Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného advokátkou JUDr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 49/2003-250 ze dne 24. 4. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j. 16 C 247/95-219 ze dne 14. 11. 2002, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Spravedlivost procesu byla podle jeho názoru narušena tím, že "důkazy podporující jeho argumenty byly vyloženy soudy jako důkazy ve prospěch žalované strany způsobem popírajícím objektivní stav věci". Stěžovatel tvrdí, že následky po pracovním úrazu jsou tak vážné, že u něj způsobily trvalou nezpůsobilost k výkonu práce a že k rozvázání jeho pracovního poměru u žalovaného došlo pro následky pracovního úrazu. S poukazem na závěry některých znaleckých posudků (MUDr. K. a MUDr. B.) stěžovatel tvrdí, že soudy posuzovaný případ nesprávně zhodnotily. Je přesvědčen, že po dobu práce v dole měl sice potíže s koleny, avšak pro tyto potíže nebyl z dolu vyřazen a teprve pracovní úraz byl provokujícím prvkem k nastartování všech jeho zdravotních potíží, takže je dána odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadnutá rozhodnutí zrušil.
Soud I. stupně v dalším řízení nařídil provedení revizních znaleckých posudků a poté - napadeným rozsudkem č.j. 16 C 247/95-219 ze dne 14. 11. 2002 - žalobu opět zamítl. Podle jeho názoru se v řízení neprokázalo, že stěžovatelova škoda spočívající v poklesu výdělku je v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu, který utrpěl dne 1. 11. 1993. Z provedených důkazů, zejména pak ze dvou revizních znaleckých posudků (znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, znalecký posudek Univerzity Karlovy, I.
lékařské fakulty v Praze) vzal soud za prokázáno, že příčinou trvalé nezpůsobilosti stěžovatele k výkonu dosavadní práce v podzemí je artróza pravého kolenního a hlezenního kloubu v kombinaci s dnavou artropatií jako onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí na pracovišti. Hlavní, podstatnou, převažující a důležitou příčinou trvalé nezpůsobilosti pro práci horníka je tak artróza pravého kolenního kloubu po opakovaných výronech kolena s poškozením předního zkříženého vazu.
Bylo rovněž konstatováno - se zřetelem na znalecké posudky - že stěžovatel netrpí nemocí z povolání. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem č.j. 16 Co 49/2003-250 ze dne 24. 4. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá z provedeného dokazování a z posouzení právního stavu jediný závěr, že v daném případě není dána příčinná souvislost mezi úrazem stěžovatele ze dne 1. 11. 1993 a jeho neschopností vykonávat dosavadní práci horníka v podzemí a že tento úraz nebyl jednou z příčin poškození zdraví stěžovatele, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou, ani příčinou dovršující předchozí nepříznivý zdravotní stav stěžovatele, nýbrž příčinou neschopnosti stěžovatele vykonávat původní práci bylo onemocnění, které již u žalobce (stěžovatele) existovalo před úrazem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1824/2003-273 ze dne 11. 12. 2003 odmítnuto jako nepřípustné, protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce - s ohledem na to, že v dovolání byl uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vychází) - zásadní právní význam. Přípustnost dovolání prý nebyla založena ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. S odvoláním na ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud uvedl, že usnesení o odmítnutí dovolání proto není odůvodněno. Rozhodnutí dovolacího soudu však ústavní stížností napadeno nebylo.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovým stavem tak, jak jej obecné soudy vyvodily z provedených důkazů, a s právními závěry, k nimž na základě zjištěného skutkového stavu dospěly. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že obecné soudy při procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení § 132 o.s.ř. Obecné soudy hodnotily každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich souvislostech, při tomto postupu nevybočily z mezí vyplývajících z výše uvedené zásady a přihlédly ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu pak jednoznačně vyplývá, že mu nepřísluší do tohoto procesu zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s uvedenou zásadou a pokud nelze - ve smyslu ustálené judikatury - spatřovat v jejich rozhodnutí extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. Ústavní soud však k takovému závěru nedospěl. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, oba obecné soudy se podrobně vypořádaly i s některými rozpornými závěry mezi lékařskými posudky a jejich závěry jsou logické a přesvědčivé, takže není důvodu, aby Ústavní soud do těchto závěrů z ústavněprávního hlediska ingeroval.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele na spravedlivý proces, ani jeho jiná základní práva, napadenými rozsudky porušena nebyla.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. září 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r. předseda senátu Ústavního soudu