Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jiřího Zemánka a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P. zastoupené Mgr. Soňou Kotyzovou, advokátkou se sídlem U Nikolajky 5, Praha 5, o vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci, takto:
Soudce David Uhlíř je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod
sp. zn. I. ÚS 1176/16
.
Soudce I. senátu JUDr. David Uhlíř přípisem ze dne 25. dubna 2016 oznámil předsedovi II. senátu, že žádá o posouzení, zda není vyloučen z projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti Jany Procházkové, a to proto, že stěžovatelka byla až do 10. prosince 2014, kdy přestal vykonávat advokacii, jeho dlouholetou zaměstnankyní. S ohledem na výše uvedené soudce JUDr. David Uhlíř, s poukazem na ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl, aby II. senát Ústavního soudu rozhodl tak, že je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. I. ÚS 1176/16
.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Vzhledem k uváděným okolnostem má posuzující senát za to, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. Davida Uhlíře je v dané věci splněna.
Na základě ustanovení § 36 odst. 1 a § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce (Org. 1/16) rozhodl II. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že ji podávají i její oba synové. Připojila k ní SMS komunikaci, z níž je patrno, že se snaží dosáhnout toho, aby si synové přáli, aby je adoptoval její nový partner. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo její právo na rodinný život a na spravedlivý proces a dále práva jejích synů na spravedlivý proces a na zvláštní ochranu, která zahrnuje i ochranu jejich mravního vývoje. Dále poukazuje na své základní právo matky, která o syny pečuje, požadovat pomoc od státu. Dovolává se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny. Dále čl. 1 odst. 2 a čl. 4 Ústavy a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
6. Stěžovatelka uvádí, že dítě je schopné formulovat své vlastní názory, má právo své názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se ho dotýkají, a to adekvátně věku a vyspělosti dítěte, přičemž těmto názorům musí být věnovaná patřičná pozornost. O dítěti ve věku 12 let přitom platí vyvratitelná právní domněnka, že je pravě uvedeného schopno. Synům je 11 a 12 let a s ohledem na úroveň vzdělání, které jim bylo a je poskytováno, jsou vyspělejší než jiné děti jejich věku a jsou rovněž schopni výrazně lépe nejen si své vlastní názory utvářet, ale i formulovat je. Obě děti tedy měly být podle stěžovatelky opakovaně vyslechnuty i v řízení před odvolacím soudem. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že otec úmyslně a účelově jedná zcela v rozporu se zájmy svých synů a zcela vědomě a úmyslně ignoruje jejich představy a přání o trávení volného času. Vzhledem k věku synů a jejich rozumovým schopnostem je zcela nezpochybnitelné, že oni sami chápou, že je toto jednání v rozporu s jejich zájmy. Oba synové navštěvují prestižní jazykovou základní školu s rozšířenou výukou matematiky.
7. Zatímco soud prvního stupně respektoval právo synů na spravedlivý proces, konkrétně právo být slyšen a právo svobodně se vyjádřit ke všem okolnostem, které se jich dotýkají, odvolací soud toto právo stěžovatelů porušil, čímž dal najevo, že synové nejsou pro odvolací soud subjektem práv, ale pouhým objektem, o němž je rozhodováno a jehož názor na věci, jež se ho bytostně dotýkají, je zcela irelevantní. Nelze se přitom spokojit s tím, že chlapci projevili svůj názor před soudem prvního stupně. Názor každého jedince se zpravidla v čase vyvíjí, a to v závislosti na okolnostech. K vývoji názoru, či spíše jeho podstatné změně, došlo podle stěžovatelky v průběhu odvolacího řízení právě i u jejích synů.
8. Odvolací soud se dostatečně nezabýval tím, že otec nedokáže zvládat své emoce a negativně ovlivňuje syny, ať již prostřednictvím urážlivých SMS či emailové komunikace a napadá stěžovatelku i její rodinné příslušníky. A také nepřihlédl dostatečně k tomu, že stěžovatelka má nového partnera, s nímž již žije delší dobu a který dětem spolu se stěžovatelkou vytváří úplnou rodinu.
9. Obecné soudy se podle stěžovatelky nedostatečně zabývaly prostředím, ve kterém otec žije a ve kterém by případně mělo ke styku synů s otcem docházet, a to zejména ve vztahu k probíhajícímu insolvenčnímu řízení vedenému na majetek otce, který nepracuje a nemá žádné příjmy. Popsané výchovné prostředí podle stěžovatelky může zcela jistě zanechat nesmazatelné stopy na psychice synů, přičemž oni sami jsou si toho vědomi. Obecné soudy se dostatečně nezabývaly zásadní otázkou, jak bude otec financovat víkendové a zejména prázdninové pobyty svých synů, když bylo prokázáno, že otec nemá žádný pravidelný příjem a příjmy mu plynou pouze z příležitostných brigád. V této souvislosti stěžovatelka opětovně poukázala na krádeže v obchodech, jichž se měl otec v minulosti dopouštět.
10. Stěžovatelka sama iniciovala pohovor synů u kolizního opatrovníka, za kterým se s nimi dostavila. Tématem pohovoru přitom měla být mimo jiné i diskuze o možnosti případného osvojeni synů partnerem matky, s nímž synové podle stěžovatelky nadšeně a bezvýhradně souhlasí.
11. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti sice uvádí, že ji podává i jménem obou nezletilých dětí, nicméně Ústavní soud je nepovažuje za účastníky řízení. Právní zástupkyně, zastupující stěžovatelku, doložila jen plnou moc stěžovatelky. Ústavní soud tedy neobdržel od právní zástupkyně stěžovatelky ani plné moci, které by jí udělily děti, jejichž jménem má vystupovat. Ale ani stěžovatelka nezmocnila jako zákonná zástupkyně právní zástupkyni, aby jednala za děti. Ústavní soud tedy dospěl ohledně účastentství v řízení k závěru, že se problematikou zastoupení dětí či jejich vystupování v řízení před Ústavním soudem nebude zabývat, neboť z popsaných okolností je zřejmé, že ani jeden zákonný zástupce dětí, ani děti advokátku, sepisující ústavní stížnosti, nezmocnily k sepisu ústavní stížnosti i jménem dětí, a proto je třeba doručenou ústavní stížnost posoudit výlučně jako ústavní stížnost stěžovatelky uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí. Nad to je stejně Ústavní soud povolán i povinen se v ústavní stížnosti zabývat i zájmem dotčených dětí, neboť mu to ukládá jak český ústavní pořádek, tak i Úmluva o právech dítěte.
12. Základním kamenem judikatury Ústavního soudu ve věci péče o děti po rozchodu rodičů je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro lidská práva tak, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (nález
sp. zn. I. ÚS 1506/13
ze dne 30. 5. 2014, bod 22; nález
sp. zn. II. ÚS 3413/14
ze dne 2. 6. 2015, bod 15; nález
sp. zn. III. ÚS 1206/09
ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), body 25-28). Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z roku 2013 - General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9; souladně nález
sp. zn. I. ÚS 1506/13
ze dne 30. 5. 2014, bod 24; nález
sp. zn. II. ÚS 2919/14
ze dne 20. 1. 2015, bod 13; nález
sp. zn. II. ÚS 3413/14
ze dne 2. 6. 2015, bod 16).
13. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", však zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu (viz citovaný Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z roku 2013 k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz (nález
sp. zn. I. ÚS 3216/13
ze dne 25. 9. 2014).
14. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje důležitost participačních práv dětí v řízeních, které se jich týkají. Děti mají mít právo být slyšeny a vyjádřit svůj názor, na nějž by pak měl být brán patřičný ohled, ve všech věcech, které se jej týkají, jak vyplývá z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Dítě je totiž nositelem práv - subjektem, nikoliv objektem, a jako takové by mimo jiné mělo být vždy též informováno o svých právech a mělo by mu být umožněno je vykonávat tak, jak odpovídá jeho schopnosti formulovat svůj názor a okolnostem případu (srov. z poslední doby nálezy
sp. zn. II. ÚS 2919/14
ze dne 20. 1. 2015 či
sp. zn. II. ÚS 2943/14
ze dne 16. 6. 2015). Na druhou stranu však není vždy správné řídit se při rozhodování o dětech jejich přáním, neboť to může být v rozporu s jejich nejlepším zájmem či potřebou a může být též často zmanipulováno (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006, stížnost č. 18249/02). Zejména ve sporu mezi rodiči je třeba počítat s tím, že názory dětí mohou být ovlivněny tím z rodičů, který je má ve své péči. Mezinárodní dokumenty, zabývající se realizací participačních práv dětí (srov. např. Pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem) zdůrazňují, že by výslech dítěte neměl být v průběhu soudního řízení opakován, není-li to nezbytně nutné.
15. Ústavní soud posoudil postup i argumentaci obecných soudů, pokud jde o realizaci participačních práv dětí na řízení před obecnými soudy a orgánem sociálně právní ochrany dětí, a dospěl k závěru, že soudy dodržely v této oblasti standardy vyžadované judikaturou Ústavního soudu a mezinárodních orgánů (zejména Výboru pro práva dítěte). Proto neshledal porušení nejlepšího zájmu dětí a tedy ani porušení čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
16. Pokud pak jde o ochranu práv stěžovatelky na rodinný život a ochranu mravního vývoje dětí, ani v této oblasti podle Ústavního soudu nedošlo ze strany soudů obecných k zásahům do práv garantovaných na ústavní úrovni. Soudy správně vycházely z toho, že obecně platí, že nejlepším zájmem dítěte je to, aby mělo co nejširší styk s oběma rodiči. Výbor pro práva dítěte zdůraznil v již citovaném Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" (bod 67), s čímž se ztotožňuje i Ústavní soud [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 1206/09
ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález
sp. zn. I. ÚS 266/10
ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421, bod 25; či nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
ze dne 26. 5. 2014, bod 26)]. Úplné "odstřižení" dětí od otce, který stěžovatelce nepřipadá jako tak vhodný rodič, jakým by mohl být její nový partner, by tedy bylo zjevně v rozporu se zájmy dětí.
17. Ústavní soud ve své judikatuře poukazuje na to, že "... základem rodinných vazeb je tradičně právě biologické pouto pokrevního příbuzenství ... Tam, kde existuje biologickým vztahem založená rodina dítěte, jejíž členové jsou ochotni mít dítě ve vlastní péči a vychovávat je, ba mají k němu léty vytvořené emoční pouto, a dítě se začlenilo do dalších sociálních vazeb takové rodiny, musí tato alternativa převážit nad výchovou a péčí, kterou by dítěti poskytovala třetí nepříbuzná osoba, byť má k dítěti rovněž vytvořeno emoční a sociální pouto" (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 568/2006
ze dne 20. 2. 2007). Byť by se tedy stěžovatelka domnívala, že našla dětem ve svém novém partnerovi mnohem lepšího otce, než je jejich otec biologický, takováto úvaha nemůže právě s ohledem na výše uvedené v ústavní rovině respektu k rodinnému životu a nejlepšímu zájmu dítěte obstát.
18. Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci obecné soudy rozhodovaly s respektem k participačním právům obou dotčených dětí, s ohledem na zájem dítěte spočívající ve styku s oběma svými biologickým rodičů a s právem dítěte znát svůj původ a neporušily žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky ani dotčených dětí.
19. Ústavní soud tedy z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka by pak měla s ohledem na svůj vysoký respekt k participačním právům dítěte oba své syny informovat o závěrech Ústavního soudu vyjádřených v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu