Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3638/2023-335 ze dne 19. prosince 2023 ve znění opravného usnesení sp. zn. 24 Cdo 3638/2023 ze dne 5. března 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 362/2022-243 ze dne 1. února 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 43 C 106/2021-175 ze dne 3. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Anny Čermákové, Olgy Němcové a Venduly Urajové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústavy").
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 ("obvodní soud") domáhala určení, že je dědičkou ze zákona po svém partnerovi, Václavu Žlábkovi, zemřelém 7. července 2020 ("zůstavitel"). Tvrdila, že se zůstavitelem měla dlouholetý vztah, společnou domácnost založili v roce 2002 poté, co oba ovdověli. Od jara do podzimu žili na chatě zůstavitele a v zimě v bytě stěžovatelky, zajišťovali péči o domácnost a hradili společně náklady k uspokojování potřeb ze společné peněženky. Do ní přispívali stejnou částkou. Ve společné domácnosti se stěžovatelem tedy žila po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí.
3. Obvodní soud žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že stěžovatelka se zůstavitelem společnou domácnost ve formě spotřebního společenství po stanovenou dobu před smrtí nevedla. Vzal za prokázané, že od ledna 2020 do návštěvy zůstavitele v nemocnici v červnu 2020 se se stěžovatelkou neviděli, žili a hradili náklady na své byty ze svých prostředků, stěžovatelka se nijak o zůstavitele ani o domácnost zůstavitele nestarala, ani na něj nebyla odkázána výživou. Přihlédl k lékařským zprávám, v nichž zůstavitel uváděl, že žije sám a je vdovcem. Společnou domácnost neprokázaly ani výpovědi dvou, stěžovatelkou navržených, svědků, které se ukázaly jako nepravdivé. Nebylo prokázáno, že by vztah zůstavitele a stěžovatelky měl intenzitu ukazující na úmysl založit spotřební společenství v pravém smyslu.
4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Uzavřel, že obvodní soud regulérně a přezkoumatelně předestřel své úvahy a jeho závěry jsou v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Odlišná verze hodnocení skutečností stěžovatelkou nezpochybňuje správnost rozsudku. Tu nemohou zpochybnit ani lékařské zprávy o psychiatrickém onemocnění stěžovatelky, majícím vliv na její účastnickou výpověď. Jednak proto, že jde o nepřípustné novoty, jednak proto, že její výpověď byla pouze jedním z hodnocených důkazů. Městský soud se s odůvodněním rozsudku obvodního soudu ztotožnil. Zopakoval, že stěžovatelka neprokázala trvalost soužití se zůstavitelem, a konstatoval, že nelze dovodit úmysl zůstavitele žít se stěžovatelkou ve společné domácnosti trvale.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Rozhodnutí městského soudu v předestřené otázce - naplnění podmínek dědění prokázáním spolužití a společné domácnosti - vyhodnotil jako v souladu se svou ustálenou judikaturou. Odkázal na řadu rozhodnutí a zopakoval obecné principy pro posouzení existence společné domácnosti. Dodal, že stěžovatelka zpochybňovala zejména skutkové závěry soudů a na svých skutkových závěrech buduje vlastní právní posouzení, které není dovolacím důvodem podle § 241a občanského soudního řádu.
6. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že jsou naplněna kritéria společné domácnosti a důvody podrobně vyjmenovává. Obecným soudům vytýká, že nevzaly v potaz specifika pandemie Covid-19, strach zůstavitele a stěžovatelky jako starších lidé z onemocnění, a tím pádem jejich dobrovolnou izolaci ve vlastních bytech. Dle názoru stěžovatelky soudy nepřihlédly k tomu, že byť se osobně se zůstavitelem nestýkali, denně si volali. Ve svém bytě zůstavitel pobýval bez stěžovatelky 3 měsíce, během nichž mu její rodina vypomáhala.
Dále namítá, že obecné soudy neprovedly navržené důkazy, konkrétně výslech osob dávajících čestná prohlášení k soužití zůstavitele se stěžovatelkou, a jejich neprovedení důsledně neodůvodnily. Odňaly jí tak možnost unést důkazní břemeno a být s žalobou úspěšná. Konečně stěžovatelka upozorňuje na zdravotní indispozici, středně těžkou periodickou depresivní poruchu, kvůli níž pod nátlakem vypoví nepřesnosti a její výpověď nemůže být věrohodná.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994 (N 5/1 SbNU 41)], a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, zasahuje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval.
10. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Stěžovatelka nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a to posouzením existence společné domácnosti po dobu nejméně jednoho roku před smrtí zůstavitele jako kritéria dědění ze zákona ve třetí třídě. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Podstatnou část argumentace stěžovatelka vznesla již před obecnými soudy. Ty se námitkami stěžovatelky velmi podrobně a důkladně zabývaly, jejich úvahy se pohybují v prostoru volného uvážení důkazů.
12. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 43 C 106/2021, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že námitky stěžovatelky týkající se opomenutých důkazů nejsou opodstatněné. Obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování, a to výslechy svědků, lékařskými zprávami, výpisy volání, fotoalby, e-maily a čestnými prohlášeními osob, z nichž některé obvodní soud rovněž vyslechl. Obvodní soud dostatečně odůvodnil, proč nevyslechl všechny stěžovatelkou navržené svědky (č. l. 137 a 158), a ani krajský soud neshledal následně důvod pro takové doplnění dokazování.
Ústavní soud dále ověřil, že obvodní soud řádně stěžovatelku poučil podle § 118a občanského soudního řádu a poskytl jí lhůtu k doplnění důkazních návrhů (č. l. 87). Krajským soudem byla vypořádána i námitka stěžovatelky týkající se věrohodnosti její výpovědi s ohledem na její onemocnění. Ústavní soud tudíž neidentifikoval žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů ani odepření možnosti unést důkazní břemeno.
13. Stěžovatelce lze přisvědčit, že způsob soužití dvou lidí v průběhu života a s věkem může měnit svůj charakter, způsob soužití stěžovatelky a zůstavitele však nebyl obecnými soudy zjištěn v podobě, se kterou zákona spojuje postavení dědice ze zákona.
14. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu