Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti DeniKo, s.r.o., sídlem Kahovská 1704, Praha 4, zast. JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1724, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.2.2010, č.j. 68 Co 530/2009-65, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14.7.2009, č.j. 11 C 135/2009-29, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, Pražského stavebního bytového družstva, sídlem Na Hetmance 7/300, Praha 5, a JUDr. T. P., insolvenčního správce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. ÚS 353/04
. V dalších partiích podává stěžovatelka svůj náhled na její dobrou víru, vyjadřuje se k argumentu, že měla s použitím vhodných právních prostředků již dříve hájit svá práva, jakož i k argumentaci, že nemůže být držitelem oprávněným. Součástí ústavní stížnosti je též návrh na provedené dokazování, zdůvodnění její přípustnosti (bez podaného dovolání) a informace o osobě obecné zmocněnkyně stěžovatelky, jakož i o důvodech vedoucích k obstarání předmětného bytu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Dodatkového protokolu a Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 4 Listiny:
Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Žalobou doručenou soudu dne 27.2.2009 se stěžovatelka, jednající jednatelem Letchi Dalkhadovem, domáhala určení vlastnického práva k individualizované bytové jednotce, a to vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi, tj. vůči PSBD. V žalobě tvrdila, že PSBD a její právní předchůdce uzavřeli dne 14.10.1996 "Smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy reg. č. 2502", na jejímž základě se PSBD zavázal převést do vlastnictví konkrétní bytovou jednotku. Právo na převod přešlo na stěžovatelku cesí, a to na základě "Dohody o postoupení práv a povinností ze dne 27.4.1998, s níž PSBD výslovně vyslovil souhlas dne 31.4.1998 (pozn. takto označený dne není součástí gregoriánského kalendáře). Právní předchůdce stěžovatelky uhradil sjednanou konečnou kupní cenu, čímž splnil všechny závazky, a ujal se oprávněné držby jednotky dnem 30.6.1997, stěžovatelka tak učinila na základě Dohody o postoupení práv a povinností údajně dne 31.4.1998. S ohledem na dikci smlouvy stěžovatelka vyčkávala na finalizaci realizované koupě formou promítnutí převodu vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž závazek předložit finální verze smluv k podpisu stíhá vedlejšího účastníka. V další části žaloby tvrdila, že nabyla vlastnické právo k jednotce vydržením, neboť byla v oprávněné držbě více než 10 let. Po ústním jednání obvodní soud žalobu zamítl, když zjistil, že stěžovatelka nebyla oprávněným držitelem, protože nebyla v dobré víře, neboť jí bylo známo, že věc drží s tím, že po splnění dohodnutých podmínek má právo na uzavření kupní smlouvy. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž polemizovala s právními a skutkovými závěry soudu (pozn. obsah odvolání později převzala do ústavní stížnosti), městský soud prvostupňový rozsudek, jako věcně správný, potvrdil. V odůvodnění potvrdil názor obvodního soudu, že stěžovatelka na základě smlouvy, jež podle obsahu byla smlouvou o smlouvě budoucí, nemohla být v dobré víře, že věc (bytovou jednotku) "drží" jako vlastník. Dále se zaměřil na další námitky, které však nepovažoval pro věc za relevantní (včetně hodnocení cese do práv a povinností původního oprávněného stěžovatelkou, která podle jeho názoru nebyla možná).
Podstatou sporu stěžovatelky a vedlejších účastníků, resp. Pražského stavebního bytového družstva a insolvenčního správce (s ohledem na prohlášení konkursu na majetek družstva), je tvrzení o nabytí vlastnického práva ke konkretizované bytové jednotce vydržením. Je obecně známé, že vydržení představuje jeden z tradičních, byť výjimečný, způsob originárního nabytí vlastnictví na základě dlouhodobé a kvalifikované držby. Ustanovení § 134 obč. zákoníku v současné době vymezuje předpoklady vydržení takto:
- způsobilý subjekt (vlastnické právo může vydržet fyzická i právnická osoba),
- způsobilý předmět (vydržet lze jakoukoliv věc, která může být předmětem vlastnického práva, kromě věcí, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob, může jím být i jednotka vymezená podle zákona č. 72/1994 Sb.),
- oprávněná držba (nakládání s věcí jako se svou se zřetelem ke všem okolnostem, že držiteli věc patří),
- uplynutí vydržecí doby, jakož i nepřetržitost držby po celou vydržecí dobu.
V posuzované věci se obecné soudy logicky prvotně zaměřily na existenci oprávněné držby u stěžovatelky. Pokud po provedeném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelka tento předpoklad nesplňuje a tento závěr náležitě odůvodnily, dostály svým povinnostem z hlediska stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Ústavní soud jejich hodnocení sdílí, protože stěžovatelka si byla vědoma obligačního právního titulu, který vedl k užívání předmětné bytové jednotky, nechovala se tudíž jako vlastník věci. Pokud však v průběhu řízení tvrdila, že se za vlastníka považovala (a díky tomu plnila některé povinnosti vůči společenství vlastníků jednotek), nemohla být v takovém psychickém stavu, tj. v dobré víře, který by vycházel s objektivních okolností; prostým nahlédnutím do katastru nemovitostí by zjistila, že vlastníkem je někdo jiný (pozn. šlo o tzv. vydržení contra tabulas). Ústavní soud nesdílí závěr městského soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky, protože podle jeho názoru není možné postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí; klasická cese opravdu není možná, avšak v dané věci došlo ke změně subjektů závazkového vztahu vzniklého ze smlouvy o smlouvě budoucí na základě projevů vůle všech tří dotčených osob (dohoda původního a budoucího kupující, následný souhlas prodávajícího); toto rozdílné hodnocení však nemůže nikterak ovlivnit závěr o tom, že stěžovatelka podmínky pro vydržení vlastnického práva nesplnila. Z těchto důvodů proto nedošlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, které garantuje čl. 11 Listiny (pozn. na toto ustanovení měla stěžovatelka primárně odkázat), či čl. 1 Dodatkového protokolu.
Pokud stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se určení vlastnického práva k bytové jednotce, samotný neúspěch ve sporu v důsledku nenaplnění hmotněprávních předpokladů není zásahem do práva na soudní ochranu.
Stěžovatelka dále tvrdí, že došlo k porušení čl. 37 odst. 4 Listiny odvolacím soudem, který se odmítl zabývat námitkou, že jí nebylo umožněno jednat před soudem I. stupně ve své mateřštině. Také tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za relevantní. Ze spisu vyplývá, že před soudem I. stupně se uskutečnilo jediné ústní jednání, na které se za stěžovatelku nikdo nedostavil, ač doručení bylo vykázáno, v odvolání ani v jiném podání žádná námitka tohoto druhu není obsažena.
Jestliže se stěžovatelka dovolává závěrů z nálezu Ústavního soudu sp.zn.
I. ÚS 353/04
, pak Ústavní soud upozorňuje, že tento nález vychází z jiné skutkové situace; v této věci obecné soudy určily vlastnické právo stavebníka a Ústavní soud poskytl ochranu oprávněnému ze smlouvy o smlouvě budoucí. Jestliže se však stěžovatelka, v pozici budoucí kupující ze smlouvy o smlouvě budoucí, neúspěšně domáhala určení vlastnického práva k předmětu budoucí koupě, pak ji Ústavní soud nemůže poskytnout ochranu jako budoucí kupující, protože o této otázce nebylo obecnými soudy rozhodováno.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu