Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Václavem Pešem, advokátem se sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 50 To 36/2024-115 ze dne 21. 2. 2024 a usnesení Okresního soudu v Domažlicích č. j. 1 Nt 5302/2023-104 ze dne 23. 1. 2024 za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl rozsudkem ze dne 8. 9. 2017 uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Toho se dopustil tím, že, zjednodušeně řečeno, pod různými záminkami vylákal ze dvou žen finanční částky, které nikdy nevrátil. Stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a povinnost nahradit škodu poškozeným.
2. Stěžovatel poté podal návrh na povolení obnovy řízení podle § 277 a násl. trestního řádu. Navrhl výslech několika svědků a provedení listinných důkazů, zejména souvisejících s nově zahájeným insolvenčním řízením proti stěžovateli.
3. Okresní soud v Domažlicích prvním napadeným rozhodnutím zamítl návrh na povolení obnovy řízení. Zdůraznil, že jedinou novou skutečností, kterou návrh stěžovatele obsahuje, je vedení insolvenčního řízení. Zároveň dospěl k závěru, že tato skutečnost nemůže odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či nároku poškozených.
4. Krajský soud v Plzni poté zamítl stížnost proti usnesení okresního soudu. Shrnul, že podaný návrh na povolení obnovy řízení v zásadě jen opakuje již dříve uplatněné argumenty, se kterými se soudy vypořádaly již v samotných rozhodnutích o vině stěžovatele. Krajský soud také odkázal na to, že i samotný odsuzující rozsudek se vypořádává s neprovedením výslechů nyní navrhovaných svědků. Podrobněji se v bodě 11 odůvodnění věnoval také tomu, že i kdyby z navrhovaných důkazů skutečně plynulo, že se majetek stěžovatele nijak nerozšířil, neznamená to automaticky, že je nevinný, protože vylákané finanční prostředky mohl utratit jinak, aniž by se to projevilo v jeho majetkové sféře.
5. Stěžovatel uvádí, že jím označené důkazy mohly odůvodnit nové rozhodnutí ve věci a tvrdí, že z jím předložených důkazů plyne, že nebyl odkázán pouze na finanční prostředky poškozených, a že mu finančně vypomáhal svědek, jehož výslech navrhl. Tyto skutečnosti nebyly v původním řízení podle stěžovatele předmětem dokazování. Dále podle stěžovatele z navržených důkazů plyne, že nevlastní jakýkoli hodnotný majetek, což údajně svědčí o tom, že škoda způsobená poškozeným ženám neodpovídá majetkovému prospěchu na straně stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že navrhované svědecké výpovědi byly způsobilé prokázat, jak probíhalo soužití stěžovatele a poškozených včetně toho, jak nákladné bylo. Část finančních prostředků byla vynaložena na společné aktivity a potřeby, nikoli pouze pro potřeby stěžovatele. Navrhovanými důkazy se prý obecné soudy v napadených rozhodnutích vůbec nezabývaly. Dále stěžovatel obsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu k přezkoumávání návrhů na povolení obnovy řízení, která se má dle jeho názoru analogicky použít i na jeho případ. Konečně stěžovatel namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo i tím, že o jeho stížnosti krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání, a také tím, že státní zástupkyně byla s návrhem na povolení obnovy řízení seznámena teprve bezprostředně před konáním veřejného zasedání u okresního soudu. Z toho všeho stěžovatel dovozuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení obnovy řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí a posuzovat otázku viny či trestu. Polemika stěžovatele se závěry, které učinily obecné soudy v řízení vedoucím k odsuzujícímu rozsudku, je tedy v řízení před Ústavním soudem v zásadě irelevantní (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009).
7. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda soud rozhodující o obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li návrh na obnovu, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč neshledal, že by nově předestřené skutečnosti povolení obnovy řízení opodstatňovaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011).
8. Těmto ústavněprávním kritériím napadená rozhodnutí plně vyhovují. Stěžovatel sice správně svou argumentaci zaměřuje na napadená rozhodnutí, nikoli na původní rozhodnutí o vině. I tato argumentace je však zjevně neopodstatněná, jak Ústavní soud shledal po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí.
9. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily, že většina důkazů navrhovaných stěžovatelem nejenže nemůže vést ke změně odsuzujícího rozsudku, ale byla dokonce navrhována již v samotném původním trestním řízení, přičemž obecné soudy se v odsuzujících rozhodnutích s neprovedením daných důkazů vypořádaly. Krajský soud v bodě 11 odůvodnění poukázal na to, že o existenci navrhovaných svědků věděl již soud rozhodující o vině a s neprovedením výslechů těchto svědků se také na straně 15 odůvodnění vypořádal. Nejedná se proto o nově skutečnosti ve smyslu § 278 trestního řádu.
10. Stejně tak tvrzení stěžovatele, že ne všechny podvodně získané finanční prostředky byly využity pro jeho potřeby, je opakováním obhajoby z nalézacího řízení, jak krajský soud shrnul v bodě 10 odůvodnění. S těmito závěry se Ústavní soud zcela ztotožňuje. Pokud stěžovatel navrhoval důkazy k prokázání něčeho, čemu se již velmi podrobně věnoval soud v odsuzujícím rozsudku, o novou skutečnost zakládající důvod povolení obnovy řízení se nejedná. Z odsuzujícího rozsudku navíc plyne, že soud vzal v potaz vynaložení části "zpronevěřených" prostředků na společné potřeby poškozených a stěžovatele a oproti obžalobě tedy snížil výši škody.
11. Ústavní soud stěžovateli nemůže přisvědčit ani v tom, že by rozhodnutí krajského soudu vykazovalo znaky zjevného vnitřního rozporu. Toto tvrzení stěžovatel zakládá na skutečnosti, že krajský soud připustil "jistou logiku" tvrzení stěžovatele v jeho stížnosti ke krajskému soudu. Dle hodnocení Ústavního soudu však takové odůvodnění vnitřně rozporné není. Ba naopak, krajský soud správně poukázal na to, že ačkoli se na první pohled může argumentace stěžovatele zdát logickou, není pravdou, že by se získání finančních prostředků nutně muselo projevit v majetkové sféře stěžovatele. Připuštěním toho, že tvrzení stěžovatele mají na první pohled jistou logiku, krajský soud samozřejmě své odůvodnění nezatížil vadou vnitřní rozpornosti.
12. Aniž by Ústavní soud podrobně odůvodňoval, v čem všem se liší mnohé stěžovatelem odkazované nálezy od zde posuzovaného případu, lze uvést alespoň stručně, že napadená rozhodnutí jsou s judikaturou Ústavního soudu plně v souladu. Z napadených rozhodnutí nijak neplyne, že by soudy přistupovaly k návrhu předpojatě (nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ), soudy se naopak návrhu na povolení obnovy řízení věnovaly podrobně. Napadená rozhodnutí také velmi správně hodnotila navržené důkazy nikoli izolovaně, ale v návaznosti na předchozí řízení a zejména s ohledem na to, že se navrhovaným důkazům do velké míry věnovala již rozhodnutí v nalézacím řízení (nález sp. zn. III. ÚS 62/04 ). Není ani pravdou, že by se obecné soudy navrženým důkazům vůbec nevěnovaly, jak tvrdí stěžovatel. Soudy pouze konstatovaly, že většina z nich nejsou důkazy novými, což je podmínkou pro jejich relevanci v rámci řízení o povolení obnovy. Proto se již soudy nezabývaly podrobněji obsahem těchto důkazů, což je však taktéž plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 3672/16 ). Relevantní není ani stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 4068/14 , ve kterém šlo o to, že obecné soudy zamítly návrh na povolení obnovy řízení, což následně zrušil Ústavní soud. Obecné soudy totiž protiústavně ignorovaly, že návrh na povolení obnovy předkládal zcela jiný průběh skutkového děje, než děj, který byl prokázán v nalézacím řízení. To však zjevně není případem stěžovatele, který takový odlišný průběh skutkového děje nepředstavil.
13. Nakonec Ústavní soud hodnotí, že v rozporu s ústavním pořádkem není ani fakt, že krajský soud rozhodoval o stížnosti v neveřejném zasedání. Stěžovatel v ústavní stížnosti mylně interpretuje judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 566/2013 , na který odkazuje. V tomto nálezu totiž Ústavní soud nepovažoval za protiústavní pouhou skutečnost, že odvolací soud při rozhodování o povolení obnovy řízení konal neveřejné zasedání (jak to dovozuje stěžovatel). Protiústavnost spočívala až v tom, že soud prvního stupně návrhu na povolení obnovy vyhověl, avšak odvolací soud následně návrh sám zamítl v neveřejném zasedání, aniž by navrhovateli dal možnost seznámit se s rozhodnými skutečnostmi ve veřejném zasedání. Protiústavnost tedy spočívala do velké míry ve změně rozhodnutí soudu prvého stupně a související tzv. překvapivosti rozhodnutí. Zároveň však Ústavní soud explicitně uvedl, že v řízení o povolení obnovy řízení lze v zásadě činit všechna rozhodnutí v neveřejném zasedání, což plyne z § 240 trestního řádu.
14. Není ani pravdou, že by odvolací soud nově prováděl důkazy, ke kterým by stěžovatel neměl možnost se vyjádřit. Stěžovatel ani neuvádí, jaké důkazy podle něj krajský soud provedl. Jediné, v čem krajský soud dokazování doplnil, a to navíc jen pomyslně, je, že si vyžádal rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán vinným obdobnou trestnou činností jako v nyní projednávané věci. To však dle hodnocení Ústavního soudu nezakládá porušení kontradiktornosti řízení, tedy porušení práva stěžovatele vyjádřit se k prováděným důkazům. Krajský soud si dané rozhodnutí ve věci stěžovatele vyžádal pro ověření závěrů týkajících se znovu navrhovaného svědka. Nejednalo se však o jakýkoli nový důkaz, ze kterého by krajský soud dovozoval skutečnosti, na které by stěžovatel neměl šanci reagovat.
15. Konečně, k tvrzené procesní vadě nedostatečného seznámení se státní zástupkyně s návrhem na povolení obnovy řízení již Ústavní soud jen stručně shrnuje, že ani v tomto ohledu nedošlo k protiústavnímu porušení základních práv stěžovatele a Ústavní soud se plně ztotožňuje s podrobným odůvodněním tohoto aspektu věci pod bodem 6 napadeného rozhodnutí krajského soudu. Ostatně, i kdyby tvrzení stěžovatele v tomto smyslu hypoteticky bylo pravdivé, nezakládalo by to protiústavnost napadených rozhodnutí.
16. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí nejsou nijak svévolná, neodůvodněná ani vnitřně rozporná. Naopak, soudy zcela konkrétně reagují na námitky stěžovatele, hodnotí je v celkovém kontextu a dokonce jdou i nad jejich rámec za účelem toho, aby podstatu věci srozumitelně vysvětlily. Důvodům povolení obnovy řízení se obecné soudy dostatečně věnovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr, v. r, předseda senátu