Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. Martina Aleše, 2/ Vladislava Burdy a 3/ Ing. Martina Fučíka, všech právně zastoupených Mgr. Ludmilou Hájkovou, advokátkou, sídlem Masarykova 634, Čelákovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2025 č. j. 33 Cdo 554/2023-456 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 103 Co 21/2022- 258, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 4D CONSTRUCT, s. r. o. (dříve MH CAPITAL, s. r. o.), sídlem Hackerova 573/6, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu obchodní společnosti MH CAPITAL, s. r. o., o určení vlastnického práva k pozemkům. Považoval kupní smlouvu ze dne 25. 4. 2016 za platnou a neshledal žádné důvody pro její neplatnost. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek prvního stupně a určil, že žalobkyně, nyní vedlejší účastnice, je vlastnicí sporných pozemků. Dospěl k závěru, že kupní smlouva mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí nezachytila skutečný obsah právního jednání. Vyhodnotil smlouvu jako simulované právní jednání, kdy skutečná dohoda o převodu vlastnictví byla sjednána ústně, což odporuje zákonným požadavkům na písemnou formu, a vzhledem k této formální vadě považoval smlouvu za absolutně neplatnou.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž namítali, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti, když provedl nové důkazy, které nebyly navrženy účastníky řízení. Tvrdili, že rozhodnutí bylo překvapivé, protože odvolací soud vycházel z jiného právního posouzení než soud prvního stupně. Poukazovali na porušení autonomie vůle smluvních stran a smlouvu považovali za platnou. Domnívali se, že výklad právních jednání je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. s tím, že neobsahovalo právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Uvedl, že odvolací soud rozhodoval v souladu s ustálenou judikaturou týkající se simulovaných právních jednání.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí není nutno na tomto místě podrobněji rekapitulovat, neboť jak jejich obsah, tak i průběh řízení je účastníkům dostatečně znám.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu při výkladu právního jednání. Rozhodnutí pro ně bylo překvapivé, protože odvolací soud vycházel z jiného právního posouzení, než soud prvního stupně. Odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že provedl důkazy, které nebyly navrženy účastníky řízení, a konečně stěžovatelé tvrdí, že nebyli řádně poučeni o možném jiném právním posouzení věci.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. V poslední instanci rozhodoval Nejvyšší soud, přičemž obsahově se dovolací námitky shodují s nyní uplatněnými námitkami v ústavní stížnosti. Stěžovatelé tvrdili, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při výkladu právního jednání. K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá jeho předchozí judikatuře, zejména při posuzování simulovaných právních jednání, a že se odvolací soud řídil zásadami, které Nejvyšší soud formuloval již v minulých rozhodnutích, například v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2862/2019.
11. K námitce stěžovatelů stran překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí není překvapivé, pokud se opírá o skutkový stav známý účastníkům řízení a není založeno na nových, neznámých skutečnostech. Překvapivé rozhodnutí by bylo pouze tehdy, pokud by odvolací soud založil své posouzení na nových, neznámých skutečnostech, které nebyly v řízení projednány. Nejvyšší soud odkázal na své předchozí rozsudky, zejména sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 a 21 Cdo 476/2015, kde se zdůrazňuje, že nepředvídatelné rozhodnutí nastane pouze v případě, kdy účastníci neměli možnost se na novou právní argumentaci připravit.
12. K poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. stěžovatelé tvrdili, že odvolací soud měl povinnost je poučit o jiném právním posouzení věci. K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že poučovací povinnost se vztahuje na skutková tvrzení a důkazy, nikoli na právní hodnocení, a uvedl, že dvojinstančnost neznamená, že odvolací soud nemůže hodnotit důkazy jinak, než soud prvního stupně. K tomu Ústavní soud doplňuje, že poučovací povinnost soudu se vztahuje na skutkovou stránku věci, tedy na situace, kdy účastník neuvádí všechny podstatné skutečnosti nebo nenavrhuje důkazy potřebné k jejich prokázání. Pokud soud zjistí, že některé klíčové skutečnosti nebyly účastníkem dostatečně popsány, je jeho povinností upozornit na nutnost jejich doplnění. Nezahrnuje však informování účastníků o právním hodnocení věci.
13. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nepředložili žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání, a proto bylo jejich dovolání odmítnuto. Uvedený závěr nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat, neboť má za to, že výklad stěžovateli položených právních otázek byl v daném případě ústavně konformní.
14. Skutečnost, že se stěžovatelé s právním hodnocením obecných soudů neztotožňují, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatelé nyní požadují po Ústavním soudu. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy se danou problematikou zabývaly velmi podrobně a ve svých závěrech nepochybily.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu