USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobkyně J. Š., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze
2, Rumunská č. 1720/12, proti žalovaným 1) A. Č., 2) O. N. a 3) V. U., všech
třech zastoupených Mgr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Fügnerovo nám. č. 1803/3, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 106/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023, č. j. 72 Co 362/2022-243, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení 7 169,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Jany Sedláčkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. č. 1803/3.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 72 Co
362/2022-243, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 5. 2022,
č. j. 43 C 106/2021-175 (výrok I.), který rozhodl o tom, že žaloba, podle které
by soud určil, že žalobkyně J. Š. je dědicem ze zákona po zůstaviteli V. Ž.,
zemřelém dne XY, se zamítá, a že žalobkyně je povinna žalovaným zaplatit
náklady řízení; městský soud dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 246 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jany Sedláčkové, advokátky (výrok
II.). Odvolací soud konstatoval, že „v projednávané věci záviselo rozhodnutí na
zásadním závěru, zda žalobkyně vedla se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho
roku společnou domácnost“, že „právě trvalost soužití se zůstavitelem, která je
nezbytným znakem společné domácnosti, žalobkyně neprokázala“, že „v tomto směru
odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se
ztotožňuje“, že „z provedených důkazů nelze totiž ani podle odvolacího soudu
dovodit úmysl zůstavitele žít se žalobkyní ve společné domácnosti trvale“, že
„o tom svědčí zejména skutečnost, že zůstavitel již od ledna 2020, tedy ještě
před covidovou pandemií, bydlel sám výhradně ve svém bytě, obstarával si sám až
na výjimky svoje potřeby, přičemž se žalobkyní se až do své hospitalizace v
červnu 2020 nestýkal“ a že „v nemocnici poté uvedl, že žije sám a souhlasil i
se svým případným umístěním do LDN“. Uzavřel, že „vzhledem k tomu, že v daném
případě soužití žalobkyně a zůstavitele nenaplnilo znaky společné domácnosti
jako spotřebního společenství trvalé povahy, je závěr soudu prvního stupně o
tom, že žalobkyně neprokázala, že je zákonným dědicem po zůstaviteli,
přiléhavý“, a proto „napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř.
potvrdil včetně akcesorického nákladového výroku“.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím
svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
dále, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Má
za to, že řízení u soudu prvního i druhého stupně je postiženo vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soudy neúplně zjistily
skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným
skutkovým zjištěním a na základě toho pak k nesprávnému právnímu zhodnocení. V
hodnocení naplnění podmínek dědění podle ustanovení § 1637 občanského zákoníku,
tj. prokázání spolužití, trvalosti takového spolužití, péče o společnou
domácnost nebo odkázání výživou na zůstavitele, vše alespoň jeden rok před
smrtí zůstavitele, je podle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu
v rozporu s judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
292/2013, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009 a sp. zn. 21 Cdo 627/2001). Dovolatelka
poukázala zejména na skutečnost, že se zůstavitelem „tvořili láskyplný vztah od
roku 2005“, že „i přes fakt, že se zůstavitelem měli každý svůj byt, podstatnou
část roku trávili společně“, že „další náklady, jako je stravování, vybavení
domácnosti potřebné ke každodennímu užívání zajišťovali a hospodařili
společně“, že „situace a společné soužití se změnilo až s vážnou nemocí
zůstavitele a jejich nadmíru zodpovědnému přístupu k pandemii covid-19“, a
proto že „se rozhodl zůstavitel žít prozatímně (dočasně) sám, nicméně se
žalobkyní byli v každodenním telefonickém kontaktu“, a proto uzavřela, že
„zásadně nesouhlasí i s ohledem na judikaturu a odbornou literaturu s
posouzením odvolacího soudu, že žalobkyně se zůstavitelem netvořili společnou
domácnost“. Dále dovolatelka namítala, že „jí bylo soudem prvního stupně bez
řádného odůvodnění znemožněno prokázat svá tvrzení navrženými důkazy (tj.
mnohými svědeckými výpověďmi) a že jí tak byla soudem prvního stupně i
odvolacím soudem odňata možnost, aby mohla unést důkazní břemeno a být tak ve
věci úspěšná“. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu se
spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že mají za to, že
„dovolatelka ve svém dovolání řádně neuvádí, jakou část právního posouzení věci
odvolacím soudem pokládá za nesprávnou a v čem tato nesprávnost spočívá“, že
dovolatelka „v dovolání pouze nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacích soudů,
na nichž je založeno právní posouzení věci, a s hodnocením důkazů nalézacích
soudů a v celém textu dovolání pouze opakuje námitky a skutečnosti, které byly
již uváděny v nalézacím řízení a s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně“,
že „soudy prvního a druhého stupně se nijak od zmíněné rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlily“, že dovolatelka „ani nikterak žádnými důkazy
nepodložila své tvrzení, že mělo proběhnout nějaké konkrétní poskytování
materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost (odkazuje stále na
jedinou a tutéž výpomoc s tapetováním a rekonstrukcí koupelny v minulosti –
nijak důkazně nepodloženou a pořízení sprchového koutu v roce 2006 a tvrzení
dalších společných investic – opět s absencí jakéhokoliv důkazu)“ a že „za
zcela nevhodný argument považují žalobkyně opětovné zdůvodnění nemožnosti
společného soužití žalobkyně a zůstavitele z důvodu pandemie covid - 19 v České
republice, kdy se nesměli stýkat lidé z jiných domácností“. Proto navrhly, aby
Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a přiznal žalovaným
náhradu nákladů řízení, nebo aby dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) zamítl
a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
5. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v
dovolatelkou předestřené otázce (tj. otázce naplnění podmínek dědění podle
ustanovení § 1637 o. z., tzn. prokázání spolužití, trvalosti takového spolužití
a péče o společnou domácnost nebo odkázání výživou na zůstavitele, vše alespoň
jeden rok před smrtí zůstavitele) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Podle ustanovení § 1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“) nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí
třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem
nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z
tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na
zůstavitele.
7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že
společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které
spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná
domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k
naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z
tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z
důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební
společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen
skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a
obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v
domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez
rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve
společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala
o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě,
obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala
prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou
na zůstavitele (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě býv. Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaném v časopise Soudní
judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3.
2009, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010,
sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 96,
ročník 2011; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo
678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1325/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo
4198/2018). Tedy společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití,
v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb
(nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti) a v němž společně a
bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Společné uhrazování nákladů na
potřeby členů společné domácnosti přitom nemusí nutně znamenat jen poskytování
finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod
plynoucích z péče o společnou domácnost (například poskytování výdobytků z
hospodaření na statku apod.) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020].
8. Nejvyšší soud se jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit
výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když
uvedl, že na výše citovaných závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech
nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“
podle § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala
na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v
současné právní úpravě dědění (§ 1637 odst. 1 o. z.), není požadavek na jeho
„nové vymezení“ odůvodněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020,
sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020,
sp. zn. 24 Cdo 1496/2020).
9. Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který
přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.),
posoudil povahu „soužití“ dovolatelky se zůstavitelem v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a přiléhavě uzavřel, že
„soužití žalobkyně a zůstavitele nenaplnilo znaky společné domácnosti jako
spotřebního společenství trvalé povahy“.
10. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že přestože dovolatelka v dovolání
uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání)
vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek
odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím,
jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z
provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu
všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení
věci významné. Dovolatelka, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu,
v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména že „se zůstavitelem
trávila část roku na jeho chatě a soud nemá důvod pochybovat o tom, že se
společně podíleli na společných nákladech a na údržbě objektu“, že skutečnost,
že „náklady na údržbu bytu zůstavitele a náklady na údržbu bytu žalobkyně nesl
každý sám, nemůže být brána jako důkaz, na jehož základě by měla být prokázána
neexistence společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele“, že „další náklady,
jako je stravování, vybavení domácnosti potřebné ke každodennímu užívání
zajišťovali a hospodařili společně“, že „situace a společné soužití se změnilo
až s vážnou nemocí zůstavitele a nadmíru zodpovědnému přístupu zůstavitele a
žalobkyně k pandemii covid-19“, a proto že „se rozhodl zůstavitel žít
prozatímně (dočasně) sám, nicméně se žalobkyní byli v každodenním telefonickém
kontaktu“) a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od
odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (tedy že „společně se
zůstavitelem tvořili společnou domácnost“). Tím, že dovolatelka na odlišných
skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní
posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně tedy
nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř. Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného
hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016).
11. Případná není ani dovolací argumentace dovolatelky s odkazem na
nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, v otázce, že
se soudy nižších stupňů nevypořádaly se všemi důkazními návrhy dovolatelky.
Odvolací soud totiž „shledal dokazování provedené soudem prvního stupně v
potřebném rozsahu“ a dovodil, že „soud prvního stupně regulérním způsobem a
přezkoumatelně své úvahy vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku“ a že „jeho
závěry odpovídají zásadě volného hodnocení důkazů prováděného podle zásad
logického myšlení“. Odvolací soud i soud prvního stupně náležitě vysvětlily, z
jakých důkazů vyšly a jaké skutkové a právní závěry ohledně (ne)naplnění znaků
společné domácnosti ve smyslu § 1637 o. z. učinily a nelze z nich – jako to
činí dovolatelka – úspěšně dovozovat, že by o provedení či neprovedení důkazu
soudy srozumitelně nerozhodly a takové rozhodnutí alespoň v minimální
stručnosti neodůvodnily.
12. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů
dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
2. 2023, č. j. 72 Co 362/2022-243, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu