodující nahrazení škody či nemajetkové újmy nikoli v celém rozsahu, v jakém byla způsobena, ale v rozsahu, jenž lze po odsouzeném spravedlivě žádat vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům (srov. bod 8 napadeného usnesení). Jelikož - jak již bylo uvedeno - majetkové poměry stěžovatele umožňují nahradit způsobenou škodu a nemajetkovou újmu, bylo možno legitimně úplnou absenci této náhrady přičíst stěžovateli k tíži při posuzování klíčové otázky, zda v průběhu výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení.
25. Krajský soud se v souvislosti s možností stěžovatele nahradit způsobenou škodu a nemajetkovou újmu také zabýval stěžovatelovými dosavadními aktivitami směřujícími za tímto účelem. Popsal je a vyhodnotil v bodech 4 a 8 napadeného usnesení, kde zejména zdůraznil, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby poškozeným, jejichž adresu znal, poukazoval částky určené k náhradě škody, resp. nemajetkové újmy. Ani v této části úvah krajského soudu Ústavní soud nenachází žádný ústavněprávně relevantní deficit a nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy učinil maximum možného.
26. Stěžovatel v ústavní stížnosti i v replice k vyjádřením účastníků řízení opakovaně zdůrazňuje, že státní zástupce v podaných stížnostech stupňoval své požadavky, které by měly být podle jeho názoru splněny, aby mohl být stěžovatel podmíněně propuštěn. Ústavní soud k tomu jen stručně poznamenává, že předmětem přezkumu je napadené usnesení krajského soudu, nikoli postup státního zástupce, jenž mu předcházel. Navíc žádné ustanovení trestního řádu ani žádný obecný princip trestního řízení či spravedlivého procesu nezakazuje jakémukoli subjektu trestního řízení (tedy ani státnímu zástupci), aby ve svém pozdějším opravném prostředku doplnil a rozvinul argumentaci, kterou započal v dřívějším opravném prostředku.
27. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelovým námitkám směřujícím proti tomu, že krajský soud ke stížnosti státního zástupce nahradil usnesení okresního soudu vlastním rozhodnutím a zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění. Ustanovení § 149 odst. 1 umožňuje stížnostnímu orgánu, který přistoupil ke zrušení napadeného usnesení, aby buď sám ve věci rozhodl, nebo aby uložil orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Obě tyto možnosti jsou koncipovány jako rovnocenné, žádná z nich není preferována (srov. GŘIVNA, T. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1801). Jestliže tedy krajský soud zvolil variantu předpokládanou v § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu a usnesení okresního soudu nahradil vlastním rozhodnutím, nešlo o postup nezákonný, natož pak protiústavní.
28. Ze žádného zákonného ustanovení či uznávaného principu přitom nevyplývá povinnost (stížnostního) soudu, aby před rozhodnutím o podmíněném propuštění poskytl odsouzenému poučení ohledně podmínek nutných ke kladnému vyřízení jeho žádosti o podmíněné propuštění. K tomu se vztahující námitku stěžovatele proto Ústavní soud také vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
29. Ke stěžovatelově námitce směřující proti údajným průtahům v řízení o jeho žádosti o podmíněné propuštění Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v této souvislosti poukazuje primárně na obsah stížností státního zástupce. Využití práva státního zástupce podat stížnost a identifikovat v ní vady, jimiž je podle názoru stěžovatele zatíženo usnesení soudu prvního stupně, však jistě nemůže být označeno za nepřípustné průtahy trestního řízení. Z údajů uvedených ve vyjádření krajského soudu (které stěžovatel nezpochybnil) pak vyplývá, že stížnostní řízení před krajským soudem ani v jednom případě nepřesáhlo tři týdny, z čehož je zřejmé, že ani na jeho straně k žádným průtahům nedocházelo.
30. Ústavní soud tak uzavírá, že i přes nedostatky v postupu krajského soudu předcházejícímu vydání napadeného usnesení neidentifikoval v posuzované věci vady ústavněprávní relevance, které by vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu.
31. Pokud jde o část petitu ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel navrhuje, aby byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, Ústavní soud konstatuje, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný. Zákon o Ústavním soudu totiž Ústavnímu soudu neposkytuje pravomoc o takovém návrhu rozhodnout.
32. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zčásti návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu