Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., CSc., zastoupeného JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 6. 2009, čj. 19 C 43/2006 - 73, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010, čj. 19 Co 499/2009 - 101, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl jeho žalobu na určení, že skončení pracovního poměru u žalovaného, Českého vysokého učení technického Praha, je neplatné, a na zaplacení peněžní náhrady. Podstatou sporu byla skutečnost, zda výpověď z pracovního poměru byla stěžovateli řádně doručena. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o tom, že výpověď z pracovního poměru mu byla řádně doručena podle § 266a zákoníku práce. Odkázal na několik nálezů Ústavního soudu, které řešily otázku přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a možnost zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, např. sp. zn. III. ÚS 173/02 , sp. zn. II. ÚS 169/09 , sp. zn. III. ÚS 166/95 , jež obsáhle citoval. Podle stěžovatele existuje v daném případě nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými, a obě napadená rozhodnutí jsou proto vadná.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že skončení jeho pracovního poměru u žalovaného ke dni 31. 3. 2006 je neplatné a na zaplacení peněžité náhrady za ušlou mzdu a náhradu za neposkytnutou dovolenou. Vyšel ze zjištění, podle kterého stěžovatel pracoval u žalovaného od 1. 9. 2002. Dne 28. 11. 2005 mu byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti. Výpověď mu byla doručována prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu jeho trvalého bydliště. Pošta uložila zásilku dne 28. 11. 2005, v souladu s dohodou o pronájmu zamykatelné poštovní přihrádky, na poště a zanechala stěžovateli výzvu k vyzvednutí zásilky v PO BOXU č.
62. Stěžovatel si zásilku nevyzvedl, proto se vrátila zpět žalovanému. Pracovní poměr stěžovatele u žalovaného skončil uplynutím tříměsíční výpovědní doby dnem 31. 3. 2006. Žalovaný dodržel postup stanovený v § 266a zákoníku práce, výpověď z pracovního poměru doručil stěžovateli (jako doporučenou zásilku do vlastních rukou) prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu jeho trvalého bydliště. Zásilka se vrátila žalovanému jako nedoručitelná dne 14. 12. 2005, který se tak považuje za den jejího doručení.
Výpovědní doba začala běžet 1. 1. 2006 a uplynula dne 31. 3. 2006. V souladu s ustanovením § 64 zákoníku práce se stěžovatel mohl neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí domáhat u soudu ve lhůtě dvou měsíců od doručení výpovědi, tedy nejpozději dne 31. 5. 2006. Žalobu však podal až dne 27. 6. 2006, tedy po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. Soud se proto otázkou její platnosti nemohl již zabývat. Pokud tedy pracovní poměr stěžovatele skončil dne 31. 3. 2006, jsou i jeho navazující finanční nároky neoprávněné.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že obvodní soud provedl dostatečné dokazování, správně zjistil skutkový stav věci, zhodnotil důkazy v souladu s ustanovením § 132 OSŘ a nepochybil ani v právním posouzení věci, když žalobu zamítl proto, že byla podána opožděně, tj. po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty. V souladu se závěrem soudu prvního stupně uzavřel, že výpověď z pracovního poměru byla stěžovateli řádně doručena dnem, kdy byla žalovanému jako nedoručitelná vrácena, tj. 14. 12. 2005. Tříměsíční výpovědní doba začala běžet dne 1. 1. 2006 a skončila dnem 31. 3. 2006. Stěžovatel mohl podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, tj. do 31. 5. 2006. Po uplynutí této lhůty nemůže již být platnost rozvázání pracovního poměru soudem přezkoumávána.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů v podstatě ve stejném smyslu a rozsahu, jako v řízení před těmito soudy. Stěžovatel v ní prosazuje svůj názor, který pokládá za jediný správný.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může, pokud shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud se nezabývá ani přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy a rozhodnutí z těchto řízení vzešlých a dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Podrobně se zabývaly všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí v plném rozsahu odkazuje. Závěry obecných soudů jsou ústavně zcela konformní. Stěžovatel tedy neprokázal porušení základních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jednalo pouze o výklad a aplikaci pracovního, tedy podústavního, práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. června 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu